Aktuálně.cz: I bez matematiky je státní maturita zločin. Neměl by z ní zůstat kámen na kameni

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 26. 8. na zpravodajském webu Aktuálně.cz a věnuje se kritice stávající podoby maturitní zkoušky.

Dosavadní příběh takzvaných státních maturit nelze nazvat jinak než ságou. Táhne se už přes dvacet let a ze všeho nejvíc připomíná jihoamerickou telenovelu. Hlavní roli v ní obsadilo naprosté diletantství kombinované s touhou politiků a průmyslové lobby předvést délku a váhu svého mocenského klacíku.

Považte: záměr obnovit kontrolu nad výstupem ze středoškolského studia formou jednotné státní zkoušky odstartovala už v roce 1998 pokusná „sonda maturant“. Po ní následovalo víc než deset let „příprav“ státních maturit. V praxi to nebylo nic jiného než vleklá parodie. Kus, v němž si stát sice vyhradil právo být garantem vzdělávání, aniž by ale byl schopen přetvořit jej v cokoli smysluplného a funkčního. Jak se vlády střídaly u moci a ministři školství u vesla, celý proces tu rozjížděli, tu zastavovali a jindy zase vraceli do bodu nula. Stálo to hodně přes miliardu korun a výsledkem bylo dlouho jedno velké nic.

Ano, v roce 2011 sice nakonec státní maturita zavedena byla, žádný happy end ale nepřinesla. Zpráva o jejích dopadech na český vzdělávací systém není nic jiného než z prstu vycucaný blábol (před veřejností pro jistotu pečlivě tajený). Tak nějak se prostě předpokládá, že když je maturita „státní“, zajistí už jen kvůli tomu názvu sama od sebe vyšší kvalitu získaného vzdělání. „Selský rozum“ přece říká, že když někomu zvýšíte nároky v podobě zkoušky, donutíte ho víc se učit a tím pádem bude takový člověk automaticky i vzdělanější.

Nebude. On i ten selský rozum má často různou kvalitu. Záleží, z jakého statku a z jaké vsi pocházíte.

Co bychom vám tak strčili do cesty?

První problém spočívá v tom, že státní maturita byla vytvořena jako nová střecha pro jinak už značně zchátralý vzdělávací komplex. Ten zakonzervovala ve stavu, který zabraňuje tomu, aby byl schopen plnit úkoly, jež stát ukládá sám sobě ve školském zákoně, vzdělávacích strategiích i různých dlouhodobých záměrech. Dodnes například nikdo z odpovědných lidí nepracuje s žádnou analýzou skutečného dopadu státních maturit na úroveň vzdělání. Jako byste zavedli novou diagnostickou metodu a přitom vůbec netušili, u kolika pacientů byla úspěšná a u kolika selhala, přesto byste na ni dál spoléhali a rozšiřovali ji.

Svou koncepcí a obsahem je státní maturita jen jakousi hromádkou neštěstí na cestě gymnazistů za vyšším vzděláním. Snadno ji překročí a jdou dál. Na druhé straně je to ale často nepřekonatelná hora pro žáky středních odborných škol a nástavbových programů na učilištích. Ti mají totiž vzhledem k obsahu svého studia (a často také vzhledem k jeho mizerné kvalitě) jen velmi malou možnost se na takovou zkoušku připravit. Stát jako garant vzdělávání klade překážku, aniž by vytvořil podmínky pro její překonání. Kdyby něco takového udělal člověk, jak byste ho nazvali?

