A2larm.cz: Některé české školy nechtějí učit děti se speciálními vzdělávacími potřebami

Organizace Amnesty International zveřejnila novou zprávu, v níž ukazuje přetrvávající diskriminaci dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v českém školství. Přečtěte si shrnutí dokumentu, které vyšlo 8. září na komentářovém webu A2larm.cz.

Nová zpráva Amnesty International ukazuje, že i přes inkluzivní reformu jsou mnohé děti a jejich rodiče v Česku stále diskriminováni. Děti se speciálními potřebami podle zjištění této organizace nechtějí přijímat často ani jejich spádové školy, přestože mají ze zákona povinnost je brát. Jiné školy zase vytvářejí tlak na to, aby žáci a žákyně, jejichž vzdělávání není jednoduché, odešli.

Rodiče těchto dětí jsou v Česku často ve složité situaci. Přestože mají právo na to, aby školy jejich potomka vzaly, bojí se svého práva dožadovat, aby nepřízní pedagogů netrpělo právě dítě. „Doufala jsem, že to spádová škola bude chtít aspoň zkusit. Dali si sice se mnou schůzku, ale byla to koncentrace předsudků. Říkali, že sice vzdělávají různé děti s různými vzdělávacími potřebami, ale zrovna takové ne. Říkali nám, ať dáme syna do speciální školy, kde bude pomalejší tempo. Když jsem řekla, že zkusím integraci jinde, odpověděli, že takové dítě nikde nevezmou. Syn byl přitom na schůzce přítomný, a i když vypadá, že věcem nerozumí, myslím, že tomu rozuměl. Když jsme odcházeli, tak říkal: „Uf, maminko, jdeme domů.“ Věděla jsem, že mají ze zákona povinnost syna vzdělávat, ale říkala jsem si, že nebudeme riskovat synovo psychické zdraví,“ cituje zpráva matku devítiletého chlapce.

Velmi složitá je například situace rodičů dětí s autismem. „Ředitel byl pro, aby chlapce vzali, že je syn šikovný, ale pedagogický sbor se postavil proti s tím, že tam autistu nechtějí,“ popisuje další žena své zkušenosti s odmítáním svého třináctiletého syna. Pokud už jsou děti do školy přijaty, často se nemohou účastnit všech aktivit společně se spolužáky a školy jsou bezradné, když se o ně mají operativně přechodně postarat bez asistentů pedagoga. „Vedoucí družinářka řekla, že bychom měli dát syna do speciální školy pro autistické žáky, jediné v republice. Tato škola ale není pro žáky s Aspergerovým syndromem, navíc je to naše rozhodnutí. Vedoucí vychovatelka taky řekla, že může cokoli a že klidně dá do řádu družiny, že takové děti se nebudou přijímat,“ líčí další matka.

Zpráva popisuje tři přístupy dětem ve školách. Represivní přístup, opatrovnický přístup a jako protiklad k nim přístup založený na lidských právech. V praxi českých škol přitom podle zprávy stále převažují první dva způsoby nahlížení na vzdělávání. První se vyznačuje tím, že na děti klade nároky bez reflexe jejich situace a nezohledňuje jejich individuální potřeby a možnosti. Tyto nároky autoritativně vymáhá a při nesplnění podmínek udílí sankce. Druhý, opatrovnický přístup obírá děti o možnost rozvinout potenciál jiným způsobem – tím, že je „chrání“ a nároky na ně neklade. Příkladem je umísťování dětí s hendikepem (zdravotním nebo sociálním) do speciálních, segregovaných tříd nebo škol. Možností, kterou považují odborníci na vzdělávání za správnou, je chtít po dítěti, aby se rozvíjelo, a zároveň mu k tomu podle jeho potřeb vytvořit podmínky. Vychází z toho, že škola nemá za úkol jen předávání znalostí, ale také ovlivňuje vývoj dítěte a jeho schopnost věřit si v dalším životě.

Systémová diskriminace chudých v Česku

Česká republika má dlouhou historii problémů s diskriminací dětí nejen se zdravotním znevýhodněním, ale také ze sociálně slabého prostředí. Romové tvořili v takzvaných pomocných školách neproporční část žáků vzhledem k tomu, jaké je jejich zastoupení v populaci. V roce 2007 český stát prohrál v přelomovém rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který dal několika Romům za pravdu a potvrdil, že jejich zařazení do praktické školy byla chyba a porušení jejich práv. I po formálním zrušení těchto škol pak byli Romové dáváni do segregovaných tříd a škol pro děti s diagnózou „lehkého mozkového postižení“. Diagnostické testy, které mají oficiálně měřit inteligenci, přitom často nezohledňují například to, že má někdo jiný mateřský jazyk než češtinu, a nerozumí proto zadání, že nemá slovní zásobu, protože mu doma nemohou číst knížky, nebo že neumí držet pastelku z toho důvodu, že doma žádnou nemá.

V roce 2016 kvůli zmíněným problémům na evropské úrovni došlo v Česku k přijetí inkluzivní legislativy. Ta zavádí takzvaná podpůrná opatření – pomoc, na kterou mají děti s různými hendikepy nárok.