České školy: Prostředek kultivace, nebo promarněná příležitost?

18. 6. 2020
EDUin
Screenshot_1-4

Publikujeme rozhovor Mateje Šišoláka s Annou Chvojkovou, Ondřejem Tučkem a Miroslavem Hřebeckým o architektuře škol a její proměně v čase a prostoru. Anna Chvojková je starostkou obce Chýně, která má zkušenosti s výstavbou školy podle mezinárodní soutěže, Miroslav Hřebecký je programový ředitel společnosti EDUin a Ondřej Tuček je architektem, který se architektuře školních budov věnuje jak z praktického, tak i z teoretického hlediska.

V aktuální době sledujeme poměrně setrvávající tendenci k proměně našeho základního školství – zejména v oblasti organizace samotného vzdělávání. Do jaké míry se tyto změny odrážejí, případně by se měly odrážet v architektuře škol?

Miroslav Hřebecký: Školství se nepochybně proměňuje, jakkoliv se proměňuje z pohledu naší organizace EDUin pomalu, velmi nesměle a rozhodně ne v rámci celé republiky. Rozhodně ale školství před 30 lety a dnes je něco diametrálně odlišného. Především se ale změnila společnost, změnili se i rodiče a potřeby jejich i žáků. Myslím si, že na změnu je potřeba reagovat ve dvou rovinách. Jedna rovina je didaktická, to znamená, jak učit – a zde vidím potřebu propojit didaktiky s architekty ve smyslu, jak organizovat výuku. Stačí se podívat do „normální školy“, která byla postavena třeba před válkou: dodnes je zachováno členění na lavice v přední části místnosti a vzadu nějaká relaxační zóna. Ale tím, že od začátku bylo narýsované, kde bude tabule, kde osvětlení – vše je dosti svázané. Stejně jako otázka, zda se dneska má pořád počítat s rozmístěním dvojlavic či jednolavic – a to říkám, že naštěstí už dneska málokde najdeme sešroubovaná škamna. To je pro výuku nesmírně důležitý prvek, protože jinak budete těžko jakkoliv individualizovat výuku. Pro individualizaci a pestrost je lepší, když si každé dítě může přenést svoji lavici, a vytvořit tak společně skupinku podle potřeb. Může se zdát, že se jedná o detaily, ale je potřeba se o nich s architekty bavit. Protože architekt, stejně jako někteří rodiče, může mít představu, že výuka znamená, že paní učitelka něco říká, pak píše na tabuli, děti si to opíší, naučí zpaměti a pak za to dostanou jedničky. Což je velké retro.

Ale přesto se to děje.

MH: Neříkám, že se to neděje, ale věřím, že už dnes to není většinové pojetí a bude se to dít méně a méně. Prostor musí být hlavně variabilní. Dnes nemá velký význam vše řešit navržením speciální učebny pro každý předmět. Jednak by to bylo nákladné a jednak je to hlavně zbytečné, protože vyučovací hodina se skládá z několika částí a každá z nich potřebuje jiné uspořádání prostoru. Takže speciální učebna by měla být třeba chemická laboratoř, ale většina tříd by měla být variabilní.

Mění se i vnímání školní budovy při pohledu z venku?

MH: Typicky každá obec u nás měla dvě výstavní budovy: kostel a školu. I dnes by měla být do určité míry i osvětovým prvkem směřujícím k výchově architekturou. Tudíž pokud se naše společnost někam ubírá a staví čím dál více třeba pasivní stavby, zazeleňuje fasády a snaží se klást důraz na funkční, ale velice estetický exteriér, tak kde jinde by to měly děti přirozenou cestou vstřebat. Zároveň škola představuje i výkladní skříň obce. Protože někdy na její provoz padnou i dvě třetiny obecního rozpočtu…

To je spousta nových úkolů pro školní architekturu!

Ondřej Tuček: Naštěstí architektura na změny požadavků na výuku reaguje kontinuálně. Když se podíváte, jak se měnily požadavky na budovy škol od počátku konstitucionalizace školství, tj. z konce 18. století, je patrný jednoznačný trend zvětšování jejich kapacity a zkvalitňování prostředí. Zlepšují se i hygienické podmínky, které vyvrcholily definicí v předpisech poválečné doby v 70. letech 20. století a které platí dodnes. Myslím, že by ten trend měl pokračovat a pokračuje, a to zejména v prostorových nárocích. Dobrá škola musí mít potřebnou kapacitu plus rozumnou rezervu.

