Čí je škola?

Školu si bereme do pusy všichni. Prošli jsme jí, takže ji dobře známe, rozumíme jí, jsme na školu odborníci. Pokud ne na medicínu, přestože chodíme k lékaři, pokud ne na právo, přestože se díváme na zprávy, tak když už ničemu jinému, tak škole rozumíme úplně jasně. Víme, co je pro naše dítě dobré. Jsme rodiče, známe ho nejlíp.

Takže čí je škola, když jí všichni rozumějí? Zřizovatele, který v ní nachází úžasnou sklizeň potenciálních voličů? Rodičů? Jasně, vždyť to jsou přeci naše děti! Učitelů? A kterého? Toho s Hejného metodou? Nebo té, co si to za boha nechce s rodiči rozházet, té, co chce mít hlavně klid, anebo té, co soutěží o nejlepší nástěnky, průměr třídy apod. Ředitelů, kteří to z jedné strany schytávají od ulpělých učitelů (hlavně, aby mi neodešli, kde bych někoho sehnal?), z druhé od zřizovatele, který nechce slyšet o žádných problémech (takže vyšlapujte a na nějaký rozvoj zapomeňte), a nakonec od rodičů (hlavně s nimi vyjít, vždyť ten zná toho a ten zase tamtoho). Škola je především odborná záležitost a jako taková by potřebovala především více respektu ze všech stran.

Odpověď na otázku Čí je škola? je jednoduchá: Škola je dětí. Zní to pedocentricky (takže si má dítě vše určovat?), ale není to tak. Věčné dilema Co je správné? a Co je pro mne výhodné? vždycky nakonec v mase vyhrává antropologická limita, která velí učinit sobě dobře. Proto se věcná a smysluplná debata o školství a jeho cílech nedaří. Proto je za každým neuhlazeným a hledajícím článkem na České škole a všude jinde řada popuzených a nevraživých komentářů všech těch, kterých se cosi dotklo. Asi nás ve škole neučili stavět na společném, ale vymezovat se ve všelijakých soutěžích, testech a klasifikacích.

„Škola je dětí“ pro mne znamená, že upozadím své ego, své kompenzační potřeby. Že je mým východiskem služba. Tudíž v diskuzi o organizaci školy, cílech, obsahu učiva, metodách apod. neoperuji mými zvyky, nezaštiťuji se kritikou všeho jiného a nejsem motivován odporem ke všemu novému (a propos, vše už tady bylo a jen se vrací v cyklech, ve vlnách od obohacující rozmanitosti po entropickou šeď). Ale jsem motivován jen odborným východiskem: Co je prospěšné pro dítě? (Co je správné?) Pokud na to přistoupím, musím se smířit s tím, že to sám úplně nevím. Že jako rodič to ponechám na učiteli anebo to s ním dobře prokonzultuji, než si budu vytvářet hotový názor. Stejně tak zřizovatel s ředitelem a ředitel s učitelem. Že se jako učitel musím zeptat kolegy. Že musím respektovat poučenější, odbornější nebo zkušenější názor. Že se musím dále vzdělávat. Že se můžu plést. A nic se neděje, protože se lze plést. A hlavně že není žádná jedna správná cesta. Že každé dítě potřebuje něco jiného, protože je jednoduše jiné, jinak ustrojené, vyrůstá v jiném prostředí a má jiné možnosti. A co já pro to můžu udělat, abych tyto možnosti nezabil?

Položit si tuto otázku by vlastně úplně stačilo.