Ani bakalář, ani dvoustupňový magistr nedostane dobrou průpravu k učitelství

Zdroj: Kritické myšlení; autor: Ondřej Hausenblas.

Mezi vysokoškolskými učiteli probíhá v posledních dnech diskuse o tendencích k tomu, aby učitel studoval jen na bakaláře. Přilévám olej do ohně: Ani dělené studium bakalář-magistr se na studium učitelství vůbec nehodí. Důvody jsou níže.

Souhrn

Ani pět let bakalářsko-magisterského studia nevyhovuje jako dobrá průprava k učitelství. Vědění a svět i děti samy jsou na to dnes moc složité. Kdo má druhé naučit poznávat obory a rozumět sobě a světu, nedosáhne toho pouhým „nastudováním oboru“ a zkouškou z pedagogiky a didaktiky. Musí sám procházet tak vedeným učením, jakým by měl vést své žáky. Je třeba chápat vzdělanost a školu jako složku kultury, ne jako nástroj vlády nebo předmět zákona. Podle toho třeba jednat.

Podrobně

Nejde jenom o to, že učitel s bakalářským titulem nemůže stačit na dnešní složitost vzdělávání ani na dnešní složitost dětského světa. I pětileté, ale tzv. dělené studium učitelství je hřích či zločin na budoucích generacích (bakalář má obsáhnout celý obor/dvojobor za tři roky a pak během dvou magisterských let dohnat svou průpravu pedagogickou plus pár štěků v odborné specializaci).

Důvody:

Zaprvé: Za tři roky po maturitě by mladý člověk mohl zvládnout obor leda tak, jak si to představovali ti slabší z jeho učitelů na základní nebo střední škole: prostě se dozví ty údaje a ty poučky. Ale vystavět v tolika odborných pojmech a souvislostech to, čemu se odborně říká TRVALÉ POROZUMĚNÍ, to trvá i člověku inteligentnímu mnoho let. Prostě proto, že hluboké propojení neuronálních sítí v mozku si žádá mnohých a různorodých operací s informacemi. A kdyby učitel měl vyučovat mládež třebas v dějepise nebo biologii, aniž by sám chápal skutečné souvislosti a významy, bylo by to marnění mladých životů (znáte to?). Jistěže nám mnoho věcí dojde až během učitelské praxe – ale učitelská fakulta na to nesmí hřešit při studiu.

Zadruhé: Ani důkladné vědecké nastudování oboru ještě nestačí k tomu, aby své vědě mladý adept učitelství porozuměl i z hlediska toho, jak si v ní poznání dobývá ten, kdo se oboru teprve učí a kdo je sám ještě nedospělý. Proto je tolik akademiků neúčinnými učiteli i na vysoké škole: zajímavě a pokročile přednášejí – ale u většiny jejich studentů neprobíhá učení! A proto taky se tolik dětí odvrátí od důvěry v další vzdělávání, když si jejich učitelé na základní škole představují výuku a učení jako probírání látky a učebnic. Studium oboru pro učitelství by se muselo od samého počátku podávat tak, že se učíme vždy nejen vědě, ale zároveň i tomu, jak se to dělá, abychom jí rozuměli a aby se rozvíjely naše dovednosti poznávat a učit se.

Zatřetí: Ve dvou letech magisterských, kdy se adept učitelství teprve má sblížit s didaktikou a pedagogikou, je už pozdě na to, aby si zpětně do nastudovaného oboru dosadil pochopení pro to, jak asi bude o látce a problematice předmětu uvažovat žák – které omyly a potíže bude překonávat, v jakém sledu si bude stavět své porozumění a zapamatování. Sám učitel se přece vědě učil jinak – transmisí, ne konstrukcí poznání. Takto podávanou průpravou k učitelství se jen prohlubuje propast mezi „vědou“ a „učením“ ve škole. Zjednodušeně řečeno, pro oblast vzdělávání není efektivní odstřihávat odborné (vědecké) poznání od strategií poznávání a pochopování. Pro špičkové odborníky je tohle jasné – ale jak to zvládá škola základní a střední? Pomáhá jí v tom někdo?

I těm několika elitním žákům, kterým bude jednou dopřáno se stát profesory vysokých škol, půjde v dětství učení lépe, když se s velkými pojmy a myšlenkami setkají jako s body na cestě svého vlastního poznávacího úsilí, než když jim je málo chápající učitel nadiktuje a vyslechne si pak jejich odříkávání. A nemůžeme spoléhat na to, že nadaný žák snad přece potká aspoň jednoho opravdového učitele… Od neelitní většiny budoucích občanů pak bychom se jistě rádi nadáli toho, že budou jednou dobře rozumět tomu, že vzdělanost se nepořídí levně a bez práce – pouhou docházkou nebo získáním razítka, že ji jejich dětem neposkytnou mizerně dotované školy nebo urychlení bakaláři nebo papírově připravení dvoustupňoví magistři.

Vzdělanost není technologie, kterou je možné „nasadit“, není to ale ani věda, v níž by několik špičkových jedinců vytvořilo slavné výkony. Je to KULTURA – a ta se nevytváří zákonem, ani akreditačním rozhodnutím, nýbrž staletým úsilím zodpovědných a kultivovaných vrstev obyvatelstva – tedy osobním jednáním každého z obyvatel mocných přemýšlení. Do toho drasticky přerušovaného proudu české kultury má tahle diskuse o délce učitelského studia vědomě vstoupit.

foto: www.flickr.com – CC