Chtěl jsem být u změny RVP, říká dlouholetý ředitel venkovské školy a vedoucí oddělení kurikula na MŠMT

Než začneme mluvit o revizi RVP, ráda bych se vás zeptala na profesní dráhu, která vás nakonec přivedla na ministerstvo školství. Jakou praxi a zkušenost jste si tam přinesl?

Vystudoval jsem pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, učitelství pro první stupeň se zaměřením na hudební výchovu. Po peďáku jsem ale nenastoupil do školy, začal jsem studovat konzervatoř. A ještě později jsem získal profesní způsobilost v oboru kuchař. Můj průchod vzdělávacím systémem má netypickou trajektorii, odshora dolů (směje se).

To je zajímavé. Vy jste nechtěl učit?

Chtěl, ale taky jsem se chtěl věnovat hudbě. Zkusil jsem přijímačky na konzervatoř více méně z plezíru, ale přijali mě, na obor zpěv, specializace muzikál. Šest let jsem vystudoval za tři a souběžně s tím působil v různých divadlech, v Opeře Národního divadla, v Hudebním divadle Karlín, také v muzikálu Rusalka v Divadle Milenium…

Pak jsem odcestoval na Bali a tam jsem žil půl roku. A teprve po návratu jsem si řekl, že už mám určitý nadhled nad životem a můžu jít do školy. Profesně jsem asi byl celkem připravený i předtím, ale chyběla mi životní zkušenost, potřeboval jsem ještě něco zažít, než budu někoho učit.

A odkud pramení zájem o kuchařské řemeslo?

Někdy kolem čtyřicítky se mi zdálo, že moje mozková kapacita slábne, a lekl jsem se, že nastupuje raná demence. Začal jsem zapomínat na domluvené schůzky, nepamatoval jsem si, co bylo kde řečeno…  Abych nenechal rodinu na holičkách, řekl jsem si, že si musím udělat rekvalifikaci na profesi, kterou zvládnu, a zapsal jsem se do půlročního kurzu na kuchaře. Jako ředitel soukromé školy jsem často pracoval z domova. Když byla žena a děti ve škole, vařil jsem předepsané recepty a pak jsem všechno snědl a uklidil, než přišli.

Podařilo se vám udržet to v tajnosti až do konce?

Ano, i když vše málem prasklo v samém závěru, kdy jsem si na zkoušku musel koupit kuchařské kalhoty a rondon, kuchařskou kazajku. Když zásilka přišla, žena se hodně divila, na co potřebuju bílé kalhoty, musel jsem si hodně a hloupě vymýšlet. A abych zakamufloval cestu na závěrečnou zkoušku, řekl jsem, že jedu navštívit jednu soukromou základní školu, byl jsem tehdy předsedou Komory soukromých mateřských a základních škol. Na tři dny jsem odjel do Českých Budějovic a složil tam zkoušky z teplé a studené kuchyně a z minutek.

A demence pak přešla?

Ano, byla to nějaká momentální únava materiálu.

Když se vrátíme k vašemu prvnímu angažmá ve škole: kam jste nastoupil a jaké to bylo?

S přítelkyní, později manželkou, také učitelkou, jsme se přestěhovali do obce Libáň v Českém ráji a začali učit v místní, středně velké škole, měla asi tři sta dětí. Byl tam výborný ředitel, obec byla podporující, rodiče skvělí. Podařilo se mi do školy promítnout nejen své zkušenosti z Bali, ale hlavně z muziky, takže jsme založili taneční kroužek a pěvecký sbor, točili jsme cédéčka vánočních koled… Pak ale došlo k výměně vedení a ukázalo se, že idylka není navěky, že škola a podmínky v ní radikálně závisí na tom, kdo ji vede. Pod novým ředitelem už jsme nebyli schopni pracovat, to se ukázalo do půl roku. Začaly se řešit věci jako: ano, můžete mít sbor, ale nemůžete nacvičovat v sobotu a tak podobně. Aktivity se začaly oklešťovat a nás to bavilo čím dál míň. Já jsem chtěl ze školství odejít úplně, ale má (budoucí) žena si nedokázala představit, že by dělala něco jiného.

To je napínavé, co bylo dál?

