Barvy života, vědci versus šarlatáni

Kratičká smršť, která se prohnala českými médii na téma testovacího systému Barvy života, vyzněla jednoznačně. Nějací filutové nechají školní děti klikat na počítači na barevná kolečka, na dálku jim radí nesmysly a inkasují za to peníze z evropských programů a poloprázdné školní kasy. Šarlatánství, podvod a lumpárna. Realita je ovšem poněkud složitější a než si na Barvy života taky rozhořčeně plivnete, je dobré pár věcí vědět.

Autor Barev života Jiří Šimonek není žádný šikula, co vymyslel chytrý způsob, jak připravit důvěřivé rodiče a učitelky o peníze, ale profesí psycholog, který svůj testovací systém vyvíjí už třicet let. Poprvé jsem se s ním (testovacím systémem, ne panem Šimonkem) setkal jako novinář někdy okolo přelomu tisíciletí na severní Moravě v jednom křesťansky orientovaném zařízení pro léčbu závislostí. Užívali ho dlouhodobě k diagnostikování aktuálního stavu klientů a o jeho funkčnosti a užitečnosti byli jednoznačně přesvědčeni.

O žádném šarlatánství nemůže být řeč. Základem metody je takzvaný Lüscherův barvový test, metoda, která vznikla v sedmdesátých letech (více ZDE) a kterou řada psychologů běžně užívá v klinické praxi. Osobně jsem ji zažil v rámci jinak standardní terapie dvakrát a je to opravdu překvapivý zážitek. Terapeut vám předvede sadu barevných kartiček, vy je máte za úkol opakovaně seřadit a na základě výběru a pořadí vám psycholog přečte různá tvrzení o vaší osobnosti. Asi nikdy jindy jsem neměl tak intenzivní pocit, že mi někdo sahá do hlavy a říká nahlas věty, které bych sám od sebe říkat ani nechtěl.

Princip Lüscherova testu rozvedl během let pan Šimonek do vlastního barvového testu, který se vyplňuje na počítači (více ZDE a ZDE) a výsledkem je takzvaný „snímek“, obsáhlý soubor grafů, které popisují strukturu osobnosti. Stejnou metodou se ale dá popisovat třeba i dynamika školní třídy nebo nějakého pracovního kolektivu. Za ta léta pan Šimonek a jeho spolupracovníci vyškolili řadu lidí, kteří tuto metodu užívají ve vlastní praxi, nejčastěji jako výchovní poradci, speciální pedagogové, případně školní psychologové. Že by si někdy někdo stěžoval na nefunkčnost nebo šarlatánství, jsem nezaznamenal. A vzhledem k tomu, že jsem jeden takový výcvik měl možnost „přes rameno“ sledovat, dodávám, že mi tato metoda přijde pro potřeby diagnostiky jako mimořádná. A to že jsem k ní byl zpočátku hodně kritický.

Kde je tedy problém? Pan Šimonek (starší) není žádný obchodník, ale zaujatý vědec. Dlouho tedy jeho firma, kterou vede jeho syn, snímala další klienty (dnes jich budou řádově nejspíš desetitisíce) a tím zpřesňovala vypovídací schopnost výsledných snímků. Ale nedařilo se jí výsledky prodat. Psychologická obec je vůči metodě většinově naladěna nedůvěřivě, hlavně pro její bezkontaktnost. Test vyplníte na počítači a snímek vznikne, aniž by s vámi někdo mluvil. To je pro standardně vyškoleného psychologa nepřijatelné. Až interpretace probíhá většinou z očí do očí. Proto se snaží firma DAP Services posledních zhruba pět sedm let nabízet metodu ve formě „produktů“ firmám, školám a úřadům jako kariérní poradenství, diagnostiku třídy a podobně. A tam může nastat potíž. Jedna věc je samotný snímek, o tom osobně pochybnosti nemám, druhá věc je kvalita jeho interpretace a doporučení, která na jeho základě dostanete. Tam už může být kvalita hodně proměnlivá. Opět mluvím ze zkušenosti.

V každém případě ale nejsou tvrzení o šarlatánství a léčce na důvěřivé na místě. Barvový test je pozoruhodná metoda na pomezí psychologie a neurovědy, kterou je třeba kriticky zkoumat. Ostatně o to představitelé firmy DAPs dlouhodobě usilují, oslovené profesní organizace psychologů debatu slibují, ale nemají se k ní. Opět mohu doložit.

V dějinách lidského myšlení už jistě zašla spousta zajímavých vynálezů na nezájem, jen proto, že vědecké okolí je neuznalo za hodné pozornosti. V tomhle případě by mi to přišlo škoda. A míč je podle mě jasně na straně vědecké a psychologické obce.