a2larm.cz: V Česku roste faktická negramotnost. A politická ignorance trvá

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který hledá příčiny zvyšujícího se počtu mladých lidí, kteří nedokončí střední nebo dokonce i základní vzdělávání. Text vyšel 17. 5. na komentářovém webu a2larm.cz.

Počet dětí, které dokončí základní a střední vzdělání, se snižuje. A co je horší: většina neúspěšných pochází ze sociálně slabších rodin a chudších regionů.

Pokud bylo možné najít v mezinárodních srovnáních nějaký klad českého vzdělávacího systému, byla to míra dosaženého středního vzdělání. Vyučení či maturity dosáhla ještě před časem drtivá většina populace, což působilo ve srovnání s ekonomicky i politicky vyspělejšími zeměmi vcelku impozantně.

Česká republika si tuto pozici sice ještě drží, ale dnes už hlavně jen díky starším ročníkům. V posledních letech se totiž významně zvyšuje míra nedokončeného základního i středního vzdělání, a pokud bychom porovnávali pouze jednotlivé populační ročníky, „vyspělé země“ už nepředčíme. Naopak se zařazujeme mezi ty, které vykazují dlouhodobě relativně vysoké socioekonomické rozdíly a nerovnosti v posilování sociální mobility.

Nedávný článek v Aktuálně.cz upozornil na to, že v meziročním srovnání neustále roste počet dětí, které odejdou ze základní školy, aniž by dosáhly základního vzdělání. Takové děti pak nepokračují na školu střední, což znamená, že ve společnosti vyžadující stále vyšší vzdělanostní a kvalifikační standard se pravděpodobnost jejich šance na slušnou společenskou existenci blíží nule. A nejenom jejich. V posledních letech se nezvyšuje pouze počet dětí bez bazálního vzdělání, ale i těch, které nedokončí střední školu. Tito studenti se sice mohou pyšnit tím, že základní vzdělání získali, ale v dané společenské konstelaci, kdy už se za standard často považuje vysokoškolské vzdělání, je jim to platné zhruba jako certifikát o absolvování kurzu jódlování. Mezi dokončeným a nedokončeným základním vzděláním je z hlediska možného praktického uplatnění rozdíl relativně bezvýznamný. Roky se mimochodem vedou interní diskuse o tom, že na tomto vzrůstajícím trendu má vysoký podíl zavedení státních maturit v roce 2011. Ačkoliv lze minimálně časově takovou souvislost prokázat, dále než k interním diskusím se česká vzdělávací (a sociální) politika zatím nedostala.

Chudé rodiny, chudé kraje

Kromě souvislosti mezi nedokončeným středním vzděláním a maturitou je tu ovšem ještě jedna korelace, a to mnohem společensky závažnější a hůře řešitelná. Kdyby se totiž někdo podíval na statistiky o nedokončeném vzdělání na základní a střední úrovni detailně, zjistil by letmým pohledem, že neúspěch je výrazně podmíněn socioekonomickým statusem rodiny (a školy). A že vzhledem k vysoké a stále rostoucí regionální nerovnosti se výrazně vyšší procento neúspěchu koncentruje v krajích, které trpí všemi dalšími projevy sociální deprivace: výrazně menším počtem výše vzdělaných v populaci, výrazně horšími výsledky vzdělávání současných školáků, naopak významně větší koncentrací vyloučených lokalit a ekonomickou strukturou, která prostě hledá primárně levnou (a nekvalifikovanou) pracovní sílu. Zcela konkrétně – v Karlovarském či Ústeckém kraji je tento problém mnohem intenzivnější než jinde. A stejně jako řada jiných reálných problémů je ignorován politickou reprezentací malé země sestávající z regionů bohatých i na poměry EU a zároveň z oblastí pořád nepochopitelně zapomenutých.

Když se vrací něco, co jsme už dávno měli za vyřešené…

Pokud se pídíte po možném řešení, jedno se nabízí. Do roku 1995 totiž platil požadavek na deset let povinné školní docházky. A vzhledem k tomu, že základní škola byla osmiletá, bylo po ní třeba vychodit alespoň ten nejkratší učňovský obor. S přechodem na devítiletou ZŠ tato povinnost zmizela – a její efekt s ní. Je to ale řešení pouze částečné, jelikož nijak nezvyšuje skutečnou motivaci k získání alespoň základní gramotnosti. Bez ní se přitom mladý člověk v technologizované společnosti, nadto vysoce náročné na porozumění složitostem a proměnlivostem světa, stává pouhým biologickým materiálem a snadnou obětí vlastní negramotnosti, sekundárně pak šmejdů všeho druhu, od těch finančních až po ty mediální a politické.

Bez meziresortního programu zaměřeného na identifikaci ohrožených dětí a na péči ve školách, rodinách i volném čase se nic zásadního nezlepší a faktická negramotnost v populaci dál poroste. Ačkoliv na tento problém opakovaně upozorňujeme v Auditu vzdělávacího systému v ČR a v dalších výstupech, neděje se v této věci nic zásadního. Česká politická scéna má totiž plné ruce práce s vytvářením pseudoproblémů a hledáním jejich pseudořešení. Na což jí – za podpory řady médií – naskakuje celá společnost, takže se veřejná diskuse o tak podstatných věcech de facto nevede. Za bílého dne a za všeobecné netečnosti se tak vrací do reality něco, o čem jsme byli přesvědčeni, že se podařilo vymýtit podobně jako řadu epidemických nemocí. Tuto paralelu nechť už si čtenář laskavě domyslí sám.