Oslovila nás skupina rodičů našich žáků a navrhla nám, abychom si založili soukromou školu, že k nám své děti dají. Řekli jsme si, že to s jejich podporou zkusíme, a 27. června 2003 jsme založili obecně prospěšnou společnost Základní škola Bodláka a Pampelišky. Do názvu jsme dali naše přezdívky. V září jsme my naivkové chtěli školu otevřít. Nakonec se kupodivu vše opravdu podařilo dotáhnout za necelé dva měsíce, skoro denně jsme jezdili na ministerstvo, abychom splnili všechny náležitosti, a v září začali učit dvacet pět dětí ve dvou třídách. Prostory jsme získali ve vedlejší vsi, kde před několika lety školu zavřeli pro nedostatek žáků. Měli tam v jedné místnosti mateřskou školu a řekli nám: „Proč ne, stejně budovu vytápíme, ale podle nás je to blbost. Když jsme zavřeli my, zavřete i vy“. My jsme ale vydrželi. Z dvoutřídky se postupně stala plně organizovaná škola, která má dnes asi sto padesát žáků. Sjíždí se tam děti z okruhu šedesáti kilometrů.

V nově založené škole jste i řediteloval, je to tak?

Byli jsme tam jen dva, takže nebyla jiná možnost, než si střihnout, anebo si role rozdělit. První rok jsme si i uklízeli, vedli družinu, já jsem pak léta dělal i řidiče našeho školního mikrobusu a později velké Karosy, kterým jsme sváželi děti z okolních vesnic. K tomu jsem dvacet sedm hodin týdně učil.

To bylo tedy vaše pracoviště až do nástupu na ministerstvo?

Ano, až do roku 2021.

Lidé vašeho profilu se obvykle do státní správy nehrnou. Proč jste se chtěl stát ministerským úředníkem?

Hodně lidí mě varovalo a říkalo mi: „To není práce pro tebe, na ministerstvu jsou procesy, které tě semelou.“ Ale já jsem asi chtěl po osmnácti letech ředitelování udělat další krok, škola byla už dospělá, dobře vychovaná, a nemohl jsem ji nějak zásadně posunout dál, Navíc se začalo mluvit o revizi RVP a přišlo mi zajímavé být u toho, když se tvoří něco tak zásadního jako nové kurikulum. Zkusit to nějak ovlivnit, promítnout do toho zkušenosti z naší školy a dalších škol, které jsem znal, spíš než to jen pozorovat a případně kritizovat zpovzdálí. Říkal jsem si, že když se to nepovede, budu mít aspoň čisté svědomí, že jsem se o něco pokusil.

A tak jste ministerstvu nabídl své služby?

Ano, a dostal jsem nabídku, abych se stal předsedou expertního panelu, který měl připravit zadání revize RVP pro Národní pedagogický institut. Nastoupil jsem v srpnu 2021.

Získala jsem správný dojem, že i díky své osobní zkušenosti na ministerstvu hájíte autonomii ředitelů a kopete za malé (soukromé) školy?

Možná je to důsledek toho, že tenhle segment malých, venkovských (ne nutně soukromých) škol znám a jsem nucen ho v různých situacích obhajovat. Když jsme zakládali naši školu, čelili jsme nejen masivnímu odporu škol v okolí, ale i odporu úřadů. Periodicita kontrol ČŠI je obvykle pět let, u nás bývala inspekce každý rok nebo dva. I na různá udání. Jsem asi do jisté míry produkt toho tlaku.

Nové kurikulum je pojaté dost ambiciózně. Celý proces jeho vývoje se zvenčí jeví poněkud chaoticky. Nenabíráme si někdy příliš velká sousta?

To je otázka. Stávající RVP zastaralo, nebylo aktuální ani ve vzdělávacích oborech, ani v přístupu k výuce. Navíc nikdo nevěděl, jestli se ve školách realizovalo, nebo ne. Bylo důvodné podezření se domnívat, že školy jedou podle ještě daleko starších mustrů. Bylo třeba dodat do vzdělávání nějaký modernizační impuls. Revize se dlouho odkládala a z toho může vznikat pocit, že teď jde o velký náraz. Ale on musel přijít. Dělat jen dílčí revizi něčeho, o čem se ani nevědělo, zda v praxi funguje, nedávalo smysl.

