Podle Judity Kapicové z Asociace domácího vzdělávání (ADV) rodiče stále častěji vyhledávají takové vzdělávací prostředí, které by bylo komornější než běžná škola. „Klasických domškoláků až tak nepřibývá, ale roste zejména počet komunitních skupin, kde se děti učí společně,“ vysvětluje. Zároveň podle ní stoupá počet dětí, které kvůli psychickým nebo zdravotním problémům opouštějí tradiční školní systém. „Domácí vzdělávání pro ně může být cestou, jak se znovu začít vzdělávat s radostí a chutí,“ doplňuje Kapicová.
Domácí vzdělávání může mít různou podobu. Stát jej umožňuje od roku 2005, kdy byla do školského zákona zakotvena možnost individuálního vzdělávání. Od roku 2016 se tato možnost vztahuje jak na první, tak na druhý stupeň ZŠ, avšak za splnění určitých podmínek. Mezi ně patří povinné konzultace s pedagogem, pravidelné přezkušování a dodržování platných vzdělávacích standardů. Zákon také doporučuje, aby se žáci socializovali s vrstevníky: například účastí na školních akcích, kroužcích či výletech. Jak takový systém funguje, přibližuje například i článek na portálu Šance dětem.
Generace Alfa chce zažívat snadné úspěchy
Podle výroční zprávy ČŠI je pro rodiče jedním z hlavních benefitů domácího vzdělávání možnost přizpůsobit výuku individuálním potřebám dítěte. Vedle těchto výhod však přináší i výzvy, třeba finanční náročnost, obtížnost některých vzdělávacích obsahů nebo nižší motivaci dítěte k učení. Právě s motivací má podle studie ANEV a YouthWatch generace Alfa větší problémy než předchozí generace. Ačkoli je generace Alfa často označována za nejvzdělanější a s vysokými ambicemi, mezi jejími příslušníky roste přesvědčení, že úspěchu lze dosáhnout snadno, bez většího úsilí či dobrých školních výsledků – a to jak ve veřejných, tak alternativních školách. Tento rozpor může pramenit z rozdílu mezi tím, co děti slýchají ve škole či od svého okolí, a tím, jak o vzdělávání hovoří jejich rodiče.
Zároveň si děti ale samy uvědomují, že školy nejsou dostatečně připraveny na moderní dobu. Často vnímají, že jejich učitelé nerozumí digitálním technologiím, zejména umělé inteligenci, a neumějí s nimi efektivně pracovat. Děti, které s technologiemi od útlého věku vyrůstají, přirozeně očekávají, že i dospělí budou v této oblasti kompetentní. S tím, jak se svět i úloha, kterou v něm vzdělávání zastává, rychle proměňuje, pak mají problémy pochopit, proč je pro ně škola vůbec důležitá, co jim přináší a jak jim pomůže v budoucím životě.
To potvrzuje i Kapicová: „Kolem osmé a deváté třídy už děti často nevidí smysl v tom dál chodit do školy. Jsou citlivé, přemýšlivé a mají představu o své další kariéře. Cítí tak, že jim škola už nemá co nabídnout,“ popisuje. Přijímací zkoušky v páté a deváté třídě pro ně představují další zlomový bod, protože jsou vystaveny velkému tlaku. „Školy po dětech chtějí široké znalosti, ale do hloubky nejdou v ničem, což je frustruje. Pokud jsou žáci opravdu dobří jen v něčem, ne plošně, ocenění se často nedočkají – zvlášť pokud se jejich talent týká oblasti, která v osnovách vůbec není,“ říká Kapicová, která zároveň působí i jako pedagožka a přezkušovatelka dětí v domácím vzdělávání.
Tuto potřebu odlišného přístupu může naplnit právě alternativní vyučování, které však není dostupné pro každého – nejen kvůli finančním nákladům, ale i kvůli omezenému počtu daných zařízení a jejich nerovnoměrnému rozložení v jednotlivých krajích. Otázkou však zůstává, zda tato výuka děti lépe připraví na „dospělácký“ svět, nebo zda pro ně přechod do běžného života nebude naopak složitější. Klíčové je každopádně usilovat o takový vzdělávací systém, který jim zajistí potřebné zázemí a míru individualizace odpovídající současné době. „Střední školy by měly být na tyto žáky, z nichž nejstarší nyní dokončují základní školu, připravené a měly by jim umět nabídnout dostatečnou podporu,“ upozorňuje analytička EDUinu Nikola Šrámková v dokumentu mapujícím data z přihlášek na SŠ.
