Ať se ozvou!

Věřím, že spousta pedagogů a pedagožek dělá skvělou práci, spousta škol funguje dobře, proměňují se, reagují na lokální i globální dění, dávají učitelům a učitelkám i studentům a studentkám prostor pro seberealizaci a možnost ovlivňovat to, jak škola funguje a jakým způsobem (se) vzdělávají.

Nicméně poslední dobou se stále častěji dozvídám o událostech, které vypovídají o jiné realitě: vedení školy zakazuje otevírat v hodinách kontroverzní témata; nástěnka k aktuálnímu tématu migrace musí být na pokyn vedení odstraněna; školní časopis, ve kterém si studenti kladou otázky o smyslu některých školních pravidel, která přijdou jako nařízení shora, je cenzurován a paní učitelka, jež redakci časopisu vede je ostrakizována vedením i kolegy. A zcela upřímně, když tyhle „historky“ poslouchám, moc si nevím rady. A protože se shodou okolností účastním konference, kde se řeší globální rozvojové vzdělávání (tedy jak ve škole učit o aktuálních celospolečenských tématech, jak z dětí vychovávat aktivní a odpovědné občany…), pokládám v průběhu panelové diskuze otázku: „Co dělat v takových případech?“

Dostane se mi reakce od zástupce České školní inspekce, ptá se, na kolika školách se podobné věci dějí. To samozřejmě nevím a fakt, že odpověď by měla znát spíše než já inspekce, raději přecházím. Odpověď pokračuje v tom duchu, že jde pravděpodobně jen o nějaké výjimky, a že podobné věci se na školách plošně nedějí. Ráda bych měla tu jistotu. Odpovídám, že i kdyby to byly jen tyto tři příklady, ráda bych si ujasnila, jak s takovou situací naložit. Ráda bych totiž věděla, co těmto učitelům a učitelkám poradit. A to přesto, že jsem velmi obezřetná v tom dávat nějaké obecné rady a míchat se do věcí, do kterých mi nic není. Jenže zaprvé, oni se mě na to ptají. A za druhé, ono mi totiž „do toho něco je“. Záleží mi na tom jak fungují české školy, záleží mi na pohodě a právech dětí i učitelů a učitelek na všech školách, i na těch, na kterých neučím, neznám je, nespolupracuji s nimi. Následně dostávám jednoduchou odpověď, doslova: „Ať se ozvou“.

OK. Co to znamená? Mají nahlásit svoji vlastní školu na inspekci a doufat, že při kontrole budou inspektoři a inspektorky dostatečně citliví, odhalí problémy, navrhnou vhodná a smysluplná řešení a ty se pak na škole opravdu realizují? Možná. Docela jsem o tom přemýšlela a ono „Ať se ozvou“, si vyložila i jinak. Mimo jiné také díky slovům filosofa Miroslava Petříčka v rozhovoru s Martinem Veselovským na DVTV. Když mluví o fungování demokracie a možnostech občanské participace v situacích, kdy jsme nespokojení s děním okolo nás a s reakcemi politiků, doslova říká: „Musíme je dotlačit k tomu, aby s tím něco dělali.“ Podobný postoj je podle mne třeba zaujmout v situacích, kdy nesouhlasíme s tím, co se děje v našich školách.

Řešením, které podle mne většina pedagogů nespokojených s poměry na škole aplikuje (mne v minulosti nevyjímaje) je „dělám si to po svém, prostor si najdu, před kolegy a vedením o tom moc nemluvím…“. Co to ale řeší? Co takovým přístupem ukazuji studentům? Ano, nesouhlasím s nastaveným systémem, je to proti mým hodnotám a přesvědčení, ale nic s tím nezmůžu, na to jsem malý pán. Pokud ale chceme, aby ze studentů vyrůstali aktivní a odpovědní lidé, neměli bychom dělat pravý opak? Tedy otevřeně a s respektem k druhým mluvit o tom, co je podle nás špatně, vysvětlovat, proč si to myslíme, co je pro nás důležité, zajímat se o pohled ostatních a klást si otázky, co můžeme udělat pro to, aby to bylo jinak?

Sama jsem jako poměrně čerstvá absolventka odcházela ještě ve zkušební době z jedné soukromé školy, kde se ode mne očekávaly věci, na které jsem nedokázala přistoupit. Tehdy to bylo poměrně impulsivní rozhodnutí, prostě jsem dala výpověď a byla ráda, že jsem pryč. Dnes bych to pravděpodobně řešila jinak, snažila se více mluvit o tom, co je pro mne těžké a jaké pro mne důležité hodnoty a potřeby škola nenaplňuje. Nejvíc mne tehdy ale zarazily reakce některých kolegů, kteří mi po podání výpovědi vyjadřovali pochopení, víceméně potajmu mi říkali, že také nesouhlasí s tím, jak to ve škole funguje, a že kdyby mohli, také by odešli. Ale že platí hypotéku, na škole berou o něco vyšší platy než ve státní, takže to prostě raději nějak vydrží. Možná to zní nepokorně a předesílám, že jejich pozici rozumím, nicméně přesně takový postoj je podle mne hlavním kámenem úrazu – respektive důvodem, proč ve školství nedochází ke změnám, které by mohly alespoň drobně přispět k pozitivní změně.

Před pár lety jsem strávila měsíc v jižním Peru. Když jsme tehdy přijeli autobusem do města Arequipa, pochodovala ulicemi obrovská skupina lidí, většina z nich měla stejná trička či mikiny, nesli transparenty. Až po chvíli jsme se od místních dozvěděli, že to jsou učitelé, kteří v Peru už nějakou dobu stávkují a momentálně pochodují až do města Cuzco, což je jen z Arequipy téměř 500 km. Dokážete si něco takového u nás představit? Asi jen stěží. Ano, je to příklad z úplně jiného kontextu, ale nemůže nám být podobná aktivizace inspirací? Nechci zde vybízet ke stávkám, nicméně jasné pojmenovávání toho, co je pro nás důležité, jaké hodnoty jsou klíčové a jaké chování a jednání je pro nás nepřijatelné, by (nejen) českému školství podle mne prospěla. Místo 500 km do Areqipy můžete třeba vystoupat 50 schodů do ředitelny, promluvit s kolegy nebo hledat podporu u rodičů. Je prostě potřeba snažit se o změnu k lepšímu. Tak se ozvěte. Věřím, že to lze. Bezpečně, nenásilně, smysluplně.