Nebyl původní impulz pro revizi méně rozmáchlý? Mluvilo se hlavně o potřebě redukovat učivo. A tahle otázka stále visí ve vzduchu: řekne někdo jasně, co všechno se už nemusí učit, aby se neučilo jen povrchně a příliš do šířky, což je stále realita možná i většiny škol?

Každý si v zadání pro revizi našel pohled, který mu konvenoval. Konzervativec se chytil věty, že zachováme strukturu RVP a jeho oborů. Ale pod tím hned následovala věta, že pokud se při tvorbě přijde na to, že je to potřeba udělat jinak, existují pro to nějaké mechanismy. K té se zase upnuli progresivisté. Někteří kolegové z NPI do toho rovnou šli s tím, že strukturu RVP předělají.

Nevím, jestli to byla chyba formulace zadání nebo zúčastnění lidé nebyli ochotni respektovat i jiné názory než ty vlastní. I v samotném procesu tvorby se aktéři vrátili ke svému vidění a diskuze se obnovily.

Za dobu revize se také vystřídali čtyři ministři. Expertní panel byl jmenován Robertem Plagou, po něm nastoupil Petr Gazdík, který na přijatém kurzu nic nerozporoval, ale brzy ho nahradil Vladimír Balaš, který, možná pod vlivem svých poradců, o Hlavních směrech zapochyboval, a požádal nás, abychom sestavili další expertní tým, který Hlavní směry zpřesní. I tuto expertní skupinu jsem vedl já a v ní vzniklo zadání pro NPI ČR číslo 1. A pak nastoupil Mikuláš Bek, kterému bylo opět třeba znova celou agendu prezentovat a vysvětlit, a za něj další expertní skupina připravila zadání číslo 2. Mou snahou za celou tu dobu i během všech těchto změn bylo neustále hlídat konzistentnost toho, co děláme, obcházet lidi s příslušnými dokumenty, ukazovat prstem na příslušné pasáže a říkat: „Tady jsme napsali, že to má být takto. Takže se toho musíme držet, nebo musíme rozhodnout, že to má být jinak.“

Do revize byly zapojené stovky lidí. Je to úctyhodný pokus o širokou participaci. Možná až moc širokou na to, aby se to dalo ukočírovat. Ale teď, když se blížíme do finále, jako by se ta participativní linka vyčerpala. Na NPI se připravuje finální znění dokumentu, který je o dost jiný než návrh, který šel do připomínkování. A nikdo neví, jak bude vypadat, druhé kolo veřejného připomínkování ministerstvo už vypsat nechce. Ve vzdělávací komunitě to vyvolává určitou nervozitu.

Když jsem na ministerstvo nastoupil, expertní panel čítající osmnáct lidí už existoval asi tři měsíce. Vedly se v něm složité a nikam nevedoucí diskuze, které jsem zastavil s tím, že je potřeba se podívat „ven“ a zjistit, co si o tom myslí lidé, kteří budou pak kurikulum implementovat. Udělali jsme sérii kulatých stolů, kde kolegové z expertního panelu mohli zažít, jak přemýšlí mnoho lidé z terénu, slyšeli volání po „zelené knížce“, po jednotných osnovách na jedné straně, ale naopak i po větším rozvolnění na straně druhé. To široké spektrum názorů jsme se pak snažili v Hlavních směrech reflektovat. Křehký konsensus v expertním panelu byl podle mě nalezen částečně i díky tomu, že proběhla ona veřejná konzultace, jedinečná ve své šíři.

A protože to bylo poprvé, ve vztahu k tak zásadní reformě, a my to ještě moc neumíme, mělo to mouchy. Větší problémy ale nastaly při zapojení tolika lidí do fáze tvorby. Místo aby se pracovalo na naplnění zadání, čas se trávil dalšími diskuzemi o tom, jak by RVP mělo vypadat, jestli je zadání správné. A pak se v rámci potřeby akceschopnosti přijala nějaká opatření, která někdo viděl jako cílené a vědomé zúžení participativnosti. Ale podle mě šlo spíš o snahu se někam dobrat.