A to se neděje? Setkal jsem se s názorem, že není nic jednoduššího než naplánovat, kolik míst budeme potřebovat ve školce za x let!

Anna Chvojková: Uvedu příklad Chýně, i když věřím, že je atypický, protože v posledních 15 let je tou nejrychleji rostoucí obcí. Před 15 lety jsme měli necelých 550 obyvatel, dneska 3600. Takže jakákoli snaha o predikci je hodně náročná. Pokud jde o plánování kapacity: v době, kdy jsme chtěli stavět školu, byl obecný rozpočet přibližně 25 milionů, a odhadované náklady na školu byly 200 až 250 milionů. Takže bylo jasné, že se bez přispění státu neobejdeme. Škola byla podle tehdejší demografické studie z roku 2013 naplánována a postavena jako dvakrát devět tříd. Stavební boom a velmi nízký věkový průměr přistěhovalých způsobují, že kapacita nestačí a vývoj neodpovídá. Nová demografická studie z aktuálních dat z roku 2019 tento trend potvrzuje i do let budoucích, díky jasně ukotveným plánovacím smlouvám s jasně nastaveným vývojem.

Stát jako investor ale musí dodržovat vlastní předpisy!

ACH: Ano, postupuje podle platné normy. Je to stejné jako parkovací místa – když plánujeme s developery parkovací místa, tak pořád vycházíme z normy z roku 1976, kde vychází půl parkovacího místa na bytovou jednotku 2+kk. Nikoho nezajímá, že dnes má každý auto nebo i dvě. U kapacity školy je to úplně to samé.

MH: Potkávám se s mnoha zřizovateli, kteří mají kapacitní problémy, a tak přistavují a přilepují různé nádory na tradiční hmotu škol… Pokud máme počítat se školou i do budoucna, nejmoudřejší podle mého je, pokud má vůbec obec k dispozici odpovídající pozemek, dimenzovat dostatečný prostor pro školu a rovnou počítat s územní rezervou. I kdyby to bylo třeba školní hřiště, které se dá do budoucna třeba někdy trošku zúžit… Souhlasím s paní starostkou, že vývoj se dá těžko predikovat. Na druhou stranu znám i městské části, které jsou překvapené i půl roku dopředu, že se jim nevejdou děti do první třídy. Což si myslím, že takto rychle vnitřní Praha neroste a demografický vývoj znají třeba 6 let. Zde je potřeba počítat s faktorem cizinců, kteří tvoří 10 až 20 % žáků na pražských základních školách a třeba se i dvakrát třikrát během jednoho školního roku přestěhují. Mimo velká města ale doporučuji myslet hodně dopředu, ponechat obecní pozemky a prostor výrazně naddimenzovat.

ACH: Opět narážíme na finance. Vždycky říkám, že moje první funkční období jsem fungovala čistě jako krizový manažer, který řešil minulost. V době, kdy se o škole začalo mluvit (rok 2012), měla Chýně 1800 obyvatel, a dle demografické studie jsme měli 8 let na to, než se kapacita tehdejší školy naplní (pět tříd). Protože se vychází z korelace se Středočeským krajem. Pak jsme v roce 2017 otevřeli novou školu dvakrát devět tříd a zaplnili ji. Pozemky pro další novou školu je hodně těžké sehnat, protože naši předchůdci všechny prodali kromě jednoho jediného. Takže plánování je teoreticky v pořádku, ale ve skutečnosti jsem nastoupila na úřad 16. listopadu a už 23. prosince jsme podávali žádost o dotaci. Naší záchranou bylo, že jsme měli k dispozici studii a předběžný položkový rozpočet od Igora Kovačeviče na hmotu a na tabulkový počet žáků a ministerstvo to akceptovalo. Vím, že v současné době by to neprošlo.

Nová škola už i takto překotnému demografickému vývoji postačí?

