Aktivismus do školy patří

Nebudu příliš přehánět když řeknu, že aktivismus a angažovanost jsou u nás „sprostými slovy“. Obávám se, že označení aktivista nebo aktivistka vnímá většina lidí  jako nadávku, v lepším případě jako označení pro někoho, kdo je tak trochu divnej, moc aktivní. A k mému překvapení se setkávám  s tím, že  to tak mají i lidé, kteří podle mne aktivisty jsou. A to je prostě špatně. Je to špatně, protože to brání tomu, aby vyrůstalo více mladých lidí, kteří se budou aktivně zajímat a starat o svět kolem sebe. Více lidí, kteří se ozvou, když se bude dít něco, co vyhodnotí jako nesprávné, nespravedlivé. Více těch, co budou aktivně hledat a zkoušet způsoby, jak měnit věci k lepšímu. Co s tím?

Je potřeba rehabilitovat aktivismus a společenskou angažovanost, a to novým promýšlením a definováním jeho obsahu. Jak a kde začít? Moje odpověď je jednoduchá: je potřeba začít už ve škole. Troufám si tvrdit, že pro většinu pedagogů i studentů má aktivismus také spíše negativní konotace. Nemám ambici to zde podkládat výzkumy, ale podělím se o jednu konkrétní zkušenost. Před pár týdny jsem dostala pozvání na jedno jihomoravské gymnázium, kde se každoročně koná akce organizovaná studenty i pedagogy – den plný různých workshopů a přednášek na nejrůznější témata. A protože jsem chtěla zjistit, jak to mladí se vztahem k aktivismu mají (a samozřejmě je také trochu inspirovat a aktivizovat), naplánovala jsem workshop o aktivismu a s vědomím rizika jej nazvala přímočaře: „I am an activist and it is OK“. Tento text jsem pak chtěla napsat až po realizaci workshopu a zkušenosti do něj zahrnout. Jenže ejhle. Naplnily se moje skryté obavy, na workshop se skoro nikdo nepřihlásil a nakonec jsme jej zrušili. Prý studenty odradil ten aktivismus v názvu. Takže ano, aktivismus je sprosté slovo i mezi mladými (minimálně na tomto gymnáziu).

Jak trefně říká Pavel Kosatík v rozhovoru na ČRo Plus, mladým lidem dnes nikdo neříká, „angažuj se“. Angažovanost v sobě nese silnou pachuť minulosti, které se ne a ne zbavit. Ale to slovo za to nemůže, jde o to, jaký mu dáme obsah. Pro začátek si můžeme pomoci tím,  jak to stejné nazývá třeba angličtina. „Community involvement“ nebo „public spirit“ zní jako by to snad bylo označení něčeho úplně jiného. Asi moc nepřekvapí, že slovo aktivismus vychází z latinského activus, tedy činný, aktivní. Podle definice jde o intenzivní prosazování určitých cílů v nejrůznějších oblastech společenského života vedené touhou po dosažení pozitivní změny – zlepšení společnosti. Moc to mu pořád nerozumím. Je to snad tak, že nechceme, aby společnost a svět byly lepší? Věřím, že ne. A pokud ne, musíme začít mladé lidi učit, jak být aktivní a angažovaní. Vést je k tomu, že to je normální a že to má smysl. Nechat je zažít to, že mohou sami něco změnit. Ukazovat, že aktivismus může mít různé podoby, hledat cesty, které mohou být lákavé i pro ty, kteří jsou spíše introvertní povahy a není jim vlastní poutat na sebe pozornost. Prozkoumávat, jaké cesty k zapojování a aktivizování studentů jsou lákavé a přijatelné pro nás a co mohou studentům přinést. Můžeme je seznamovat  s různými formami kreativního aktivismu. Jako inspiraci lze využít také návod 10 Ways Youth can engage in activism. Vzali byste studenty např. na demonstraci? A pokud ne, jaký z devíti dalších zmiňovaných tipů byste zkusili uvést do praxe? A to nejdůležitější nakonec – měli bychom jít příkladem, sdílet naše zkušenosti a ukazovat, jak se snažíme prosazovat změny my.

K Vánocům si přeji víc pedagogů a pedagožek, kteří  si najdou vlastní formu aktivismu, nebudou se bát prosazovat změny, budou sdílet své úspěchy i neúspěchy, budou se o ně dělit s mladými lidmi a povedou je k tomu, aby i oni hledali vlastní cesty, jak být aktivní a angažovaní.