Největší obavy ze změn dělaných už za zavřenými dveřmi jsou z toho, že se příliš konkretizují očekávané výsledky učení, neboli nastává utahování šroubů, školám se zmenší manévrovací prostor.

Dávat kurikulum do druhého kola připomínkového řízení podle mě nic neřeší. Výsledkem by bylo jen to, že ti, co byli pro (to, jak to bylo), budou teď proti (změnám), a ti, co byli proti, budou pro. Podle průzkumu profesora Arnošta Veselého, který je také členem expertního panelu, jsou postoje expertní i laické veřejnosti hluboce rozpolcené. Pro a proti změně RVP je zhruba stejné procento respondentů. Například pro zrušení povinnosti druhého cizího jazyka je 47 % a proti 35 % populace. Cokoli uděláte, bude zkrátka vždy pro část společnosti i vzdělávací komunity špatné. Někdo to prostě musí rozhodnout. Některé fáze participativního procesu prostě participativní být nemohou, z podstaty.

Co by ale proběhnout mělo, je reflexe, jakým způsobem si s tímto dokumentem školy dokáží poradit. Na tuto reflexi by měly navázat následné úpravy kurikula tak, aby bylo funkční, a to ještě předtím, než bude povinný náběh. A to se plánuje. V březnu 2025 se vyhlásí pokusné ověřování modelových školních vzdělávacích programů, které si vybrané školy od září budou moci promítnout do svých školních vzdělávacích programů. Počítáme se zapojením asi stovky škol, kterým bude poskytnuta velká podpora. A celý další školní rok se budeme dívat na to, jestli se tak dá učit, jestli jsou vzdělávací výsledky odpovídající očekáváním a tak dále. Na základě toho se upraví nejen modelové ŠVP, ale i RVP.

Rok pilotování podle vás stačí, když RVP pokrývá devět let školní docházky?

Povinný náběh je nyní nastavený na září 2027, takže máme k dispozici roky dva. A když se ukáže, že bude třeba další rok, věřím, že náběh se odloží. To teď ale nikdo nemůže říct, ani z politických důvodů. Hlasy zvenčí, které upozorňují na to, že by se schválení dokumentu mělo odložit, jsou na ministerstvu slyšet, a i se berou vážně. Na setkání s poslanci školského výboru se ta otázka také probírala. Ale já jsem přesvědčený o tom, že odklad nám lepší výsledek nepřinese. Jen delší čas na tvorbu ten dokument nezlepší. Jediná šance na vylepšení je bedlivě vyhodnotit první vlnu zavádění RVP do škol, eventuálně povinný náběh posunout a dokument předtím upravit.

Jaké jsou podle vás slabé a silné stránky nového kurikula?

Silné stránky? Za mě přehlednost. RVP je dostupný ve webové aplikaci s rozklikávacími jednotlivými sekcemi a lépe se v něm orientuje. Tak mají kurikulum zpracované v mnoha dobře fungujících vzdělávacích systémech. Pro ty, kdo mají raději lineární text, je tam funkce, tlačítko, kterou se závazná část vyexportuje do pdfka.

Další velké plus vidím v tom, že RVP bude propojené se systémem, ve kterém školy tvoří svůj školní vzdělávací program. Česká školní inspekce upraví svůj systém Inspis, který se naváže na RVP, a do něho se umístí konečné verze modelových ŠVP. To školám ulehčí práci s jednotlivými komponenty RVP, které pak budou rozpracovávat, i s pomocí modelových školních vzdělávacích programů, když budou chtít.

Postavit si ŠVP by nemělo znamenat, že se ředitel s učiteli bude pachtit s nějakými texty a formulacemi. Hlavní by měla být pedagogická diskuze o tom, jak s rámcem a obsahem naložíme, jak škola uchopí RVP ve výuce. Poskládat to pak do finálního dokumentu z prefabrikátů by neměla být žádná otročina, ale otázka pár hodin.

A slabé stránky?