ACH: Od září se s dětmi vracíme i do staré školy, protože nám kapacita nové nestačí. Máme sto dětí v ročníku. Což kdyby byl demografický vývoj standardní, na tři tisíce obyvatel v obci by připadalo 45 až 48 dětí na ročník a byli bychom v klidu. Jenže jich máme více než dvojnásobek – to se prostě plánovat nedá. Tvrdili nám, že je to extrém, že za 5 let pomine. Nestalo se, extrémní situace trvá již 10 let. Tudíž potřebujeme postavit další školu.

MH: Vzpomeňme si na efekt sídlištních škol a školek: chvíli byly po revoluci poloprázdné, pak se rozprodaly a dneska chybějí. Já se domnívám, že má smysl vymýšlet školy multifunkční tak, aby fungovaly i jako komunitní centrum, které se využije odpoledne i večer. Na druhé straně nám to komplikují hygienické normy, které směřují ke škole coby jednoúčelovému objektu. Proto doporučuji v tomto směru „jít na hranu“, aby se daly využít i pro kroužky či odpolední a večerní využití dospělými.

OT: Z pohledu architekta musím namítnout, že tyto problémy řešit lze. Zdaleka největší potíž je v tom, že vnímání lidí je trochu zúžené pohledem vlastní zkušenosti, tedy navštěvováním školy před třiceti lety. Oni si tuto multifunkcionalitu nedovedou představit, ani formu výuky, jak dneska nezřídka probíhá. Moc bych si přál do dnešní školy chodit a vidět, jak funguje, protože se velice těžko navrhuje jenom na základě vlastní letité zkušenosti. Dnes by učebny opravdu měly umožňovat práci ve dvojicích, ve skupinkách, dovolit jiné uspořádání pro dlouhodobé projektové úkoly, nabídnout i třeba stupínek pro vyprávění, pohodlné sezení… Tyto principy jsou popsané a známé. Ale většinou ne investorům.

Návrh školy v Chýni ale vzešel z mezinárodní soutěže. Víme, že v takovém případě je nejdůležitější zadání…

ACH: Hlavní myšlenku našeho zadání tvořili rodiče, vznikalo de facto při plánovacích víkendech a celkově koncepce školy vychází od rodičů. My jako obec jsme působili v roli koordinátorů, podklady pro zadání ale vycházely hlavně od rodičů a posléze pana ředitele.

Znamená to, že dneska mají více informací a touha navrhnout školu jinak – i než umožňuje legislativa – vychází hlavně od rodičů?

MH: Zájem rodičů a veřejnosti obecně o tuto problematiku stoupá. Čím dál více lidí si uvědomuje, že investice do vzdělání pro ně představuje tu nejlepší variantu.

ACH: Primární problém, na nějž se rodiče soustřeďují především, dnes představuje bezpečnost. Protože pokud má školka fungovat jako komunitní centrum, musíme počítat s osobou vrátného nebo kartiček ke vstupu. Škola v Chýni ale žije do nějakých 18 až 19 hodin do večera – kroužky pro děti, pro dospělé, v aule se hraje divadlo… Rodiče jsou ale na otázku bezpečnosti vysoce citliví, což klade další nároky na provoz i vlastní architekturu budovy. Přesto věřím, že vše jde vymyslet tak, aby jednotlivé prostory byly oddělené, aby funkce komunitního centra nenarušovala chod školy jako takové.

MH: Bezpečí je opravdu fenomén, na který má smysl architekty upozorňovat, protože má velmi mnoho vrstev a představuje jeden z nejdůležitějších prvků, které by měli architekti s investory, řediteli i učiteli probírat. Vezměte si třeba ohrožení nežádoucí osobou, neřkuli aktivním střelcem. Obrana vůči nim je možná jedině z hlediska uspořádání vstupu – buď pomocí recepce a živého vrátného, nebo umístěním turniketů. Z pohledu režimu školy, i když vyjde dráže než čip, je vrátný k nezaplacení. Protože má i jiný než jen bezpečnostní rozměr – může se ujmout dítěte v nesnázích, přijmout zásilky… Podobně jako ve firmách, kde funguje živá recepční. Ale nelze spoléhat pouze na ni, protože pokud škola funguje zároveň i jako komunitní centrum, tak se odpoledne míchá provoz třeba odpoledního vyučování s kurzem jógy pro dospělé nebo třeba s dětskými kroužky. Tudíž je zcela zásadní přemýšlet nad zonací celé budovy a vybavit ji třeba spojovacími dveřmi právě na čip. Tyto provozní okruhy je navíc dobré oddělit i vzhledem k topným okruhům, aby se nemuselo večer či o víkendu topit v celé škole.

