Čeněk Malík: Maturita? Pocity pokusného morčete

Jsem studentem osmiletého gymnázia a tak jako ostatní oktaváni jsem byl podroben maturitní zkoušce. Mnozí z nás obzvláště po té dnešní z češtiny vyrazili bojovat na sociální média proti nespravedlnosti. Souhlasím, se zkouškou bylo něco v nepořádku, určitě. Nebylo to ale to, na co si většina stěžuje a co je tak často odpálkováno jednoduchým „Maturita má být těžká!“

Nejsem průměrným studentem gymnázia. Po osmi letech tvrdé práce jsem neměl problém s žádným předmětem, ve většině jsem patřil k nejlepším, ať už to byla čeština, angličtina, dějepis nebo i tradičně těžké a nepřístupné předměty jako je matematika, fyzika či chemie. Snad bych díky tomu tvrdil, že jako jeden z mála mohu podat stížnost objektivní a všeobecnou. Necítím žádnou chuť se mstít či vzlykáním zastírat chyby z lenosti. I oba didaktické testy, státní část maturity, jsem považoval za snadné.

A přesto je třeba říct, že mě didaktické testy vysloveně zklamaly. Nejednalo se o test znalostí pro studenty ani o hodnocení práce pedagogů a školského systému skrz výsledky jejich studentů – mělo to blíž jakémusi byrokratickému pokusu vykázat činnost. To také nejpřesněji shrnuje mé dojmy z celé společné části: pocity pokusného morčete.

Ponechme tedy stranou omílaná témata, jako je velký rozsah potřebných znalostí a nedostatek času, kolem kterých se argumenty točí v kruzích bez jakéhokoliv výsledku a spíš sklouzávají do urážek o rozmazlenosti či povykování. Maturita, koneckonců, má být těžká. Nemá být zadarmo. A tak je to správné. Zapomíná se ale na to, čím maturita má být, tedy kompletní zkouškou znalostí studenta, který byl v rukách školství a školského systému. V této rovině selhává ve všech směrech.

Znalosti testované ve zkouškách působí v mnoha ohledech primitivně (zvlášť když podané se zlomyslností a moudrostí po činu) a nevyžadují v podstatě více než studentskou přípravu. Není těžké najít větu s mnohonásobným podmětem nebo označit pravdivá tvrzení v textu. Problémem je podání otázek. Ty jsou komplikované, s podivným slovosledem a pro studenta většinou neuchopitelné. Přidejme stres a i hledání víceslabičné předložky se stane pro studenta výzvou. Poučky, které jsou do něj vtloukány po celé roky ve školních lavicích, jsou obráceny na ruby. Neobjeví se otázka na větný rozbor, ale raději přiřazování jakýchsi krkolomných možností. Chytáky, záludnosti a podivné výjimky jsou hlavní náplní zadání.

Z dekadentní básně, žánru všeobecně obtížného na interpretaci, má být vytažen smysl a motiv, z ničím neznačeného rozhovoru se má rozklíčovat počet mluvčích. A to vše je možné, až poté, co student pochopí, na co se ho vlastně CERMAT ptá. Přeložit otázku do jazyka obyčejných smrtelníků z jazyka od praxe odtržených odborníků a byrokratů je skutečným testem zkoušky a právě skrz to je zaručena ona „obtížnost“ celé zkoušky. Ze zadání, na které studenti nejsou zvyklí a nebyli na ně připravováni dříve než v posledním ročníku, vzniká vysoká mortalita písemek, kterou se tak můžou příslušné orgány pochlubit. Zkouška přeci musí vyhodit velké množství lidí, že? To ukáže, jak ověřila skutečné schopnosti a inteligenci, ano?

Každý rok se v maturitních testech objeví nová abnormalita, nová nepochopitelnost a nová záludnost, neboť je nežádoucí, aby maturitou všichni prošli. Nemá nijak reflektovat studentské schopnosti, nemá ukázat na naše vlastnosti, ne! Má vykázat výsledky.

Hodně propadlíků, špatná škola, málo propadlíků, dobrá škola. Čím více propadlíků, tím lepší systém, bez ohledu na jeho vnitřní rysy – alespoň podle CERMATu.

Státní maturita je tak první skutečnou zkouškou života, ať už úmyslně či neúmyslně. Je nespravedlivá, nepochopitelná a založená víceméně na štěstí. Nelze se na ní doopravdy připravit a lekce k ní přichází až po ní. Je projevem byrokratického boje, který budeme svádět po zbytek našich životů. Nemá nic společného s tím, co se učí na školách.