Čím je užitečný ukázkový maturitní test z češtiny, model Cermat 2013?

Ukázkový didaktický text k státní maturitě 2013, rozesílaný nyní z Cermatu do škol, prospěje situaci v státních maturitách. Můžeme si na něm uvědomit zásadní otázky: Jak je obtížné sestavit test i pro jedinou úroveň ? Jak vysoká či nízká smí být jeho náročnost, a co všecko se musí při tom vzít v potaz? Jak vyhovuje forma „didaktický test“ k prověření žáků s kvalitními vědomostmi? Proč vlastně se test nazývá „didaktický“? Proč přichází až u maturity? Atd.

V testu musejí být jednoduché úlohy. Těmi se ale dají sledovat jen zúžené cíle výuky a to bude mít vliv (už má…) i na pojetí výuky češtiny. Například ve výuce žáků slabých už nebude dost času na to, co by přece jen mohli umět pro praktickou komunikaci: třebas posuzovat emoční odstíny některých výrazů nebo výroků – v testech by nešlo je jednoznačně vyhodnotit. I při zjišťování věcných významů test snadno svého tvůrce i žáka zradí nejednoznačnými pojmy, jako je „je podobné“, „vyplývá“ atp. Sestavit test „na nízké laťce výkonu“ je nelehké právě proto, že bude vždy primitivní: zjistí něco o pravopise (to je učivo ZŠ, takže jako složka maturity jí vlastně dělá ostudu), něco o znalosti slov a termínů – to je vždy sporné, protože náhodná (ne)znalost tu hraje větší roli než pochopení pojmu. Testovat důležitou dovednost toho, jak žák dá dohromady celek textu z rozstříhaných úryvků (jako v ukázkovém testu), to je na maturitní test málo – nemůže se skládat právě jen z takové úlohy, i když se podaří ji předložit žákům bez chyby. Testovat, jak žák napraví nemotornou formulaci souvětí, by bylo užitečné, ale právě kvůli tomu, že si žák vybírá z hotových nabídek, pak úloha o žákově ovládání mateřštiny vypovídá jen málo. Cennější by bylo umět souvětí sám opravit, ne jen vybrat správnou verzi – ale takové „redigování“ slabí žáci asi v životě konat nebudou. Mohli by však umět ze sebe solidně postavené jednoduché souvětí vysoukat. To se u nás ovšem v testu zařadit a vyhodnocovat neumí.

Co ukázkový test vypovídá o maturitách?

1. Prostota ukázkového testu na jediné úrovni obtížnosti nám přínosně odhaluje (a zřetelněji než v předchozích letech), že se s tím testem jakožto částí maturity bude muset něco udělat.

Jednoúrovňový didaktický text zůstal podle mého mínění v státní maturitě hlavně proto, že nebylo do podzima 2012 možné změnit celý zákon, jenž takto maturitu definuje. Alespoň však by mohl neškodit: test by měl být na úrovni rozumně dostupné těm žákům, kteří se nestanou ani studenty vysokých škol, natož lingvisty, neměl by pokazit svými vadami výsledky ani žákům, kteří by studium bohemistiky sice zvládli, ale míří do jiných oborů.

2. Takový „neškodný“ test ovšem opět bude diskreditovat maturitu jako zkoušku dospělosti – tím, že je moc základní, kdežto maturita je a má být věc prestižní. Ale to je věc diskusí o tom, zda mají být maturity jen elitní, nebo zda nemá být vedle maturity i nějaká závěrečná zkouška pro „běžného“ nebo „praktického“ studenta, která státu potvrdí, že žák není docela negramotný.

3. Patří to i do diskuse o tom, jak vlastně vyučovat mateřštinu a co je ve výuce cílem pro koho.

Co s didaktickým testem?

