Chceme skutečně vzdělávání 4.0 nebo jen kosmetické úpravy současného systému?

Byl jsem v poslední době účastníkem mnoha různých konferencí a jednání, týkajících se nutnosti reagovat ve vzdělávání na digitalizaci světa, označovanou obecně Průmysl 4.0, a z toho plynoucích důsledků v podobě Společnosti 4.0 či Vzdělávání 4.0. Mimo jiné jsem se zúčastnil i všech čtyř schůzek „Digikoalice“, neboli „České národní koalice pro digitální pracovní místa“, což je česká odnož evropské platformy s názvem „Coalition for Digital Skills and Jobs“. Zde bylo snahou věnovat se digitální gramotnosti, konkrétně co by z této oblasti měl znát žák základní školy, když ji opouští.

Nemohu všem zúčastněným upřít snahu hledat optimální řešení, bohužel si však myslím, že nelze vytrhávat jednu dovednost z celku, aniž bychom pozměnili tento celek jako takový. Pokud chceme opravdu poskytnout nastupujícím generacím vzdělání, se kterým se uplatní v budoucím životě, musíme změnit několik zásadních věcí, bez kterých se vpřed nepohneme. Také nelze uvažovat o tom, co mají žáci a studenti umět, aniž bychom se zabývali velmi vážně tím, kdo je to naučí. Jinak vše zůstane zase jen na papíře, a pověstná karavana bude kráčet dál stejným směrem a stejným tempem.

Níže se pokouším naznačit, co by bylo dle mého názoru třeba urychleně udělat, pokud chceme pracovat v zájmu žáků a studentů. Tím pádem i celé společnosti.

1) Pokud chci něco změnit, musím o této nutnosti změny přesvědčit učitele a ředitele škol. Pokud chci něco změnit, musím napřed změnit myšlení učitelů a ředitelů škol. Nakonec to budou vždy učitelé, kteří musí potřebné vzdělávání realizovat. Bez jejich masivní spolupráce k tomu nikdy nedojde, nebo jen v ostrůvcích pozitivní deviace. Učitelé v drtivé většině chtějí pro své žáky a studenty to nejlepší, bohužel často však vycházejí z toho, co a jak se učili oni sami. Byť bokem mnoho z nich přiznává, že oni sami většinu probírané a naučené látky ve svém vlastním vzdělávání, v životě nepotřebovali a velmi rychle zapomněli.

2) Je třeba jasně definovat, co je skutečným cílem vzdělávání. Žádná sebelepší škola nevychová špičkového odborníka, tím se dotyčný stane díky svému úsilí nad rámec obecných školních povinností. Škola ukazuje směr, student si rozhoduje o tom, který zvolí. Rozhodně však cílem vzdělávání nejsou krásné známky na vysvědčení, ale reálné dovednostmi, se kterými studenti odcházejí. Důkazem budiž pro někoho šokující skutečnost, že v mnoha případech pracují nakonec „jedničkáři“ pro „trojkaře“. Je třeba, aby učitelé, žáci i studenti pochopili, že dotyčný musí v daném předmětu zvládnout střízlivě stanovené minimum, aby měl vzdělanostní základ, ale sám se musí vzdělávat i mimo školní plány v těch oblastech, pro něž má talent a předpoklady. Ze strany učitelů je pak třeba v tomto studenty podporovat, a respektovat třeba i jejich menší zájem o jinou oblast. Za jakoukoli aktivitu v jakékoli oblasti musí být student vyzdvihován, nikoli srážen a peskován, že kdyby tak nečinil (nepracoval, nesportoval, necestoval, nenavštěvoval odborné konference atd.), mohl by mít lepší známku z daného předmětu. Nejspíš ano, ale pro život mu dají víc jeho aktivity, než výborná na vysvědčení z toho či onoho předmětu. Zvládnout předepsané střízlivé minimum v daném předmětu alespoň dostatečně, lépe dobře, však student musí, o tom nemůže být řeč.

