Chceme manuálně zručné děti? Tak dílny nenařizujme

Stát nemá školám ukládat další povinnosti, ale nabízet příležitosti. O žácích platí totéž

Když vyšel na webu Respektu text o tom, že dílny a pozemky jsou ideální způsob, jak dětem znechutit fyzickou práci, ozval se šéf asociace malých podniků Karel Havlíček, tedy ten, kdo ty povinné dílny s premiérem Babišem domluvil. Vedli jsme po telefonu delší vzrušený rozhovor, na jehož základě jsem já uznal, že patří mezi ty komunikativnější a osvícenější průmyslníky, a on (možná) uznal, že na mých námitkách vůči povinným dílnám něco může být. Takže mě poněkud zaskočil rozhovor téhož pána se zakladatelem středních škol Ondřejem Kaniou.

Odehrál se totiž prakticky beze změny a názorového posunu. Karel Havlíček to stále vidí tak, že podnikatelé mají právo žádat stát, aby produkoval kvalifikovanější zaměstnance ochotné pracovat rukama, a řešení opravdu vidí v zavedení povinných dílen. Byť tím nemyslí červené svěráky a tupé pilníky, ale něco modernějšího. Protože jde o důležité téma a manuální zručnost jistě je podstatná a opomíjená součást vzdělání, tady je krátké shrnutí toho, co jsme spolu probírali.

Povinné dílny. V čem je riziko? Pokud opravdu ministerstvo nařídí dvě hodiny povinných „dílen“, naprostá většina škol se té povinnosti pokusí zbavit s vynaložením minimální energie. Tedy opráší starou dílnu a učit bude ten, kdo bude mít místo v úvazku. Výsledkem bude přesný opak toho, co podnikatelé chtějí. Jasné sdělení, že práce rukama je nuda beze smyslu. Tento scénář je velmi pravděpodobný tak na třech čtvrtinách škol; spíše výjimečně to bude jinak.

Co je možné dělat. Vytáhnout děti už v mateřské škole ven a dát jim do ruky jednoduché nářadí. Model lesní školky je v tomhle směru ideální. Tyhle děti zcela jistě mají a celoživotně mít budou vztah k fyzickému a hmatatelnému světu a nebudou se bát práce venku. To neznamená, že se z nich stanou ze všech řemeslníci a tovární dělníci, ale přinejmenším se fyzické práce nebudou štítit.

Základním školám je nutné ponechat volnost, v jaké podobě „dílny a pozemky“ zavedou, a nedělat z toho nový povinný předmět. Plošná povinnost dnes ve školách pravidelně způsobuje jen chaos a nechuť. Víc škodí, než pomáhá. Pracovní činnosti v rámcových vzdělávacích programech už jsou: školám z hlediska rozvrhu nic nebrání, aby je zavedly i v podobě „moderních dílen“. Pokud na to mají prostory, peníze a učitele.

Pokud chtějí podnikatelé přímo pomoci, několik příležitostí se nabízí. Je třeba tlačit na redukci školních „osnov“, rámcových vzdělávacích programů, které školám nařizují, co všechno musejí děti zvládnout. Omezení rozsahu látky je nutné z mnoha důvodů, ne primárně kvůli dílnám. Ale pozornost k manuálním dovednostem zůstane na okraji, pokud se rozsah učiva radikálně nesníží. Revize RVP aktuálně probíhá, o redukci se mluví na všech stranách, ale nikdo se k ní reálně nemá. Je to tedy proces, který lze ovlivnit. Vzhůru do toho.

Obecně je třeba hledat cesty, jak na školách zrovnoprávnit manuální a intelektuální dovednosti. Jednotné přijímačky jednoznačně zvýšily důraz na intelektuální trénink. Zvláště v posledních dvou ročnících základní školy. Pokud se část podnikatelů domnívala, že zavedení přijímaček přivede na učiliště více schopnějších dětí, zmýlili se. Stal se pravý opak.

Dále je třeba tlačit na proměnu bezpečnostních předpisů. Ty brání zavést některé manuální činnosti i školám, které by už dnes chtěly. Důvod, proč se pořád jen stloukají krmítka a vyrábějí dřevěné hračky, je kromě jiného v tom, že předpisy jsou velmi přísné. Prostě nemůžete jen tak do školní dílny postavit šicí stroj nebo stojanovou vrtačku. Ty jsou brány jako nebezpečné stroje, navíc na 230 V. Proto dílny tak často bývají spíš nudnou hrou na „jako“ řemeslo než získáváním skutečně užitečných dovedností. Třeba jak zapojit zásuvku nebo opravit odpad.

Bez peněz se to neobejde a možnosti státu budou i do budoucna omezené. Probíhající inkluze i změna financování regionálního školství jsou drahé a nutné kroky. Takže by pomohlo vytvořit fond, z něhož by mohly školy čerpat peníze pro podporu polytechnické výchovy podle svých potřeb a momentální situace. Každá škola to má trochu jinak, každá potřebuje něco jiného.

Takže manuální zručnost ano, ale zvolme cestu, kdy místo povinností nabízíme příležitosti, které může každý využít podle své situace. Platí to o školách i o dětech. Povinná dvouhodinovka dílen týdně nevyřeší opravdu nic.

Text vyšel původně na webu Týdeníku Respekt.