Bipolární babičky aneb, co má na náš vývoj vliv největší

Každý je máme dvě. Když vzpomínám na ty moje dvě babičky, uvědomuji si, že pokud platí, že ženy jsou z Venuše a muži z Marsu, tak ty moje babky byly minimálně Merkurie a Pluťanka. Tak rozdílné životní styly mi předvedly. Celkem zajímavé je i to, že mě tyto rozpory nijak negativně nepoznamenaly. No, mí blízcí by se možná durdili, že je to pouze můj názor. Ale to odmítám brát vážně.

Babička Merkurie byla vycvičená v rodinné škole a jako dcera vesnického lékaře žila vždy naplno a hlavně ve společnosti. V neděli pravidelně nasoukala na své ručky háčkované rukavičky a metelila si to s kamarádkami do Grandhotelu na kafíčko. Návštěvy, byť by to byla tehdy zavedená novoroční vonička našich popelářů, vyzvala vždy k usednutí k bohatě nazdobenému jídelnímu stolu a jala se vířit z kuchyně do jídelny a přesouvat na stůl nepřetržitý proud pochoutek prvorepublikové kuchyně. Následovala povinná chvilka klavírního sóla a pak intenzivní konverzace na téma čeští lekaři a jejich manželky. Jednou nedávala pozor, trochu déle setrvala v nádechu a jeden hbitý mladík vyřkl: „ A potom se vzali a měli spolu deset lekařů“. Tehdy jsme se pod ten stůl a potrhanými břichy smíchem nemohli ani vejít… A lekařů? Ano pěkně kratce! To krátké „e“ si babička hlídala. Dávalo punc vysokospolečenskosti.

Merkurie byla veselá, štědrá a všeobjímající. Několikrát jsem za svého ranného dětství unikla blížící se smrti udušením, když jsem čekala, až mě uvolní ze svého objetí. Z vnějšího světa  se ke mně v těch chvílích dostávaly  výkřiky: „Bože, děti, já si vás vůbec neužiju!“ Modlila jsem se vždy, abych to její momentální užívání přežila a cíleně jsem tlumila všechny své vitální funkce.

Moje jméno značí latinsky znovuzrozená a myslím, že to bylo během mého mládí pro mě jméno moc praktické. Merkurie se totiž často chovala velmi expresivně. Jednou vykřikla jméno mého otce, jehož fotku jsem právě našla v albu tak silně, že mě zvuková vlna shodila ze židle. Stejně na Merkurii vzpomínám moc ráda a i trik „darování“ čokolády do nákupního košíku ještě před pokladnou, kdy jsme se již v mé dospělosti náhodně potkaly v sámošce, jsem jí odpustila. Jako jediná žena mé mladosti mi předvedla, že líbit se žena prostě musí! A hlavně – sobě!

Babička Pluťanka byla Merkuriiným pravým opakem. V životě jsem ji neviděla nikdy ani trochu namalovanou, natož při návštěvě restaurace, kina či divadla.  Když jsme si vyjely na výlet, vždy měla připravenou lahvičku čaje i se sváčou v kabelce. Vlastně v „kabeli“, jak říkala. Jídlo jsme pak pojídaly ve vlaku nebo v lese. Babička Pluťanka se nasvačila během cesty, i když byla pozvaná na oběd. Aby toho na návštěvě moc nesnědla.  Nezapomenu její odsuzující pohled, když jsem se u tety, kde jsme plánovaly i přespat zeptala, jestli se můžu jít osprchovat. Životním cílem bábi Pluťanky bylo totiž stát se neviditelnou. To se jí samo sebou moc nedařilo. Tak se snažila aspoň být stůj co stůj vždy prospěšná a pracovitá. Ale když vrzly dveře nějaké návštěvy, stejně se ztrácela  – do kuchyně. Tam pak cídila již vycíděné. Jen proboha nemlátit prázdnou konverzační slámu s návštěvami. Bábi Pluťanku zdobily vrásky vzniklé strastmi osamělého života. Usmála se málokdy a pravidelně sedávala ve ztemnělé kuchyni u lampy a mých děravých ponožek. Nicméně, kdo myslíte, že mě naučil exkluzivně ty díry štupovat? Kdo myslíte, že mě naučil vařit za pár krejcarů? A že se mi to v životě setsakramentsky hodilo!

Tak, a mám jasno. Milovala jsme je obě, byť byly tak moc odlišné. A jsem moc ráda, že jsem si je stačila, slovy Merkurie, užít během celé první třetiny svého života. Kdo ví, jestli děti rozené až po vybudování několika pater kariéry svých matek své babičky vůbec poznají. A kdo ví, jestli nepřeceňujeme působení škol na utváření životních postojů a charakterů dětí.