Stále doporučuji, aby byl didaktický test na léta po roce 2014 vyňat ze státní maturity, aby se stal „přístupovým testem“, který si žáci složí kdykoliv před maturitou (učňové s maturitou možná v posledním ročníku, gymnazisté možná mezi prvním a čtvrtým ročníkem – podle toho, jak se cítí, a s možností opakování). Nezbytně nutné základní zvládnutí češtiny by se tím ve školách prověřilo. Test by se mohl časem a při dobře organizované spolupráci s učiteli ze škol dopracovat v užitečný nástroj, který by dával během studia žákovi a učiteli informaci o tom, jak je žák vyučován a jak se učí a co se u něho má a může dál posilovat. Když test nebude rigorózní zkouškou v rukou hodnotitelů z Cermatu, může mít i otevřené odpovědi a skutečně o žákovi něco vypovídat – a hlavně jemu i jeho učiteli (pokud to potřebuje) radit, jak a v čem se má zlepšovat. Právě v tom se české školství potřebuje hodně rozvíjet. (Doporučují nám to i zahraniční zprávy, a kdo zná situaci v cizině, ví, o co se tam nejlepší učitelé i experti snaží.)

K předložené ukázce ovšem můžeme zaměstnancům Cermatu nabídnout návrhy na korekturu pojetí i provedení testových úloh. Ale za testovou sadu, kterou pracovníci Cermatu nakonec předloží maturantům, budou opět ručit svou pověstí sami.

Oceňuji, že Cermat předložil ukázku relativně včas – už ne včas na to, aby se žáci něco „doučili“, ale spíše aby pracovníci Cermatu test zlepšili.

O takové veřejné sdílení testů a včasnou nápravu chyb jsme někteří vloni žádali – ovšem ne tak, že budeme zaměstnancům Cermatu napravovat chyby, aby opět neuškodily studentům. Žádali jsme, aby testy tentokrát připravili již kvalifikovaně, a aby na ochranu před případnými zbylými omyly vyvěsili znění testů už na závěr dne testování, takže sami budou moci včas vyřadit z vyhodnocování své nevydařené úlohy, na které je učitelé a odborníci po zveřejnění jistě ochotně a pro dobro žáků upozorní.

Co můžeme vidět na ukázce:

Co tentokrát testy vnucují se zpětnou platností výuce. Zkoušejí a ukazují:

a) zda žák zná jedno konkrétní cizí slovo („paralelní“) mezi tisícovkami dalších, zda zná jedno konkrétní literární dílo mezi desítkami až stovkami podobných;

b) zda žák dával pozor v dějepise nebo zda má paměť na názvy funkcionářů (rok smrti protektora);

c) že se v testové úloze nemají míchat dvě záludnosti najednou: v úloze 21-22 s Gellnerovou básní se zkoumá, zda si žák 1. neplete autora a lyrického mluvčího, 2. zda si všimne, že jeden z nabídnutých subjektů je nazván mylně (v básni není postava spáče, muž naopak nemůže spát…) – a navíc je testérova interpretace básně v sousední otázce podivná, viz následující výtku (d):

d) že si tvůrci úloh musejí dávat sami pozor, zda výchozímu textu dobře porozuměli, či zda náhodou neexistuje stejně dobré jiné porozumění (úloha 21-22: Gellnerův opilec nežádá servírku o více alkoholu na degradaci svého rozumu, ale patrně naznačuje, že by příležitostným sexem mohl dosáhnout i znehodnocení své schopnosti citu lásky…);

e) že by bylo poctivé nehromadit v jedné úloze příliš mnoho skrytých otázek: když má žák vybrat ve čtyřech řádcích odpověď „ano“, nebo „ne“ na čtvero otázek, jsou to vlastně čtyři úlohy a ne jediná, a čas potřebný k řešení narůstá;

f) že pro maturanta je sice luštění mnohočetných dlouhých nabídek výkonem přiměřeným, ale že testuje opět něco trochu jiného, než co úloha požaduje: čtyři dlouhá souvětí s různě nakombinovanými chybami v kladení čárky neřeknou o žákovi spolehlivě, že čárku klást neumí – možná neumí dělat korektury (to sice je taky vada, ale jiná, než kterou úloha proklamuje v zadání);