3) Je třeba hlasitě říkat, že nikdo nechce, aby se žáci a studenti učili méně, ba právě naopak. Čím vyšší budou mít vzdělání, čím lepší budou mít kompetence, tím větší šanci budou mít se prosadit ve Společnosti 4.0. Je ale třeba, aby se učili těm dovednostem, které v budoucnu budou rozhodovat o kvalitě jejich života.

4) Bylo by chybou chtít vychovávat žáky a studenty pro nějakou konkrétní pozici. Nikdo totiž neví, jaké pracovní pozice budou za deset či patnáct let zastávat. Je třeba je vzdělávat tak, aby byli absolventi systému vzdělávání schopní i několikrát za život tuto pracovní pozici změnit. V tom je diametrální a klíčový rozdíl od předchozího vzdělávání.

5) Je třeba jasně a jednoduše definovat, co znamenají pojmy jako je kreativita, kritické myšlení, myšlení v souvislostech, logické uvažování, informační či digitální gramotnost. Spolu s tím jasně a jednoduše definovat, jak nejlépe k těmto klíčovým kompetencím žáky a studenty vzdělávat. Toto pak cíleně šířit mezi učiteli, řediteli, ale i žáky, studenty a jejich rodiči. Pokud s tím některá ze sociálních skupin nebude ztotožněna, výukový proces bude buď pokulhávat či nebude vůbec funkční.

6) Změnit styl státní maturitní zkoušky. Nejsem proti státní maturitním zkouškám, stát platí a má povinnost kontrolovat, že vynaložené peníze přináší efekt. Ale pokud chceme co nejvíce studentů s maturitou, bez ohledu na typ školy a jejich vrozené schopnosti, musíme stanovit opravdu střízlivé minimum, které musí zvládnout každý. Státní maturita by měla být jen připouštěcím testem k maturitám ústním, kde by daného studenta skutečně prověřili z jeho klíčových dovedností. Každý, kdo by získal právo maturovat na své škole, by musel prokázat alespoň dostatečnou znalost ze základů matematiky (přírodních věd), českého jazyka (lépe společenských věd – kulturní přehled), cizího jazyka a informační gramotnosti. Pro některé maturanty by šlo jen o formalitu, pro jiné o náročný test. I podle toho, kde se na pověstné Gaussově křivce studijních předpokladů nacházejí.

7) Změnit styl přijímacích testů na střední školu. Nejsem proti jednotným přijímacím zkouškám, ale považoval bych za správné změnit jejich obsah. Nemám nic proti tomu prověřit schopnosti žáků orientovat se v základech matematiky (přírodních věd) a českého jazyka (společenských věd), ale přidal bych vhodně sestavený test studijních předpokladů. S přechodem na střední školu je spojena další věc, tedy dle mého nutnost se daleko více věnovat žákům základních škol a snažit se odhalit včas jejich talent a střízlivě odhadnout jejich schopnosti, například i abstraktního myšlení. Rozhodně bych nevháněl žáky násilně na učňovské školy, to není správná cesta. Také osobně podporuji co nejdelší možné setrvání studentů v systému vzdělávání, jen je třeba, aby našli správný směr, který jim bude k užitku. Kde budou rozvíjet svůj talent, studium pro ně nebude mnohaletým trápením, kdy se svým silným stránkám nebudou moci věnovat, neboť budou šprtat, aby se na nevhodně zvoleném typu školy vůbec udrželi. A mnohdy se jim to nakonec stejně nepovede a zůstanou bez ukončeného středoškolského či později vysokoškolského vzdělání.

8) V prvé řadě je třeba připravit učitele a teprve pak ti mohou odpovídajícím způsobem vzdělávat žáky a studenty. Je téměř tragické, když sami představitelé pedagogických fakult přiznávají, že budoucí učitelé nejsou vzděláni v informační či digitální gramotnosti, s tím spojené předměty jsou pouze vedlejšími a studenti si je ani nemusí zvolit a během svého studia absolvovat. Tak k již v tomto směru mnoha nekompetentním učitelům na školách, vycházejí z pedagogických fakult další učitelé bez potřebných dovedností v oblasti používání informačních technologií.