Pojem bezpečí na školách ale zdaleka nesouvisí jen s obranou proti nevítaným návštěvníkům.

MH: Ano. Souvisí třeba s tím, zda jsou na chodbách nějaké relaxační zóny, kde se mohou děti z jednotlivých tříd přirozeně potkávat mezi sebou, což je i jistá forma prevence šikany. Bezpečí rovněž souvisí i s fyziologickým komfortem a z toho pohledu se mi mnohé novostavby či přístavby škol, které jsem měl možnost navštívit v poslední době, zdají významně podceněné z hlediska větrání a chlazení. Další významný aspekt je nutnost zatemnění – z hlediska didaktického – jelikož se dnes běžně používá audiovizuální technika, která takové opatření vyžaduje. Zde se třeba na základě zkušeností ukazuje, že zatímco vnitřní žaluzie vydrží třeba půl roku, tak venkovní – i když dražší – mají trvanlivost mnohem větší.

Vypadá to, že zatímco rodiče reprezentující děti jsou na změny určitým způsobem připraveni, složitěji se k nim staví pedagogové.

ACH: Poměrně často bojujeme i s představami pedagogů – každý z nich by chtěl mít svůj kabinet, svoji kancelář. Navíc jsou děsní „syslové“, mají velký sklon shromažďovat různé pomůcky, studentské práce apod. Jsou schopni jakýkoliv prostor zaplnit věcmi. Navíc u nich vůbec nefunguje sdílení. Nemyslím si, že každá pomůcka by měla být jen pro jednu jedinou třídu. Princip sdílení by se měl objevit už ve výuce. Jednak že ty věci opravdu není kam dát a na druhé straně – už přece nemusíme všechno vlastnit. Takže tohle je třeba pro nás obrovský oříšek, kdy nad všemi šatními skříňkami máme obrovské úložné prostory, jež jsou přesto plné.

MH: Úvaha o sdílení je pro mě velmi inspirativní. Protože téměř na každé škole, hlavně na těch starých, jsou poddimenzované skladovací prostory. Nejsou tam ani žádné kabinety, a byt pana řídícího, který je uprostřed školy, byl přestaven na učebnu, všechno je využito pro děti a ředitelka nemá často kde sedět. Mě to překvapuje hlavně na nových školách. Přesto, pokud se vrátím k otázce, zda je nebo není kantor připraven na přeměnu společnosti, odpověď je – vesměs není.

Víme tedy, jak by školy vypadat měly. Je ale v silách architektů, aby tak doopravdy vypadaly?

OT: Myslím si, že zmiňované předpisy se dají vykládat relativně svobodně. Samozřejmě ten výukový prostor má své limity, jak prostorové, tak i světelné. Velkou roli ale hrají i doplňkové prostory, jako jsou komunikace jídelny, respiria, ale i učebny – třeba pro přírodní vědy, výtvarný ateliér s výhledem nebo dílna, kterou používá i školník, aby jej děti mohly vidět při práci. Myslím, že se dají s trochou fantazie vymyslet i ve starých školních budovách.

Zůstaňme tedy ještě u předpisů. Architekt Tuček říkal, že se dají vykládat různě. Ale přesto – existuje nějaký tlak, aby se změnily?

OT: Myslím, že ne. Ale je otázkou, zdali nevytváříme prostředí, které odpovídá způsobu života, na nějž jsme děti připravovali třeba před padesáti lety. Například parametry denního osvětlení, které nelze splnit, a vždycky se najdou kličky, aby se dostálo předpisům, ptám se, zda nejsou zbytečné. Shodou okolností připravuji projekt interiéru školy v administrativní budově a srovnávali jsme naše normy s požadavky třeba v USA, kde existují školní třídy, co nemají vůbec vertikální okna a světlo mají jen ze střechy. Takže ano, možná by stálo za úvahu v některých aspektech říci, že se doba změnila a požadované počty luxů a určité parametry vyplývající z norem již neodpovídají realitě. Ale takovouto debatu jsem nezachytil a vím, že je velmi složité tyto věci měnit.

