A co, že je vlastně s českým vzdělávacím systémem v nepořádku?

Systém je zastaralý a neefektivní

Každý aspekt našeho života zažívá dobu inovací, tak proč ne školy?  Věřím tomu, že „biflování“ a učení nazpaměť k něčemu kdysi bylo, nikoliv nyní. Drtivá většina žáků a studentů má téměř konstantní přístup k největší paměti světa – internetu. Data, jména a vůbec všechno, co jsme se dřív museli učit zpaměti, je teď jen kliknutí daleko. Jaký má tedy náš dosavadní systém smysl? A co bychom tedy měli učit? Nejdůležitější věc, která dětem v životě k něčemu bude, je pochopení všech těchto konceptů. Umění porozumět jim, použít a zařadit do kontextu, je to nejcennější co je můžeme naučit. Když místo „biflování“ zařadíme praktické použití konceptů, se kterými se žáci setkají, ušetříme tím nekonečné množství času. Téměř všechno se dá převést do všedního života. Je nejvyšší čas přizpůsobit školský systém době, která to vyžaduje. Troufám se dokonce ptát, jestli už není pozdě. Sama používám absolutní minimum toho, co mi tloukli do hlavy na základní škole a nejraději vzpomínám na učitele matematiky, co nás nutil počítat rozměry skříně. Jak to, že nikdo nemá potřebu tenhle systém měnit? A jestli má, proč není vidět? Jsou lidé opravdu spokojení s tím, co se ve školách a jak učí? Nebo už jsme tak pohodlní něco dělat?

Dětské možnosti

Neukazujeme žákům všechny cesty, kterými se mohou dát. Kolik povolání vlastně známe, když je nám patnáct let? Když si vybíráme střední školu. Neměli bychom si vybírat směr svého života podle odborných škol, které jsou dostupné, ale podle toho co chceme dělat. Ale mají žáci dostatek informací, aby se mohli efektivně rozhodnout? A proč jim tyhle informace dávno neposkytujeme? V deváté třídě už to předmětem „výběr povolání“ opravdu nevytrhneme. Už základní školy by měli poskytnout jakousi ochutnávku všeho, co je vlastně v životě možné vykonávat a čím se živit. Tím, že nahradíme „biflování“ praktickými věcmi, získáme čas, který můžeme věnovat právě rozšiřování dětských obzorů. V tomto čase je potřeba žákům ukázat, čím vším vlastně mohou být. Rozvíjet jakýkoliv talent, který mají. Musíme přestat žáky škatulkovat a snažit se je zařadit do tabulek. Děti, jakožto materiál budoucnosti si zaslouží individuální rozvoj a přístup. „Chceš být astronaut? Dobře, je to možné, měl by ses věnovat těmto předmětům.“ Střední škola by pak měla fungovat jako místo plné možností. Žáci by měli mít možnost volby svých předmětů. Díky přehledu o tom, co mohou v životě dělat, budou mít také přehled o tom, o co je potřeba se zajímat – jaké předměty navštěvovat. Pro budoucího klempíře je zcela zbytečné navštěvovat hodiny pedagogiky.

Titul není všechno

To k čemu lidstvo neodvratitelně spěje, je potřeba lokálního přístupu. V malých soběstačných lokalitách nebude potřeba, aby měl každý magisterský titul z prestižní univerzity, ale aby každý dělal to, co je třeba. Ve fázi rozšiřování dětských obzorů je nezbytné vrátit na scénu řemesla. Řemesla upadají, ne proto, že by je lidé nestudovali, ale kvůli ztracené prestiži. Z pochopitelných důvodů se každý snaží vystudovat vysokou školu a zaujmout ve společnosti jakousi pomyslnou roli na vrcholu. Veřejnost má pocit, že bez titulu lidé nebudou schopni obstarat sebe, natož rodinu a že ve společnosti zaujmou nízko postavené místo. Ale když se kolem sebe podíváte, kdo se má v rámci komunit nejlépe? Lidé, kteří se živí rukama, stavaři, vodaři, klempíři, obráběči kovů a tak dále… Protože právě k těm se každý magistr obrátí, když mu doma praskne potrubí. Máme nepotřebné množství maturantů a lidí s nepotřebnými tituly, kteří studují nepotřebné věci. Ale opět, je to jejich vina? Nebo je to vina systému, který jim jinou možnost ani neukázal? Systému, který zdůrazňuje potřebu titulu. Pokud je dětským snem stát se kadeřnicí, musíme dbát o to, aby se po něm nešlapalo. Abychom děti neodrazovali jen proto, že si myslíme, že mají navíc. A ačkoliv se nám jejich sny mohou zdát příliš malé či příliš velké, měli bychom si uvědomit, že všechno je možné. Ovšem pouze tehdy, budou-li mít přístup ke správným informacím.

Co je potřeba změnit?

V posledních letech se vzdělávací systém pokouší konstantně o změny. Což je rozhodně plus, snaha se cení. Nové osnovy, nové příjímací zkoušky, nové maturity. Co se ale se systémem stane, když se najednou rozhodneme vyměnit jednu součástku? A to součástku naprosto náhodnou, podle toho jak se nám to zrovna hodí. Ze zlepšení se rázem stane pravý opak. Představme si to na příkladu s autem. Jednoho dne se rozhodneme používat vodu místo nafty. Auto nám ale nepojede. Proč? Protože bychom nejdřív museli přizpůsobit systém, aby vodu dokázal zpracovat. Aby ji dokázal použít tak, jak si představujeme. Pokud chceme zavést nové maturity, musíme na to nejdřív připravit celý systém. Celé auto. Zakopaný pes je ale na samém začátku vzdělávacího systému. Je to tedy v mateřských školách? Nikoliv. Vše začíná učením učitelů. Každá školská revoluce by měla začít učením učitelů. Měli bychom se snažit vytvořit mentory a průvodce pro děti. Takové mentory, kteří nebudou naše děti přetvářet v kopie se stejnými znalostmi, ale v přirozeně se rozvíjející lidi. Učitelé, naši mentoři by měli být opět respektováni a uznáváni rodiči i dětmi pro činnost, kterou vykonávají. Nic z toho se ale nestane, pokud nebudou schopni učit efektivnějším způsobem. Způsobem, který si naši úctu zaslouží. Učitelská profese byla degradována právě nevhodným systémem, který jim samým pošlapal sny a představy o tomto povolání. Je třeba této profesi navrátit prestiž, kterou si zaslouží. Učitelem by se neměl mít možnost stát kde kdo. Tito lidé drží v rukách to nejcennější co svět má. Budoucnost. Naše děti jsou budoucnost! Postarejme se o to, aby byla tahle budoucnost samostatná a efektivní v tom co dělá. Umožněme jim vyrůst v lepší lidi. Dejme jim svým postojem šanci efektivnějšího vzdělávání. Nešlapme po jejich snech.