Cermat vzkazuje: Na moderní literaturu se vykašlete

Redukovat literaturu na půl století starý telefonní seznam autorů je čirá nemravnost

CERMAT, organizace podřízená ministerstvu školství, zveřejnila na stránkách novamaturita.cz  seznam autorů, literárních žánrů, směrů a hnutí, které lze zkoušet formou didaktického testu u maturity od roku 2016. Údajně vznikl proto, že si ho žádají středoškolští učitelé a maturanti budou vděční, že pro ně bude zkouška předvídatelnější. To obojí je nejspíš pravda.

Kuriózní je ovšem seznam samotný. Má přes sto dvacet položek a prakticky se až na pár jmen (Havel, Kohout, Škvorecký, Solženicyn) neliší od „mého“ seznamu. Přibyli jen spisovatelé dříve vynechaní z ideologických důvodů. Jenže já jsem maturoval před 34 lety! Převažují autoři osmnáctého a devatenáctého století; ti „nejmodernější“ vydali svá stěžejní díla v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století.

To se vážně v české a světové literatuře neodehrálo za posledních čtyřicet let nic, co by stálo za pozornost? Tento literární „kánon“ připravovali středoškolští učitelé, kteří se okolo maturity dlouhodobě pohybují, a skoro bych se vsadil (nebo přinejmenším doufám), že v jejich hodinách se žáci setkají i s něčím podnětnějším, než je Podkoní a žák. Tak proč se podílejí na vytvoření něčeho tak bizarního?

Samozřejmě, námitka může znít, že jde jen o seznam pro potřeby maturitního testu; že to neznamená, že ve školní části maturity se nelze ptát i na něco jiného, a už vůbec to nemusí ovlivnit to, co se na školách učí. A navíc maturuje tak široké spektrum škol od učilišť po gymnázia, takže že mimo to nejzákladnější nelze zabrousit. Jenže i kdyby tohle platilo, je ten seznam nesmyslný od podstaty. Fixuje obraz literatury, jak ji viděli zdejší učitelé v minulém století (například kromě Němcové a Austenové tu není žádná žena), nic nového nepřidává, navíc pracuje s naprosto mylnými předpoklady.

Copak opravdu někdo vážně věří, že maturanti četli a prodiskutovali alespoň jedno dílo od každého z těch autorů? S výjimkou pár jedinců na elitních gymnáziích si troufnu tvrdit, že ani náhodou. A jestliže to tak je, k čemu je dobré, že budou znát jméno autora, zařazení do literárního proudu, žánr díla a možná budou tušit, o čem to „tak zhruba je“?  Učíme literaturu jako způsob porozumění světu, nebo jakousi literární přírodovědu – poznej zvířátko a zařaď ho do řádu, čeledě, druhu… Co je smysl takové výuky a takové závěrečné zkoušky? Umění předstírat, že vím, co ve skutečnosti nevím?

Když je vám osmnáct a jste maturant, tak si po přečtení tohoto seznamu můžete pouze potvrdit, že literatura už je opravdu jen zapáchající mrtvola, na níž se v posledním půlstoletí nepohnul ani chlup. A proto nestojí za pozornost, pokud zrovna nesměřujete na literární historii. Pokud je vám o něco víc a jste učitel, je pro vás seznam ideálním alibi: vidíte, tohle nahoře chtějí, tohle se máme naučit. CERMAT vzkazuje, že na moderní literaturu se máme vykašlat! – To bude velmi pravděpodobně většinová učitelská reakce.

Uznání patří každému, kdo si zachová profesní čest, vyvěsí ten seznam na tabuli a s jeho pomocí předvede, jak literaturu neučit a nezkoušet. Protože literatura je v dnešní audiovizuální realitě stále důležitější způsob, jak nahlédnou do mravů a mentality současného a minulého světa. Literatura je živá a týká se každého z nás, pokud se naučíme ji brát na vědomí a poučeně vnímat. Redukovat ji na půl století starý telefonní seznam autorů je čirá nemravnost, na níž by se stát ani učitelé neměli podílet.

P.S. O výuce literatury jsem psal již v blogu Máme učit dějiny českého králíkářství? Tísnivé je, že text vznikl v roce 2011, ale od té doby se zjevně nic nezměnilo.

—

Text vyšel původně na webu Týdeníku Respekt (ZDE).