Biflování nebo googlování? Dilema, které neexistuje.

Když chce nějaký zastánce tradičněji pojatého vzdělávání ironizovat dnešní změny ve školství, obvykle nahodí něco o troglodytech, co se ve škole učí leda tak googlovat. Pak není divu, že úroveň vysokoškoláků tak drasticky upadá. V novinových článcích se tohle dilema prezentuje jako rozpor mezi „starým“ mechanickým učením vědomostí a „moderním“ důrazem na schopnost vyhledávat informace. Do značné míry se z toho stalo mediální klišé, ve kterém se obě strany sporu dlouhodobě utvrzují. Jak to tedy vlastně s těmi znalostmi je?

Spolupořádali jsme (tím „my“ myslím hoši a dívky z EDUin) minulý týden debatu v rámci cyklu Science Café. To se v malé kavárně nedaleko metra Hradčanská sejde jednou za měsíc tak padesát šedesát lidí, nějaký odborník – vědec přednáší a oni se ptají. Publikum je to zjevně kultivované a jdoucí do hloubky, to se pozná už z toho, jak formulují otázky. Tentokrát se řešilo, jestli opravdu znalosti a dovednosti českých žáků upadají a co s tím. Přednášela RNDr. Jana Straková Ph.D., která kromě jiného spolupracuje na pravidelném mezinárodním šetřeníPISA (nahrávku debaty najdete ZDE). Pozoruhodné bylo, že přes poučenost publika bylo zřejmé, že ona mediální klišé z titulních stránek novin ve stylu „konec biflování“ přežívají i tady. Tak třeba jeden z diváků na téma schopnosti vyhledávat informace poznamenal (na nahrávce 1:19:25) : „Ten, kdo nemá vědomosti, není schopen správně klást otázky. Není tedy korektní říct, že je špatný vzdělávací systém, který dává hodně vědomostí.“

Zaprvé nikdo neříká, že systém, který ve výsledku poskytuje hodně vědomostí, je špatný. Byť to tak asi leckdy v mediální zkratce vypadá. Asi nikdo nebude v zásadě proti tomu, aby si absolvent střední školy pamatoval hodně historických dat, jmen spisovatelů a králů, hlavních měst a fyzikálních vzorců. To všechno může být při dalším vzdělávání užitečné. Otázka spíš je, jak dlouho si to bude pamatovat a co ještě umí jiného. Rozumí také smyslu dějin? Četl alespoň některé knihy těch spisovatelů a chápe, proč a jak byly napsány? Celý spor se přece vede především o to, jak co nejsmysluplněji a nejefektivněji využít onen omezený čas ve škole, když „vědomostí“ stále přibývá a je pořád těžší se v nich orientovat. Proto se tolik mluví o schopnosti informace vyhledávat, takže to nakonec vypadá, jako byste si nemuseli nic pamatovat, stačí, když to umíte vygooglovat. Samozřejmě, že to tak není a v tom měl ten diskutující ze Science Café pravdu. Bez vhledu do problému nevíte, co vůbec máte googlovat a nerozlišíte, jestli to, co jste našli, je pitomost nebo ne.

Jenže učit jen vědomosti bez porozumění souvislostem opravdu mnoho smyslu nemá. Ale dá se to všechno stihnout? Tenhle zdánlivý rozpor je ale docela snadno řešitelný a můžeme se poučit tam, kde už to dělají. Když zůstaneme například u dějin – dnes se převážně postupuje tak, že se v našich základních a středních školách učí celé lidské dějiny zhruba na stejné – relativně povrchní – úrovni. Takže se většinou smrsknou na telefonní seznam panovníků a historických dat, které většina studentů rychle zapomene. Na kontext už čas nezbývá. Jen některé ambicióznější školy to dohánějí pomocí specializovaných historických seminářů. Například v Británii na to jdou jinak. Kromě velmi stručného všeobecného přehledu se některými obdobími zabývají velmi detailně a do hloubky. Samozřejmě o to stručněji pak musí proletět jinými částmi dějin, ale spoléhají na to, že hluboký vhled třeba na Stoletou válku mezi Anglií a Francií, případně radikální proměnu světa po roce 1918 se v myslích studentů „překopíruje“ i do ostatních období. A pokud budou postaveni před úkol pochopit nějaké jiné období, budou vědět, jak na to a potřebná data si sami dohledají v literatuře.

Přijde mi to jako rozumný postup. Sám jsem shodou okolností absolvoval cosi podobného. Slušně se vyznám v půlstoletí národního obrození (dva semestry na vysoké škole a spousta načtené dobové literatury) a v Třicetileté válce (psal jsem na to téma popularizační brožuru, tak mi nezbývalo než to nastudovat). Mám z těchhle období hodně vědomostí (data, jména a tak), ale rozumím i kontextu. A i tyhle pouhé dvě hlubší historické sondy mi dobře slouží k pochopení, že způsob, jak se na mnohých školách dějepis učí a jak ho podávají učebnice, má k dokonalosti daleko. A především mě to vede k přesvědčení, že ztrácet čas jalovou hádkou mezi „biflovači“ a „googlovači“ nemá smysl. Tenhle spor se dá snadno smířit a v našem vzdělávacím systému jsou podstatnější otázky k řešení.

foto: http://www.flickr.com/photos/tigerpixel/3185410319/sizes/t/in/photostream/