V poslední době je v módě používat pojmy jako Průmysl 4.0, Společnost 4.0 či Vzdělávání 4.0. Jsem však přesvědčený, že mnohdy dotyční příliš netuší, co je jejich obsahem. Maximálně opakují informace z médií o robotizaci, digitalizaci, o nahrazení lidské práce stroji, v čemž vidí hlavní změnu a mnozí i nebezpečí.
Skutečně hlavním důsledkem této tak zvané čtvrté průmyslové revoluce ale bude nutnost změnit své myšlení. Pokud tedy budeme chtít dobu zachytit a dokázat se v nové éře prosadit. Přitom je velmi obtížné opouštět pouhé navyklé šablony chování, vystoupit ze své komfortní zóny, a teď bude nutné zcela změnit styl uvažování. K tomu ještě budeme muset pochopit, jak mezi sebou komunikují stroje či autonomní systémy, abychom mohli jejich práci řídit či s nimi spolupracovat.
Ve školství se skloňuje pojem Vzdělávání 4.0, digitalizace a podobně. Mnoho moudrých hlav se opakovaně schází a připravuje různé dokumenty, vytváří revize Rámcových vzdělávacích programů. To je vše jistě hezké a záslužné, ale ať již budou výsledky této práce sebelepší, sami o sobě skutečnou změnu nepřinesou. Tu totiž mohou učinit jen a pouze konkrétní ředitelé a učitelé na té které konkrétní škole. Pokud oni nepřijmou tyto potřebné změny za své, jistě vše zaonačí tak, aby všechno zůstalo při starém.
Na všech různých konferencích, fórech a kulatých stolech, kam jsem v poslední době hojně zván, opakuji stále to samé. Pokud chceme něco v českém školství změnit, musíme se zaměřit na ředitele a učitele. Musíme jim dokázat vysvětlit nutnost změn a musíme je pro tyto změny získat. Nestačí přitom jen přidat peníze, to je jistě správné, potřebné, ale situaci samo o sobě zásadně nezmění.
Pokud chceme, aby ze škol vycházeli digitálně gramotní absolventi, musíme napřed zajistit, aby je měl kdo tyto dovednosti naučit. Přitom používání informačních technologií pro prezentace, využívání Office balíčku, programů jako Word, Excel či PowerPoint, nemá s informatikou nic společného, toto patří již dávno do všeobecných dovedností. Používání projektoru a prezentace pak nijak nesouvisí se skutečným využíváním IT ve výuce. V hodinách IT se musí učit zcela jiné dovednosti, včetně základů programování, informativního myšlení, ale na to bohužel nemáme potřebně vzdělané pedagogy.
Škola již dávno není hlavním zdrojem informací pro mladou generaci, ta je získává rychle jedním kliknutím či jedním dotazem na různá fóra. Ovšem s takto získanými informacemi neumí zacházet, nedokáže posoudit jejich míru pravdivosti a ani je interpretovat. Je lehce ovlivnitelná jejich působením, které ne vždy slouží k jejich prospěchu. Role učitele se postupně mění ze zvěstovatele a testera informací v mentora, což si ale mnozí odmítají byť jenom připustit. Přitom role učitele, který toto přijme za své, bude výrazně významnější, než tomu bylo u klasické frontální výuky. Tu totiž může obstarat kdejaký robot, ale interakci se studentem či žákem ještě dlouhou dobu chytré stroje nedokáží realizovat. V tom bude unikátnost a nenahraditelnost pedagogického povolání v budoucnosti.
Rád bych na závěr svého článku nabídl skvělé řešení, ale bohužel ho nemám. Dle mého může pomoci pouze systematická práce s řediteli škol a učiteli, ale také s rodiči žáků a studentů. Důsledná a cílená osvěta směrem k veřejnosti a snaha o pochopení, jak navázat interakci s mladou generací, která již myslí a komunikuje jinak, než ta předchozí. Nebojovat o jejich přízeň s moderními technologiemi, ale využít je pro jejich získání, pro jejich motivaci. Tyto technologie sami o sobě nejsou samospasitelné, ale jejich vhodné využití nám může ušetřit čas, který půjde věnovat vyšší míře komunikace, k vyučování a procvičování tak zvaných měkkých dovedností, které jsou pro život velmi potřebné, ale na školách zatím nepříliš akcentované.
K tomu je třeba zvýšit prestiž a ohodnocení pedagogické práce a přitáhnout k ní nikoli lidi, co se budou prezentovat různými certifikáty o pedagogické způsobilosti, ale kteří budou v praxi skutečně pedagogicky způsobilí, dokáží mladé lidi oslovit, motivovat a dokáží změnit zakonzervovaný způsob myšlení ve školství.