Čechy škola nebaví

Diskuse o současných problémech vzdělávacího rezortu se nese na bulvarizující vlně, koho si současný ministr přivede do poradního týmu, jaké má ta osoba politické názory, zda je jeho lidem v těhotenství špatně a za co ministerští vyplácejí odměny. Když už se podaří a v mediích se objeví zajímavější sonda, zákonitě je brzy překryta další „kauzou“… Proč tomu tak je a co se vlastně ve školství odehrává?

Ne že by mě těšilo, že si ministr nechává radit lidmi z okolí paní Dundáčkové a pana Jocha, ale má na to právo a alespoň ukazuje voličům, kým opravdu je. Problémy vzdělávání jsou však dle mého soudu jinde; a jsou opravdu vážné.

Shrňme si, kdo prosazuje maximální péči a pozornost vůči vzdělávání: Vláda ČR, NERV, Evropská komise, auditorské a konzultační firmy, personalisté, politologové, vědci… Bohužel česká společnost se nechce problémy ve vzdělávání trápit. Je to pochopitelné, většina z nás prošla špatnými školami plnými šikany, nezájmu vůči dětem a jejich budoucnosti (sem tam zajímavý a dobrý učitel, spíš výjimka). Zato ale plné „předávání znalostí“. Učení předmětu neučení dětí.

Dnešní děti jsou daleko svobodnější a samostatnější než jsme bývali my. Škola na to začala reagovat až v novém miléniu. O stavu reflexe tohoto faktu svědčí výsek diskuse o možnostech, jak zlepšit výsledky dětí v mezinárodních sondách, která běží na Metodickém portálu www.rvp.cz. Četní učitelé a ministerští se zde nebaví o tom, jak pro školní vzdělávání děti získat. Tématem je jak vynutit vzdělávání, jak je odtrhnout je od „přihlouplých her a stahování kradené hudby z internetu“. Jak málo porozumění, o to víc nadutosti a agrese.

Ministr modernizační trendy v práci úřadu nyní vlivem naslouchání částečně nekompetentním poradcům a konzervativní větvi na MŠMT (ředitelé odborů 20, 22 a další) likviduje; „nepřizpůsobivé“, inovativní úředníky vyhazuje jako na běžícím pásu, včetně klíčových koncepčních pracovníků (jako bývalého vrchního ředitele sekce vzdělávání aj., o totálním kocourkově v Sekci EU a řízení operačních programů media také referovala). Ministr školy a dokonce i školky děsí srovnávacími zkouškami, diskuse o nich je téměř tajná. Ve vyspělém světě vznikal vzdělávací a evaluační standard po léta při zapojení nejen akademické elity národa, u nás jsou na to plánovány měsíce maximálně. Téma testů je na samostatný rozbor, jen dodám, že si z jejich dopadu na žáky a školy dělají ve vyspělých zemích legraci už i autoři kreslených filmů.

Fakt, na nějž upozorňují hustě media, že ministr se vždy něčím nadchne a pak už si nedá kompetentními lidmi poradit, u personalisty překvapí. Ač se Dobeš zpočátku zdál velmi otevřený vůči osvědčeným zahraničním modelům a trendům, nyní se obklopil svými a jakákoliv diskuse či dokonce zdravý rozum nemají na MŠMT místo.

Na závěr se vrátím k úvodu. Ministrovi se na počátku jeho úřadování dostala do rukou skvělá studie auditorské firmy McKinnsey & Co. Klesající výsledky českého základního a středního školství. Veřejnosti řekl, že analýza uzavírá, že je třeba zavést testy v uzlových bodech základního vzdělávání. Zjištěné výsledky samy donutí systém k zlepšení.

V této souvislosti je roztomilé, že standard pro plánované testování ministr poručil utvořit týmům složeným téměř výhradně z učitelů základních škol, kteří neutěšený stav českého vzdělávání de facto způsobili. Je výzkumy potvrzeno, že učitelé dovednostem, zjišťovaným výzkumy PISA a TIMMS vůbec nevyučují. Nevědí jak. Přesto to budou oni, kdo dále systém zdeformují ke svému obrazu. Ve veřejné debatě však existence zprávy McKinnsey bohužel zanikla a ministr message studie za přihlížení medií a jen chabého odporu kompetentní veřejnosti zcela překroutil.

Problémem školství totiž není absence testů, ale chaos: neexistuje dlouhodobá koncepce, cíl vzdělávací politiky s měřitelnými indikátory. Chybí dokonce diskuse o ní. Chaos vládne řízení, organizaci i metodické podpoře vzdělávání. To vše se odráží v asi největším rozdílu mezi výkonnými vzdělávacími systémy a českým školstvím – kvalitě pedagogů a jejich celospolečenské prestiži. Kdo z kvalitních uchazečů o vysokou kvalifikaci by vstupoval do tak nejistého a turbulentního prostředí, kde rozhoduje o všech podstatných věcech málo kompetentní regionální politik, zástupce zřizovatele, a jeho kamarádi?

Posuďme stav věcí spolu se zmíněnými auditory: přípravě a dalšímu vzdělávání učitelů vládne neviditelná, v tomto případě slepá, ruka trhu – příprava a nabídka postgraduálních kursů nesměřuje učitelskou práci po promyšlených cestách k stanoveným prioritám moderního vzdělávání, zato se v něm utápí veřejné prostředky a živí celá řada školitelů a lektorů, kteří buď nikdy neučili, nebo vzpomínky na školní realitu rádi zapomněli. O alokaci prostředků rozhodují lobby a známosti na ministerstvu a ve sněmovně, nikoliv definované „robustní“ potřeby systému. Budoucí učitelé se nemohou orientovat v podobě své budoucí kariéry: chybí kariérní řád a standard práce učitele. Za ministra Lišky na těchto orientujících pilířích, které měly přilákat do školství zajímavé lidi, začalo pracovat, za J. Dobeše byla práce skupiny kolem Jany Strakové a Karla Rýdla okamžitě a definitivně zastavena. Co ale nejvíce chybí, je podle McKinnsey & Co. stanovení odpovědnosti za výkon systému, tedy za výsledky vzdělávání, neřešena zůstává fakticky odpovědnost na úrovni ředitele, zřizovatele i ministerstva a nutné příslušné pravomoci i požadované odborné kompetence.

S tím úzce souvisí zajímavá korelace, již analýza zdůrazňuje – možná je to ale souvislost příčinná! V zemích, kde školství není téma, rodiče a veřejnost jsou s ním spokojeni (tedy je ignorují) – jsou výsledky žáků v mezinárodních srovnáváních podprůměrné a zhoršují se (ČR, Španělsko, Bulharsko, Portugalsko). Tam, kde rodiče a veřejnost školství sledují a tvrdě kritizují, jsou výsledky skvělé a/nebo se zlepšují (Finsko, Austrálie, Singapur, Jižní Korea, ale i Anlie a Německo).

Budu se opakovat, podobný závěr jsem v Respektu publikoval již před 5 lety, ale stále platí, že česká veřejná diskuse o vzdělávání ukazuje, že máme opravdu problém!

Autor je didaktik, člen Strany zelených