ACH: Za nás tento tlak vnímám jako žádoucí. Náš největší problém byl se splněním nejrůznějších hygienických norem a předpisů, a mnohdy prakticky zbytečných. Chápu jejich roli, ale někdy by se spíš žádalo použít selský rozum. Protože jsem přesvědčená o tom, že architekti jsou schopni navrhnout dostatečně kvalitní prostor, aby se tam děti cítily dobře a učitelé byli spokojení. Zároveň nás, investory normy svazují, protože je úředníci využívají jako mantru. Protože se podle toho potom řídí.

OT: Typicky v situaci, kdy je počet umyvadel a záchodů důležitější než to, jak ten dům vypadá a funguje.

MH: Ano, protože úředník může objektivně zkontrolovat jen to, k čemu má normu – například zda jsou háčky 18 cm od sebe. Navíc existují předpisy, které si přímo protiřečí. Typicky například požární předpisy (panikové kování na únikových východech) a požadavky na zabezpečení škol z pera MŠMT.

OT: Nebo v běžném světě se velmi často střetává pohled památkové péče a energetické předpisy. A to se týká i škol. Školy chtějí šetřit energie, chtějí zateplovat, ale historické budovy pak zničí, jak tomu bylo v Kamenných Žehrovicích.

Školu v Chýni dává odborná veřejnost na odiv i kvůli tomu, že vznikla z mezinárodní soutěže, v které zvítězili francouzští architekti. Existuje rozdíl v navrhování škol z pohledu zahraničních tvůrců?

ACH: Za mě jednoznačně a v mnoha aspektech. Úplně první diskuze vyvstala nad potřebou jídelny. Ve Francii nemají klasické prostory jídelny tak, jak je známe my. Proto jsme navrhli jídelnu, která vypadá jako restaurace, ve snaze, aby její prostor byl kultivovaný, aby děti nebyly nahnány do prostoru hromadného stravování. Ve francouzském návrhu ale na začátku chyběla kuchyň – protože tam se ve školách nevaří. Proto jsme dodělávali celý suterén o ploše 300 m2, aby se vešla vývařovna pro osm set jídel, což byl poměrně vysoký náklad. Druhý zásadní rozdíl byl v tom, že ve francouzských školách se děti nepřezouvají a nepřevlékají. V prvních návrzích proto tyto prostory úplně chyběly – až pak se šatny umístily v prostoru chodby. Naopak jejich plus je, že umějí skvěle pracovat s třídami a chodbami. Což beru i jako velké plus naší školy. Třídy nejsou veliké, každá třída ale má svůj herní i výukový koutek, máme velkorysé chodby, které nabízejí hodně sedacích ploch. Máme tam umístěné fotbálky, stolní tenis aj. V centrálním prostoru architekti zakomponovali knihovnu, která slouží jak škole, tak i veřejnosti. Je to takové srdce školy. Posledním rozdílem je, že oni nepoužívají malinké kanceláře pro pedagogy. U nás najdete pouze sborovnu, která je hodně poddimenzovaná.

Takže zpětně vnímáte angažmá zahraničních tvůrců na takto specifické zakázce jako nevýhodu?

ACH: Velmi příjemně dokázali pracovat s veřejným prostranstvím před školou. Ale nedovedu posoudit, zda by to český architekt neudělal stejně. Vůbec neřešili parkování a odpovídající české normy.

MH: Mimochodem, když jsme u toho parkování nebo obecně u dopravní obslužnosti školy, fenoménem posledních let je, že rodiče by nejradši „vyklápěli“ své děti až do třídy. Dítě neujde po chodníku ani metr, a přitom chození dohromady do školy a ze školy patří mezi jeden z největších tmelů společnosti, který formuje společenské vazby dětí. Druhá věc je parkování – pokud si učitelé prosadí u ředitele školy, že parkují na školním dvoře a děti se pak prodírají mezi jejich auty, to je tragédie. Přimlouvám se jednoznačně za maximální dopravní zklidnění v celém prostoru kolem školy.