g) že si máme dávat pozor na taková slova v zadání, jako je „struktura zaměstnanosti obou zemí je podobná“ (úl. 16), když „podobnost“ může být chápána úzce či široce a to není zadáno. Žák, který považuje pětiprocentní rozdíl v nezaměstnanosti za velký rozdíl v hospodářství států, asi neuzná tvrzení za správné, i když vzhledem k jinému z řádků tabulky je to rozdíl možná nevelký. V životě těch lidí to bývá rozdíl velký, a zda je velký v „struktuře zaměstnanosti“? – Čert ví, proč má žák v testu z češtiny rozumět zrovna tomuto národohospodářskému termínu co do velikosti rozdílů v něm – má znát, co se na MPSV považuje na „nepodobnost“?

h) že i výraz „v souladu“ může žák oprávněně chápat jinak, když autor úloh vkládá do úlohy to své vědění, která má díky své znalosti smyslu celého literárního díla (jež žák číst podle Katalogu požadavků nemusel). Když nabídnete „Postavy si dokáží navzdory složité době, ve které se ocitají, užívat společné štěstí a ani na okamžik nemyslí na okolní svět,“ k úryvku v úloze 14 se to hodí stejně málo jako nabídka první: „Muž pociťuje strach a vadí mu, že si žena počíná neopatrně a lehkovážně.“ Kromě jedné nabídky se vlastně „do souladu“ hodí všechny.

Podobně ve verších z Ezopovy bajky

a pronikavým hlasem hned se posmívá:

„Ó, dobře jsem si všiml různých kožíšků,

však žádný neměl nikdy – zuby kocouří!“

– ten, kdo ji zrovna nezná celou, by mohl pomlčku chápat jako zahájení zápletky (číhající kocour na to nějak mazaně odpoví, zaplete se a třebas bude kohoutem s kvočnami vyštípán…, anebo je to pointa povídání, lstivec je odhalen…)

Co se podařilo?

Některé úlohy považuji za zdařilé: například 17., v níž mají maturanti najít správně pořadí úseků textu. Je snadninká, testuje dovednost vnímat obsahovou soudržnost textu i její formální náznaky, a je to něco, čemu je dobré žáky v základní škole brzo naučit. Formát úlohy je sice spíše cvičný – takové seřazování rozstříhaných textů v životě neděláváme často, ale třebas při luštění nějakého příbalového letáčku s více sloupci čteme podobně.

Stále nezodpovězené otázky

Zásadní testovou otázkou (pro tvůrce státní maturity ovšem) zůstává to, nakolik smí takový test rozhodovat o osudu žáka. Znamená neumět 56 % z požadavků v úlohách, že žák nestudoval dost dobře, nebo že je nepoužitelný v nějaké další kariéře? My, kterým by ty úlohy asi šly levou zadní, si ovšem myslíme, že „opravdu přece tohle musejí umět!“ Jenomže, zdá se mi, nejsme tak dobře informovaní u daného žáka o tom, co jiného, možná mnohem důležitějšího umí pro studium, pro práci, pro život, když povrchnosti právě zjišťované jedním testem nezvládl. Určitě mnozí z nich na studium skutečně nemají ducha, budou se hodit jen na práci dost prostou (a k osobnímu životu maturita razítko naštěstí nevydává). Ale pokud by neúspěch v testu znamenal nulu u maturity, opět by maturita ukřivdila těm, o kterých tohle naše povrchní tvrzení neplatí: dělali před svým devatenáctým rokem už lepší věci než dřít pravopis nebo cvičit na úlohy podle příručky…

Myslím, že nebylo by nic protizákonného, kdyby se prostě k výsledku testu v celku maturity nepřihlíželo. Kolika procent úspěchu být dosaženo musí, to zákon nestanoví. Ať je test opravdu didaktickým nástrojem pro rozvoj žáka. („Maturitu máš, ale pravopis jsme do tebe nedostali vůbec, a vypadá to navíc, že ti schází i dost dalšího. Dej si na sebe pozor, ať se někde nenapálíš.“)

Pochopitelně – tak složení maturity vypadat nemá. Proto do ní didaktický test nemá patřit.