Očekávané výsledky učení v uzlových bodech, tj. na konci prvního a druhého stupně, jsou nejednotné. Není tam jednoticí linka mezi jednotlivými obory, v náročnosti i pojetí. Například v oblasti Člověk a příroda je chemie zpracovaná úplně jinak než fyzika. Chemie je zaměřená na praktickou využitelnost v životě člověka, fyzika se drží tradičního pojetí. A tato rozkolísanost se týká více oblastí. Je to škoda, protože nebude snadné pak obory integrovat. Tento dluh tam zůstává a je potřeba ho odpracovat v nějaké další, dílčí revizi. Třeba až uvidíme, že chemie u žáků získává oblibu, víc se jich hlásí na školy s chemicko- technologickým zaměřením, což bude potvrzení, že toto pojetí můžeme rozšířit i jinam.

Podrobné specifikace očekávaných výsledků učení, které nyní NPI rozpracovává, budou údajně rovněž v závazné části. Vámi zmiňovaná nejednotnost se pravděpodobně promítne i sem. Nebylo by lepší tyto specifikace nedělat závazné, dokud praxe neprověří, že jsou vymyšlené správně?

Pokud se ptáte na můj osobní názor, tak bylo. Byly formulovány nové očekávané výsledky učení ve všech vzdělávacích oborech a považuji za velmi odvážné, pokud rovnou definujeme jako povinnou a závaznou i úroveň jejich naplňování. Definována být určitě má, je to jedno z velmi důležitých vodítek i pro vyhodnocování, zda dosahujeme vytyčených cílů vzdělávání. Ale onu závaznost bych tam vložil teprve s odstupem času, až si ověříme, že je požadovaná úroveň nastavena opravdu optimálně. Rozhodnuto ale bylo takto a mně nezbývá než věřit, že co nejvíce případných excesů odhalíme při pokusném ověřování.

Říká se, že školy, které dostaly za úkol vytvořit modelové školní vzdělávací programy, narazily na zásadní obtíže. Navíc ty školy jsou jen dvě. Modelová ŠVP by měla vycházet ze školních vzdělávacích programů daleko více škol, nebo ne?

Ano, s tím souhlasím. Pokud píšete modelový školní vzdělávací program, musejí se na něm podílet lidé z různých sboroven. A nejen oni, ale i experti, tvůrci RVP, akademici. To, že to někdo zadal pouze několika (původně třem) základním školám, byla chyba. Ty dvě zmiňované školy, které ŠVP dotáhly, ale udělaly skvělou práci, napsaly opravdu krásné školní vzdělávací programy, zuby si na tom určitě nevylámaly. Nicméně, konkrétní ŠVP jedné dvou škol ještě není přenositelným dokumentem, je příliš vázaný na zkušenost konkrétní školy.

V Hlavních směrech bylo jasně napsáno, že modelové školní vzdělávací programy mají vznikat už v průběhu tvorby RVP. Týmy, které psaly RVP, zároveň měly přemýšlet nad tím, jak bude promítnut do ŠVP, a ve spolupráci s lidmi z praxe měli ověřovat, zda se dá opravdu takto učit. Již při tvorbě očekávaných výsledků se mělo uvažovat o tom, jak to pak může vypadat konkrétně ve škole, jak s tím naloží učitelé. K tomu ale nedošlo. Kdyby to tak bylo, tak zároveň s RVP mohly vznikat i části modelových ŠVP, které se pak na konci mohly sestavit dohromady jako kostičky puzzle. Místo toho se čekalo na první draft RVP. Jsme malá země, všechny odborné kapacity (které chtěly) byly zapojené do tvorby kurikulárního dokumentu a přemýšlení o ŠVP se odložilo.

Já říkám zaplať pánbůh aspoň za to, co vypracovaly ty dvě školy, je to nějaký základ, který teď vzaly v NPI do ruky větší týmy a ty se snaží dospět k přenositelnému výsledku. Vytvářejí dva modelové ŠVP, tradiční a integrovaný. Třetí modelový ŠVP, který já osobně považuji za nejpřínosnější a který ztělesňuje vizi, kam by vzdělávání mělo směřovat, vznikne podobným způsobem, jako to udělali na Slovensku: vytvoříme pro něj rámec a ten rozpracujeme na základě zkušeností více škol, které učí inovativně. 

Kdy se dá čekat, že budou modelové ŠVP zveřejněné?