OT: Druhým extrémem je, že u některých nově budovaných venkovských škol vznikají parkoviště jako u supermarketu. Čím větší škola, tím větší parkoviště, které se zaplní jen dvakrát za den. Což je zase podnět ke změně norem, anebo ještě lépe, ke změně myšlení rodičů i učitelů.

Poměrně náročným tématem, které do určité míry změnilo tvář našeho školství v posledních letech, je inkluze. Jakým způsobem změnila inkluze školy z pohledu jejich dispozic?

OT: Z mých zkušeností, vycházeje z debat s učiteli, mám pocit, že to žádný problém není. Ano, samozřejmě, školy musí být bezbariérové a vybavené, aby mohly provozně fungovat. Musí mít odpovídající personální zajištění, mít asistenty a dostatek prostoru, ale inkluze z architektonického hlediska naše školní budovy nijak dramaticky nezměnila.

MH: Myslím si, že architekti o inkluzi moc neví. Stejně jako veřejnost, která čerpá do velké míry informace z bulvárního tisku. Inkluze započala již v 90. letech, z pohledu legislativy pak novým školským zákonem, který platí od ministryně Buzkové od roku 2005, kdy bylo dáno právo rodiči dát dítě do školy podle své volby. Od té doby začal proud do specializovaného školství slábnout. Ale tento trend trvá již 15 let! Když novináři zjišťovali, kolik dětí v celé Praze se v roce 2016, kdy začala platit inkluzivní vyhláška, přesouvalo ze specializovaných škol do běžných ZŠ, tak jich bylo přesně 35. Naopak v posledních letech děti ve speciálních školách naopak mírně přibývají. Hlavní změnou od roku 2016 je tak spíše to, že školy mají peníze na asistenty pedagogů nárokové.

A z pohledu architektury?

MH: Pokud se bavíme o fyzických hendikepech, tak bezbariérovost jsme si vyřešili dávno před platností vyhlášky, v tom problém není. Při zařizování škol je tak potřeba navíc myslet na místo pro školního psychologa, protože to je nesmírně důležitá profese, a ne každá škola na ni dneska má. On potřebuje specifický odhlučněný prostor stranou od běžného dění. Pokud budeme hledat nejlepší inspiraci z hlediska podpory inkluze, doporučuji podívat se na skandinávské státy. Spousta finských škol je navržených tak, že vždy mezi dvěma třídami existuje prostor přístupný z obou stran i z chodby. Prostor slouží třeba pro potřeby autistických žáků a jejich asistentů, když se toto dítě aktuálně nemůže soustředit na výuku. Zmínění asistenti jsou rovněž pedagogičtí zaměstnanci, proto je potřeba na ně myslet při navrhování sborovny či kabinetů.

ACH: Z hlediska inkluze bych se přimlouvala za speciální vyhrazené prostory pro školní družinu, která nám chybí. Na druhé straně máme místnost pro školní psycholožku a nedáme na ni dopustit – řeší opravdu velké množství situací, výchovnými problémy počínaje, přes děti se speciálními potřebami.  Hodně to zlepšuje i práci ostatních pedagogů, protože v ní najdou oporu stejně jako žáci.

MH: S družinou souhlasím, protože je fajn mít pocit, že výuka skončila a další čas děti tráví v odlišném prostředí. Druhým faktorem jsou přestávky – je důležité se zamyslet kde a jakým způsobem je budou děti trávit. Pokud bychom přijali finský koncept, kde se tráví pokaždé venku, musí architekt myslet i na tuto možnost, toto propojení.

Téměř vše, o čem mluvíme, je za určitých okolností možné realizovat ve školních novostavbách. Co ale čeká všechny ty výstavní školní budovy z minulého století? Jaká je šance přizpůsobit je aktuálním pedagogickým trendům?

OT: Technologicky se dům vylepšit dá, ale jinak toho člověk moc nevymyslí, notabene když jsou ty budovy chráněné. Nicméně jejich historická hodnota je rovněž edukativní. Většinou se jedná o domy prostorově velkorysé, s velkými schodišti, vysokými stropy… Kolikrát se dítě do takového prostoru jinak nedostane. Nasaje tím pojetí instituce, které pro něj může být důležité.

Co ale mají rekonstruované i nově postavené školy společné, je interiér. Mám pocit, že jejich zařízení je v mnoha případech hodně podobné.  

