A jak jste se měli o prázdninách? Ne, to fakt není to nejdůležitější téma na začátek školního roku

Když jsem učila na střední a později na základní škole, cítila jsem na začátku školního roku vždy silnou potřebu bavit se s dětmi o tom, proč vlastně chodí do školy. Proč se mají učit ten či onen předmět, který je já mám vyučovat. V mém případě se přitom jednalo hlavně o hodiny angličtiny, kde, chtělo by se říct, je ten smysl přece jasný. Ale ono to kupodivu tak jasné a jednoznačné být nemusí.

Většina mých kolegů se na podobné nápady netvářila moc nadšeně a od otevírání podobných témat mne spíš odrazovali. Někteří se dokonce dost vyděsili. Vlastně se nedivím. Pokud položím otázky typu: „Proč vlastně chodíme do školy? Proč se podle vás učíme angličtinu? A k čemu myslíte, že vám to v budoucnu bude?“, jdeme s kůží na trh. Vzdáváme se části moci, která nám byla přidělena. Zároveň tím ale dětem demonstrujeme velkou dávku důvěry. Ukazujeme, že věříme, že jsou dostatečně chytré na to, aby na podobné otázky dokázaly odpovědět. Pokud otevřeně diskutujeme  o smyslu školy a jednotlivých předmětů, které máme učit, otevřeně přiznáváme, že to, na co jsme experti, prostě nemusí ocenit každý. Ne každý po těchto znalostech a dovednostech musí toužit, ne každý v nich musí vidět smysl. Možná si jej najde později, možná také ne. Samozřejmě se můžeme snažit ten smysl ukázat, můžeme jej společně hledat. Můžeme otevřeně diskutovat o tom, čemu a jak se chceme učit…. Je mi jasné, že si teď někteří z vás říkají: „No to je sice krásný, ale co naše ŠVP, RVP, co na to ČSI až se u nás ukáže, no a co přijímací zkoušky, srovnávací zkoušky, no a ani nemluvě o státních maturitách!“ Jasně. Ale i to přece může být téma ke společné práci. Co může být lepší ukázkou partnerského a participativního přístupu ke vzdělávání, než že se se studenty podíváte na ŠVP vaší školy, oni uvidí, co je pro ně naplánováno a budete diskutovat o tom, jak tomu všemu rozumíte, jaký vám to (ne)dává smysl a jak můžete společnými silami plánované výstupy naplnit. Věřím, že i děti na 2. stupni tento proces s vaší adekvátní podporou mohou zvládnout. O středoškolácích nemluvě.

K napsání tohoto příspěvku mne inspiroval Ira Shor[1] a jeho kniha Empowering Education, ze které si dovolím přebrat několik následujících myšlenek. Asi se shodneme na tom, že lidé jsou od přírody zvědaví. Učení se je naší přirozenou vlastností a škola má příležitost tuto potřebu rozvíjet, nebo ji naopak utlumit. Má příležitost podpořit kladení si otázek po tom, co a proč se chceme učit. Nejen ve škole, ale po celý život. Škola, která podporuje kladení otázek po smyslu učení, se vyhýbá předávání unifikovaných znalostí. Pedagogové pomáhají studentům rozvíjet jejich intelektuální a emocionální dovednosti, učit se z každodenních zkušeností a událostí ve společnosti. Takto vybavení studenti nacházejí v učení smysl, namísto nekritického přebírání informací a hodnot se učí a rozhodují na základě reflexe. V tomto tzv. dialogickém vyučování dochází k transformaci autority pedagoga, pedagog cíleně a vědomě posouvá hranice vlastní dominance a moci, ta se mezi ním a studenty přelévá[2]. V dialogickém vyučování pedagog vyzývá studenty ke spoluutváření učebního procesu, dává prostor větší participaci studentů a získává tak autentický kontakt se způsobem jejich uvažování a zkušenostmi. Ale dost teorie, pojďme zpátky do praxe.

Blíží se začátek školního roku. Co takhle zahájit školní rok tím, že se ve vaší škole budete bavit o tom, proč se vlastně ve škole scházíte, jaký smysl vám to dává či nedává, jaký chcete, aby škola smysl měla, jak se chcete společně učit a jak toho společně dosáhnete. Zároveň buďte transparentní a autentičtí, k sobě i k dětem. Předem se zamyslete nad tím, co vše chcete otevřít k diskuzi a společnému plánování a rozhodování, a o čem (možná prozatím) chcete rozhodovat sami. Pokud si nejste jistí, dělejte raději malé krůčky. Na těch otestujete, jak vy i skupina na větší míru svobody reagujete, jak s ní umíte pracovat a v čem potřebujete více podpory. Pokud studenti nejsou na participativní přístup zvyklí, může pro ně být těžké se svobodou a prostorem pro uplatňování svého vlivu naložit. Stejně tak pro ně může být zpočátku výzvou přebírat za své volby a rozhodnutí odpovědnost. A navíc, pokud se rozhodnete jít cestou svobodného a participativního přístupu, zpět se vrací těžko. Pro začátek proto myslím může stačit málo, úvodní hodina či den, kdy se místo toho, jaké byly prázdniny, budete se studenty bavit o tom, jaká by vaše škola měla být a co pro to uděláte.

[1] Ira Shor je jedním z představitelů tzv. kritické pedagogiky, jež byla prvně popsána Paulem Freirem a dále rozvíjena např. Henry Girouxem.

[2] Na cirkulaci moci mezi učiteli a žáky v dialogickém využívání je zaměřena např. studie Kláry Šeďové Moc v dialogickém vyučování.