Někdy v polovině února, první verze. Bude to taková první zpětná vazba na to, jak je napsáno RVP. Ukáže se, jestli umíme dát školám návod, jak s RVP pracovat.

Jak zásadní jsou pro úspěšnou implementaci učebnice?

Za mě jsou velmi důležité, ale obávám se, že komunikace s nakladateli se nevedla dostatečně tak, aby byli průběžně informováni a na produkci adekvátních učebnic připraveni. Doufám, že napnou všechny síly a hned, až se zveřejní modelové ŠVP, vytvoří učebnice alespoň pro první a šestý ročník. Možná to nemusí být úplně učebnice, ale alespoň učební texty a metodiky.

Pořád mi trochu vrtá hlavou, že zásadní otázka redukce učiva zůstala stranou, a to údajně proto, že na ní nebyla shoda. Každá česká škola je teď svět sám o sobě, někde žáci neslyšeli o Babičce Boženy Němcové, jinde jim cpou do hlavy kromě ní i spoustu dalších klasiků. Celý systém se rozpadá na myriádu podsystémů a školy mimo jiné neposkytují srovnatelné vzdělání. Jak nové kurikulum přispěje k řešení tohoto problému?

V současném RVP jsou pouze ukázky učiva, ale nejsou závazné a jsou to právě jen ukázky. Což mimo jiné znamená, že drtivá většina nakladatelů pracuje s obsahem, který oni považují za důležitý, a učebnice jsou většinou předimenzované. Nedaří se vyprofilovat, co je ten skutečný, nepodkročitelný základ, který má dítě mít, aby například získalo základní kulturní přehled a vztah k historii a literárním hodnotám vlastní země.

Dnes na podstatné věci nezbývá čas, vzhledem k množství obsahu je složité rozlišit, co je důležité, a co ne. Z toho se snažíme vybřednout a úroveň výstupů bude specifikována ve druhé vrstvě RVP. Nejkonkrétněji bude učivo podáno v modelových ŠVP. Na ty dost spoléhám.

Jak vysoko či nízko jste nasadili laťku pro očekávané výsledky učení?

Takzvaný společný základ je definován jako takové kompetence a gramotnosti, které žákovi umožní pokračovat ve studiu na dalších stupních škol. Takto nastavených očekávaných výsledků by měla být schopna dosáhnout drtivá většina žáků. To ovšem neznamená, že jim zaručí, že se na střední školu dostanou, to je třeba rozlišovat. Primárním úkolem základní školy není připravovat na JPZ, ale na další studium a osobní život. Pokud žák projeví zájem o přípravu na JPZ, pak se to samozřejmě úkolem školy stává, ale předcházet musí onen zájem žáka.

Ministr požádal v létě o vypracování studie, která by nějak zachytila úroveň vzdělávacích výsledků ve vybraných zemích a sloužila by jako benchmark. Jak se se studií pak pracovalo?

Dostal to za úkol NPI a na základě toho se upravily očekávané výsledky učení v matematice o jednu příčku směrem nahoru a rovněž u prvního cizího jazyka, tedy angličtiny, se z A2 šlo na B1. K této úpravě jsem poněkud kritický. Je třeba si stanovit, zda je kurikulum dokument, který lze v současných podmínkách realizovat, nebo je pojat jako výzva, ke které se musí směřovat, i když pro ni zatím nejsou podmínky. To jsou dva různé koncepty. My jsme nové kurikulum psali jako kurikulum dosahované. To předchozí, které je v platnosti teď, je koncipované spíš jako zamýšlené než reálné. Máme ve třídách velké procento dětí, které nedosahují ani základních gramotností. Pokud do kurikula budeme vkládat nerealistická očekávání, oslabujeme jeho váhu.

Ve školství jsou lidé, kteří říkají, že návrh nového kurikula je nepřehledný a nepochopitelný. Je podle vás srovnatelný s tím, jak vypadají kurikula jiných zemí? Jsme v normě, co se délky či komplexnosti týče?

Parametrově jsme zhruba v nějakém standardu. Pokud se omezíme jen na závaznou část, je to podle mě štíhlý a srozumitelný dokument. Další úrovně tu závaznou pouze rozvíjejí.