OT: No, je zajímavé, když se člověk pídí po školských stavbách, málokdy najde nafocené učebny. Většinou se tím architekti moc nechlubí. Pěkná škola, která má skvělou aulu a z venku vypadá bezvadně, její třídy vypadají většinou také dost unifikovaně. Samozřejmě, že odpovědnost padá částečně na danou skladbu nábytku, norem a certifikací. Ale zde je prostor pro kreativitu. V první škole, kterou jsem navrhoval, jsme použili „Tonetky“ s uříznutými nohami podle velikostí dětí, barevně nalakované, a šlo to! Souhlasím ale, že unifikace a řekl bych i cena interiérových prvků výrazně prostředí ovlivňuje.

ACH: My jsme šli nestandardní cestou, všechen nábytek je dřevěný a pro Chýni certifikovaný atyp. I další nábytek máme realizovaný na míru. Takže jde to a nemyslím si, že musí být nutně dražší. Když si vezmu vysoutěžené ceny našeho nábytku interiéru a ZŠ Psáry, což je stejně velká škola (viz str. XY – pozn. red.), pohybujeme se na stejné rovině.

MH: Nabídnu pro změnu provozní pohled – chápu, proč se trh určitým způsobem stabilizoval. U nás působí několik velkých výrobců, jež se postupně tak unifikovali, že dnes existují minimální rozdíly ve tvaru židlí a stolů. Ale jsou skutečně bytelné a praktické, jejich cena je přibližně stejná, případné alternativy nikdy nevydrží a spousta z nich není dostatečně bezpečná. Já osobně jejich design nevnímám negativně.

Jak zní tedy recept na dobrou a funkční školu?

OT: Z mého pohledu se ukazuje, že pro vznik dobré školy je klíčový proces, který stavbě předchází. Na příkladu Chýně, Psárů nebo třeba Říčan se ukazuje, že architektonická soutěž přináší kvalitativně lepší výsledky než jakýkoliv jiný způsob hledání ideálního návrhu. Možná, že paní starostka se mnou souhlasit nebude, ale věřím, že kdyby Chýni neměli možnost vybírat z padesáti návrhů, tak by škola nebyla ani zdaleka tak dobrá.

MH: Já bych ale otevřel otázku, zda ta soutěž musí být bezpodmínečně mezinárodní. V rámci Evropské unie patří školství do tzv. národní domény, protože je odrazem kultury každého národa, a je proto vždy velmi specifické. Slyšeli jsme, jak se v případu Chýně promítly určité stereotypy z jednoho prostředí do druhého, což opravdu může působit velké problémy.

OT: Často se stává, že si investoři od soutěže slibují, že za ně všechno vyřeší. Ale ona to není jen vlastní soutěž, je to celý proces. Mnoho závisí na vzniku zadání, aby je připravil nejen investor, ale i provozovatel, ředitel nebo alespoň učitel, který školní provoz zná, tak aby svoji zkušenost do jeho podoby přenesl.

ACH: Kdybyste se mě ptali půl roku po soutěži, byla bych rezolutně proti. Pravdou je, že jsem do procesu vstupovala s určitou naivitou. Rozhodně je potřeba definovat zadání precizněji – na jednu stranu dát volnost architektům, ale prostorově definovat naše skutečné potřeby. Soutěž proto hodnotím jako velmi náročnou, ale s odstupem času se spíše přikláním k pozitivům. Rozhodně přinesla mnoho nápadů, z některých třeba člověk čerpá dosud. Jsem přesvědčená, že v případě stavby druhé školy budeme opět soutěžit. Jenom ten proces, kterým jsme si prošli až po výběru vítěze, předsouváme před samotné vyhlášení.

Jaká je vlastně dobrá škola?

MH: Dobrá škola je taková, do které budou děti chodit rády. Což je pro naše školství velký úkol, protože čeští školáci vynikají ve srovnání s dětmi ze zemí OECD tím, že chodí do školy nejméně rády. No, a druhým přáním je, aby škola naše děti ovlivnila i v kvalitativně pozitivním duchu. Aby je zkultivovala, protože z žáků vyrostou budoucí investoři svého individuálního bydlení, tak ať je školní prostředí ovlivní spíše pozitivně a ne negativně.

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články