9) Je třeba přestat odsuzovat učitele, kteří učí zastarale, neboť oni učí tak, jak sami byli vychováni. Je třeba přestat jim spílat a naopak jim aktivně pomáhat, motivovat je, aby měli zájem a důvod provést potřebné změny ve svém vzdělání, dovednostech a následně i své výuce. K tomu však nepomůže často skloňovaný „Kariérní řád“, který o tolik potřebné informační či digitální gramotnosti vlastně vůbec nemluví. Je třeba intenzivní osvěta, nikoli jen symbolická finanční motivace pro aktivní učitele, je třeba vytvářet a posilovat respekt k učitelům od společnosti.

10) Je třeba co nejrychleji a významně velkoryse přehodnotit obsah a styl výuky klíčových všeobecně vzdělávacích předmětů, především matematiky a českého jazyka. Nebo obecně přípovědných a humanitních předmětů. Nechat v nich jen to nejnutnější, co je potřebné pro život a naopak přidat jiný obsah, kterým se tyto velmi ořezané kompetence budou procvičovat a pilovat. Jen tak si je totiž žáci zapamatují a získají potřebné kompetence. V současnosti se většinu látky naučí na písemky či zkoušení a velmi rychle vše zapomenou. Stačí se podívat, co si pamatují maturanti z prvního ročníku, byť v prvním ročníku třeba prokázali i výbornou znalost daného tématu.

11) Tak zvaná informační či digitální gramotnost nemůže být vytržena z kontextu vzdělávání. Ba právě naopak. Musí jím prostupovat a zasahovat do všech předmětů. Ve všech předmětech se pak za pomoci probíraného tématu a pomocí prostředků informačních technologií musí studenti učit velmi intenzivně i tak zvaným měkkým kompetencím, tedy schopnostem, s kterými budou procházet celým dalším životem. Správně se uvažuje, že vyučující matematiky naučí žáky a studenty pracovat s tabulkovými programy, vyučující češtiny s textovými programy, všichni vyučující pak s prezentačními programy. Všichni vyučující všech předmětů pak musí podporovat schopnosti studentů analyzovat problém, posuzovat informace, diskutovat o problému pomocí vhodné argumentace, dobře prezentovat své výsledky a názory. K tomu ale učitelé potřebují, aby se v jejich předmětech zbavili nepotřebného balastu, aby se snížil obsah probírané látky, aby dostali prostor ke skutečné práci se studenty. Jednoznačně preferovat kvalitu nad kvantitou.

12) Není třeba revoluce, ale velmi urychlené evoluce. To znamená, že nezruším vše současné, co funguje, ale budu přidávat nové prvky v metodách vzdělávání, které budou zlepšovat přípravu žáků a studentů na jejich budoucí uplatnění. V rámci dobrého úmyslu nevylít s vodou i dítě, jak se mnohdy stává. Je třeba vhodný mix výuky tvrdých a měkkých kompetencí, je třeba ty tvrdé opakovaně procvičovat na vhodných příkladech z praxe, čímž se budou rozvíjet i ty měkké. Absolvent kteréhokoli stupně vzdělávání by měl prokázat odpovídající kulturní přehled, odpovídající znalost cizího jazyka, odpovídající orientaci v přírodních vědách a digitální gramotnost. Jen tak bude připravený čelit výzvám Společnosti 4.0, bude schopný se sám celoživotně vzdělávat, přizpůsobovat se měnícím podmínkám na trhu práce. Specifické odborné kompetence bude získávat ve chvílích, kdy je bude ke své práci potřebovat, právě již zmíněným celoživotním vzděláváním. Něco si nastuduje sám, což musí umět, je to klíčová kompetence, jíž si musí odnést ze svého vzdělávání v systému školství, něco získá na odborných školeních, další vyplyne ze zkušeností v jeho práci.