Počítá se se zvýšením disponibilních hodin, hodin, o kterých rozhodují školy, jak s nimi naloží. Nepřináší to nějaká rizika? Můžete vysvětlit, o co přesně jde?

V současném RVP je takzvaný rámcový učební plán, který definuje minimální počty hodin pro jednotlivé vzdělávací oblasti. Disponibilní hodiny školy většinou využívají na posílení předmětů, jako je čeština, matematika a angličtina, částečně na volitelné předměty, ale už méně na diferenciaci výuky. My teď říkáme, že povinností školy není dodržet počet hodin, ale naplnit očekávané výsledky. Je to odvážný krok, ale za mě správným směrem. Obava některých expertů je, že v některých školách se s takto rozvolněným učebním plánem – který si budou muset vytvořit samy – nebude zacházet uváženě. Ale v modelových ŠVP bude popsaný učební plán, který stát považuje za rozumný a kterého se školy budou moci držet. Nebudou nuceny to celé komplet vymyslet, pokud nebudou chtít.

Další kritika, kterou na účet ministerstva v souvislosti s RVP slýchám, je, že nespustilo osvětovou kampaň. Proč na nové kurikulum nepřipravujete rodičovskou veřejnost?

Za náš útvar mohu říci, že jsme udělali maximum pro to, abychom odkomunikovali to, co zadáváme. Ve fázi tvorby byla komunikace na NPI a odehrála se zejména formou kulatých stolů. Teď se bude komunikovat výsledek, podoba nového kurikula, ale to už není v kompetenci našeho oddělení. Bude to těžká disciplína, vysvětlit potřebnost změny učitelům, ředitelům, zřizovatelů, rodičům, a v rámci těchto skupin jak těm, kdo jsou této změně spíš nakloněni, tak i těm, kteří ji odmítají.

Nebude to snadné, ale ne nemožné. Já jsem během let na ministerstvu jezdíval za řediteli do regionů a byla to krásná setkání. Často začínala rezolutním odmítáním a končila tak, že zúčastněným hořely tváře zaujetím pro změnu.

A teď osobnější nota. Doslechla jsem se, že na MŠMT chcete skončit.

Je to pravda, odcházím k 31. lednu.

Jaký je hlavní důvod toho, že jste se rozhodl odejít?

Únava. Únava z toho, že některými věcmi prostě nelze pohnout, selský rozum na to nestačí, systémová změna je strašně složitý proces. Já jsem – možná naivně – nastupoval s pocitem, že když věci fungují v několika školách, které znám, mohou fungovat všude. A dost mě demotivovalo slyšet pořád „to je tvoje bublina, to na všech školách zavést nejde“.

Musím taky říct, že práce úředníka mi opravdu nepřirostla k srdci, skoro bych řekl, že mě drtí. Není v tom žádná animozita ani zklamání z kolegů nebo vedení. Bylo pro mě milým překvapením, jak skvělí a pracovití lidé na úřadě jsou. Většiny si moc vážím. Ale revize končí a charakter mé práce by se ještě víc posunul k úředničině, což opravdu není můj šálek kávy.

A nemohl jste počkat ještě na to, až se RVP bude prověřovat praxí? Další rok dva?

Teď na to nemám sílu, jsem vyčerpaný, ale třeba se za rok, za dva v jiné formě implementace zúčastním. Nikdy neříkej nikdy.

Rozhodl jste se odejít ještě před tím, než bylo RVP hotové. Takže vás to semlelo, jak říkali ti, kdo vás varovali?

Ano i ne. I s tou zkušeností, kterou mám, bych do toho šel stejně. Nepřijde mi, že ta práce byla úplně marná a že se nepovedlo vůbec nic. Výsledek není ideální – jsem velkým interním kritikem té reformy, procesu i výsledku – ale není ani k zahození. Podle mě je to to nejlepší, co v danou chvíli mohlo vzniknout. A byla by velká chyba, kdybychom teď řekli, že to celé je nanic a smetli nové RVP se stolu. I kdybychom začali úplně znova, k zásadně jinému výsledku totiž nedospějeme. Mimochodem, doufám, že nové RVP bude schváleno ještě před mým odchodem.

Bylo publikováno v Řízení školy 12/24, www.rizeniskoly.cz