ČÍNSKÉ MATKY SI MYSLÍ, ŽE JSOU NEJLEPŠÍ

V USA probíhá debata o „asijském“ a „západním“ modelu výchovy

Představte si dítě, které se nikdy nesmí dívat na televizi, nebo hrát počítačové hry. Stejně tak je pro něj nepřijatelné mít horší známku než jedničku, nedovolí si nebýt vždy nejlepší (no, snad s výjimkou tělocviku a dramatického kroužku), nebo si pozvat domů kamarády a hrát si s nimi. O tom, že by třeba někdy přespalo u nějakého spolužáka, nemůže být ani řeč. Divné? Ve skutečnosti je to ještě horší. Rodiče takového dítěte nepřipouštějí, že by snad mohlo jakkoli rozhodovat o tom, co bude dělat ve volném čase, protože v tom mají jasno. Nedovolují mu účastnit se jakýchkoli zábav, považují za nepřijatelné, aby třeba hrálo na nějaký hudební nástroj, s výjimkou houslí nebo klavíru. Naopak ale housle a klavír jsou povinné a je třeba se jim věnovat alespoň dvě tři hodiny denně. A jakékoli stížnosti se nepřipouštějí.

Takhle se prý běžně chovají čínští rodiče, i ti, kteří žijí už druhou generaci v Americe, ale není to nic výjimečného ani v dalších asijských zemích, jako je třeba Korea, Indie nebo Indonésie. Jsou na takové chování ke svým dětem hrdí a považují to za projev intenzivní lásky ke svému potomkovi.

TYGŘÍ MATKA NEPOCHYBUJE

V amerických novinách a na zpravodajských serverech se debata o „čínském“ a „západním“ rodičovství vede už několik týdnů. Rozpoutala ji knížka Amy Chuaové Bojová píseň Tygří matky (Battle hymn of the Tiger Mother) a především její část s titulkem Proč jsou čínské matky lepší, kterou publikoval The Wall Street Journal. U tohoto textu vyšla fotografie štíhlé, mladistvě a kosmopolitně vyhlížející Číňanky (jinak profesorky práva na Yaelově univerzitě) a jejích dvou dcer. Jedna zrovna hraje na housle, druhá sedí u klavíru. Sebevědomá Amy přijela se svými rodiči jako batole do USA a podstoupila prý stejnou výchovu, jaké podrobuje své dcery, byť jejím manželem je americký Žid. Svůj výchovný styl obhajuje bez sebemenší pochybnosti. Jen když jste na své dítě absolutně nároční, může získat po překonání všech těchto překážek opravdové sebevědomí. Když ji vidíte, skoro byste tomu věřili.

Její texty vzbudily vášnivé reakce nejspíš proto, že ty základní hodnoty, jaké prosazuje „tygří matka“, sdílí i americká společnost. Tedy absolutní soustředěnost na pracovní kariéru, společenský úspěch vyjádřený postavením a majetkem. Oni ovšem volí mírnější prostředky – například tři čtvrtiny amerických „západních“ rodičů soudí, že stres při studiu dětem neprospívá a učení by je mělo bavit. To je „čínským“ rodičům naprosto cizí. Žádné diskuse a denní mnohahodinový dril.

Ještě větší rozpor je ve způsobu, jak oba rodičovské modely chápou komunikaci s dětmi. Západní rodiče se snaží v maximální míře respektovat osobnost dítěte, ničím ho neurazit a motivovat ho k práci pokud možno pozitivně. V čínské tradici nikdo nevidí problém říci dospívající slečně, že vypadá jak „mastná koule“ a pokud s tím něco neudělá, budou ji rodiče považovat za odpad. A čínské děti sice přiznávají, že se opravdu občas jako odpad cítí, ale prý je to motivuje k tomu, být lepší.

A to je ten největší problém. Že Čína a obecně pilní a cílevědomí Asiaté jsou pro Ameriku vážná konkurence, to je stále zřejmější. Američané o „čínskou“ píli a úspěch stojí, chtějí, aby se vrátilo jejich velmocenské sebevědomí. Ale řeší dilema: musíme se kvůli tomu, abychom uspěli, ke svým dětem chovat takhle?

V ČESKU Z KRAJNOSTI DO KRAJNOSTI

„Pokud je toto opravdu běžný způsob výchovy v Číně, tak uskutečnění celé kulturní revoluce musela být pro Maa celkem brnkačka,“ komentuje s nadsázkou výchovný styl „tygří matky“, zacílený na absolutní podřízení a poslušnost, psycholožka Jana Nováčková, spoluautorka ceněné publikace o výchově Respektovat a být respektován. Už z toho názvu je asi patrné, že pro jednání paní Amy Chuaové moc pochopení nemá. „Oné Číňance láska k dcerám asi nechybí. O jejích hodnotách se samozřejmě dá diskutovat, i když asi nejsou tak odlišné od rodičů našich malých hokejistů a krasobruslařek, ale kořen vší té popisované obludnosti vidím v postoji k dítěti, v té absolutní degradaci dítěte na cosi, co nemá právo vůbec na nic.“

Nestor českých dětských psychologů profesor Matějček kdysi charakterizoval náš výchovný styl jako „přísný, ale nedůsledný“. Poslušnost dětí v průzkumech upřednostňuje asi pětina dotázaných rodičů. Je vnímána jako dobrý přechodný nástroj. Představujeme si, že děti mají být do určitého věku poslušné, pak zodpovědné. To že poslušností se zodpovědnost nevytváří, si většina rodičů neuvědomuje.

Právě neznalost vhodných výchovných nástrojů a vzpomínky na utrpení při autoritativní výchově vede některé české rodiče k opačnému extrému. K takzvanému permisivnímu výchovnému stylu (někdy také nazývanému jako liberální), který dítěti nestanovuje vůbec žádné hranice. Ten prakticky se stoprocentní jistotou přináší problémy, konflikty a nespokojenost jak rodičům, tak dětem. A tak se rodiče zděšení „přílišnou demokracií“ často vracejí zpátky k příkazům a zákazům, jen to drhne ještě o něco víc než za jejich mládí. Potíž je v tom, že výchova bez hranic a bez nároků nemá nic společného s demokratickou výchovou.

V České republice zatím konflikt asijské (u nás nejspíš vietnamské) a moderní respektující výchovy neřešíme. Ale je to jen otázka času, než nějaká elegantní profesorka z právnické fakulty Univerzity Karlovy vydá spisek: Proč jsou vietnamské matky lepší! Doporučuji si protiargumenty nachystat už dnes.

Foto: Petr Jedinák