Česká škola: Inkluze přinesla více peněz i více fake news

Publikujeme text Štěpána Drahokoupila, advokačního pracovníka programu Vzdělávání dětí a mladých lidí Nadace OSF, který reflektuje probíhající reformu školství v oblasti inkluzivního vzdělávání. Text vyšel 16. 10. na webu Českáškola.cz.

Školy v České republice prý trápí inkluze. Údajně ji měla prosadit Kateřina Valachová, která to z nějakého záhadného důvodu stihla ještě dříve, než nastoupila do funkce ministryně školství. Obdivuhodné! A taky za to mohou bezesporu neziskovky, ombudsmanka Anna Šabatová, Brusel, George Soros a další. Ti jsou dokonce tak mocní, že dokázali přesvědčit tehdejší poslanecký klub Úsvitu (pro ne-pamětníky, jedná se o předchůdce dnešní SPD) včetně Tomia Okamury, aby pro inkluzivní novelu školského zákona hlasoval. Neuvěřitelné! V době rozmachu fake news se inkluzivní vzdělávání stalo oblíbeným terčem všech, kteří se snaží získávat laciné politické body. Odhlédněme ale od politické rétoriky a pojďme se podívat, co se děje v praxi.

Není vůbec žádnou novinkou, že české školství nevzkvétá. Samozřejmě, jako vždy, čest výjimkám! Učitele platíme nejmizerněji ze všech vyspělých zemí a na školství obecně dáváme trestuhodně málo peněz. Takový macešský přístup se pak logicky odráží v nižší podpoře těch dětí, které ji potřebují nejvíc. Ještě před několika lety si podle zprávy České školní inspekce museli někteří rodiče dětí s postižením platit bezplatnou školní docházku. A teď nemám na mysli peníze na pomůcky nebo výlety, které jsou pro některé lidi také nedostupné. Mám na mysli samotné chození do školy, kam by se bez asistenta dítě nedostalo. Není tedy překvapením, že rok před samotnou legislativní změnou tvrdilo podle výzkumu Univerzity Palackého v Olomouci 68 % ředitelů, že společné vzdělávání je dobrá věc, ale nejsou na něj peníze. Jak ukázalo reprezentativní šetření Nadace OSF, ČOSIV a školských odborů, rok po změně byly finance vážným problémem podle 28 % ředitelů. Miliardy navíc pro vzdělávání dětí se speciálními potřebami se tedy projevily. Jenomže vše nelze vyřešit jen penězi a mnoho výzev je ještě před námi.

Po roce 2016 tedy nastala reforma, nikoliv revoluce, v oblasti inkluzivního vzdělávání. Vzdělávání dětí s různými potřebami v běžných školách není nic nového. Dnes se v běžných školách vzdělává přes 70 % dětí s postižením. A 94 % ředitelů běžných škol říká, že mají vlastní dlouholeté zkušenosti se vzděláváním těchto dětí. Avšak i přes více financí nám zbývá mnoho další úkolů k řešení. Popsat, co potřebují učitelé, rodiče a děti je poměrně složité, protože situace se liší dle regionů a konkrétních škol. Ve výše zmíněném reprezentativním šetření učitelé nejvíce zdůrazňovali potřebu menšího počtu žáků ve třídách, snížení administrativy nebo metodickou podporu a praktické příklady. Ředitele běžných škol pak trápí nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců na pozice asistenta pedagoga nebo speciálního pedagoga.

Inkluze, tedy novela školského zákona účinná od roku 2016, přinesla více financí pro vzdělávání dětí se speciálními potřebami. Reforma ale rozhodně nevyřešila dlouho přehlížené problémy, kterým čelí děti se speciálními potřebami, jejich rodiče a školy. Například nedostatek asistentů pedagoga a speciálních pedagogů se však nevyřeší jednou legislativní změnou a přes noc.

Šíření fám a hledání obětních beránků bohužel zamezuje rozumné diskusi o inkluzi a kvalitní podpoře žáků a škol, kteří ji potřebují. Pomáhá získávat laciné politické body, nepomáhá ale najít rozumné řešení.