O data úspěšnosti a neúspěšnosti maturantů ti, kterým není osud českého vzdělávání lhostejný, vedli roky tuhý boj. Stát (zosobněný v tomto případě organizací CERMAT) se je samozřejmě snažil tajit, aby nevyšlo najevo, jak moc si vlastně s žáky a jejich životy zahrává. Dodnes bychom pravděpodobně nevěděli vůbec nic, nebýt Oldřicha Botlíka, který věnoval extrémní úsilí tomu, aby donutil stát zveřejňovat to, co má být veřejné z podstaty věci – tedy data z maturit. Díky Botlíkově vůli (a také díky tomu, že disponuje v našich zeměpisných šířkách ojedinělou expertizou, co se měření vzdělávacích výsledků týká) nyní ovšem víme, že státní maturita má devastující vliv na tisíce žáků a desítky tisíc mladých lidí o vzdělávání připravila. Existuje důvodné podezření, že v průběhu jednotlivých let státních maturit došlo k manipulaci s jejich obsahem a vyhodnocováním výsledků tak, aby se měnily počty neúspěšných maturantů. Ty mezi jednotlivými lety postupně narůstaly. Taková situace už nesignalizuje jen pouhé diletantství, nýbrž rovnou státní zločin.

Pojďme ale do současnosti. Když se ministr školství před pár dny rozhodl navrhnout vynětí povinné státní maturity z matematiky ze školského zákona, se zájmem jsem se pídil po tom, na základě čeho tak učinil. A ejhle, první ministr v historii státních maturit, který si nechal zpracovat analýzu jejich výsledků a zjistil, že prostě nenaplňují svůj předpoklad (zvýšení kvality vzdělání), protože žáci jsou neúspěšní zejména v těch úlohách, které sledují dovednost aplikovat naučené postupy. Za celá ta léta první ministr, který si opatřil potřebnou evidenci a rozhodoval se podle ní!

Připravte nám lopaty

Ovšem místo úlevy nad tím, že vzdělávací politiku konečně řídí někdo, kdo chápe elementární předpoklady, se nyní povede politováníhodná (a podstatu problému popírající) tahanice o to, zda povinnou státní maturitu v zákoně ponechat, nebo ne. Svaz průmyslu a dopravy, jehož někdejší prezident Hanák se dříve kuloárně chlubil, že to byl on, kdo návrh na povinnou matematiku přes zoufalce na postu ministra školství Marcela Chládka prosadil, se už stihl postavit rezolutně proti nynějšímu návrhu. Zavedení povinných státních maturit z matematiky přitom hrozí významně zneúspěšnit ty nejzranitelnější – žáky odborných škol. Zejména pak ty, kteří pocházejí z rodin s nízkým vzděláním. Míra nerovnosti v přístupu k němu je u nás oproti jiným rozvinutým zemím velmi vysoká a upevňování tohoto trendu v posledních letech koreluje se zavedením státních maturit. Je to snad vedení svazu jedno? Nebo jde o to dokázat, kdo má tu největší páku na ovlivňování politiky, jakkoliv by to bylo zhoubné?

Najde se nepochybně řada obhájců povinné státní maturity z matematiky, kterým je úplně jedno, jaké dopady by měla. Někteří hejtmani už například v nedávné minulosti projevili velkou ochotu lokajsky pomáhat těm průmyslovým podnikům, které potřebují jen levnou a nevzdělanou pracovní sílu, neboť jejich byznysmodel (montovna) je postaven na této konkurenční výhodě. Těmto ignorantům je úplně jedno, že jde o model dlouhodobě neudržitelný. Je jim jedno, že jde o model, který poškozuje českou ekonomiku, protože tlumí vzdělávání, které ji jako jediné může posunout k vytváření vnitřní přidané hodnoty založené na vlastních inovacích. Je jim jedno, co bude s lidmi s nízkým vzděláním, nepoužitelným už v blízké budoucnosti. Oni potřebují své „lopaty“ teď, pak může klidně přijít potopa.

Robert Plaga navrhuje řídit se reálnými dopady maturit. Oponenti nemají víc než pocit přišlápnutého kuřího oka. Celá diskuse je ovšem sama o sobě nedostatečná. Nejde zdaleka jen o povinnou matematiku. Maturita v současné podobě je relikt minulosti a brzda potřebných změn ve vzdělávání. Celý koncept je nezbytné radikálně změnit. Test ani jednorázová zkouška nejsou s to prověřit širší spektrum znalostí a dovedností. Hodnocení musí probíhat na základě průchodu žáka celým studiem, jeho klíčová část pak musí stát na dlouhodobé ročníkové práci a její obhajobě. K této úrovni debaty se ale zatím ani neblížíme. Bohužel.