Cirkus umí mazat rozdíly mezi šampiony a poraženými, říká Adam Jarchovský, který učí žonglovat děti i dospělé

Žonglujeme spolu na chodbě, míčky víc pouštím, než chytám. Cirkusový umělec Adam Jarchovský má ale svatou trpělivost a dokola vysvětluje systém, jak míčky udržet ve vzduchu. „Budou vám padat, budete dělat chyby, nepůjde vám to hned. To je ale v pořádku, je to proces. Chyba není překážka k úspěchu, ale možnost, jak se poučit,” vysvětluje kroužku lidí na workshopu během konference Lepší škola 2023. Cirkusovému umění Jarchovský učí nejen děti, ale i kantory.

Když mi někdo řekne cirkusová umění, představím si klauna na jednokolce, co dělá přemety. Co všechno dalšího je cirkusovým uměním a může být ve školách?

Je to soubor dovedností, které mají jiný kontext než sport. Cirkus je označovaný za hybridní umělecký směr, který kombinuje prvky kreativity a sportu v tom nejširším slova smyslu, tedy spíš pohybovém než výkonnostním pojetí. Dnes rozlišujeme pět skupin cirkusových disciplín, je to žonglování a manipulace s objekty, balanční techniky, pozemní akrobacie, vzdušná akrobacie, a nakonec klaunérie a herectví. U nás je to slovo klaunérie zatížené stereotypem, ale být dobrým klaunem vyžaduje opravdu náročnou přípravu a trénink. Díky pestrosti cirkusových umění si z nich něco vybere většinou každý. Už během našeho povídání můžete přemýšlet o tom, že byste zkusila žonglovat, nebo by vás bavilo chodit po laně, nebo dělat salta. Každý z nás inklinuje k nějakému druhu pohybového jazyka.

To je co? 

Pohybové aktivity se dají rozdělit na více kondiční či více koordinační. Většinou mají lidé tendenci preferovat určitý druh pohybové aktivity a cirkusová umění nabízejí rozmanité pohybové výzvy. Je opravdu těžké si nevybrat. Funguje to u dětí i dospělých. Dospělý si ale při pohledu na profesionálního cirkusového umělce často řekne: „To bych nezvládl…“, zatímco dítě si to přirozeně touží zkusit. Děti na cirkusová umění reagují daleko lépe, protože za tím vidí risk, dobrodružství, svobodu a něco nového. Díky tomu se do toho vrhají s mnohem větší chutí.

Takže je cirkus a jeho umění pro každého? Každé dítě a dospělý se v tom může najít? 

Podle mě ano. Když vezmu projekt TěloCIRK, který je ve školách, je super přijít do hodiny, kde je poměrně heterogenní třída a dělí se na děti pohybově nadané a na ty méně zdatné. Dané je to tím, že jedni cvičí pravidelně, třeba v kroužku na gymnastice a jiní ne a je pro ně tělocvik jediná organizovaná pohybová aktivita v týdenní rutině. Takové děti v tělocviku nebudou úspěšné, pokud budou konfrontované ve výkonnostním prostředí s vrstevníky, kteří hrají třeba volejbal.

To nutně vede k nějaké formě segregace. Což znamená, že šampioni budou povyšováni a budou si potvrzovat svůj status, a jak víme, sebevědomí je poměrně důležitý element ve vzdělávání. A naopak ti, co budou během tělocviku neúspěšní, budou ponižováni a jejich sebevědomí, nejen to pohybové, bude drcené. Ukazuje se navíc, jak moc motorika souvisí s poruchami učení a jak to, být pohybově gramotný, má dopady na akademické kompetence.

To jsou všechno věci, které vědci rozkrývají. Právě proto je tělocvik místem, kde by měl úspěch zažít opravdu každý. A cirkusová pedagogika se osvědčuje jako jeden z přístupů, které dokážou zprostředkovat úspěch i skupině, se kterou pracujeme ve třídě. A není to jen to, že si to myslíme, ale jsou na to první výzkumy v Kanadě, která je v pohybové gramotnosti lídrem. Je zároveň zemí, kde má cirkus vysoký status, celosvětově známý je kanadský soubor Cirque du soleil. Srovnatelně je na tom i Francie, kde jsou na tom cirkusová umění podobně jako třeba divadlo či tanec. Mnohdy se díky tomu cirkus do škol dostává jako systémový nástroj pro zlepšení pohybové gramotnosti dětí. Jeden z předních výzkumníků Dean Kriellaars z University of Manitoba potvrdil, že implementace cirkusových umění má statisticky poměrně významný vliv na pohybovou gramotnost dětí, zároveň i sebevědomí a v neposlední řadě i to, že je to prostě baví.

Různorodost cirkusu pomáhá tedy v desegregaci hlavně díky tomu, že mně žonglování může jít skvěle, ale stovku sotva zaběhnu, kdežto spolužákovi, který ji zvládne za 12 vteřin a je hvězda, míčky pořád padají a žonglovat mu nejde? 

Přesně tak. Během TěloCIRKu, kdy jsme působili na druhých stupních, jsme často naráželi na třídy, které se v nějakém pojetí tělocviku pohybují dlouho a už je tam dělení. Šampioni mají status, který si v tělocviku potvrzují. Bylo poměrně náročné do takových tříd přijít a nabízet alternativní aktivity, které najednou všechny seřadili na stejnou lajnu a na začátek.

Ukázalo se, že „fotbalisti, hokejisti“ najednou třeba v žonglování nevyčnívají jako ve svých sportech. A těm „outsiderům“ v kontextu tělocviku to šlo. Statusy ve třídě se otřásly. Žáci s vysokým statusem mají ve třídě velký vliv a další za nimi přirozeně jdou. Takže když jim to ze začátku nešlo a začali to „hejtovat“, zajímavě to míchalo s alchymií třídy. Získat si „šampiony“ byla často výzva. Když se to však povedlo, šel často zbytek třídy za nimi.

Vytváří se tak rovnější prostředí? 

Podle mě určitě a nastaví pro pohyb jiný kontext. Druhá věc je, že to obsahuje skutečně velký prvek kreativity, který některým dětem umí pohybové aktivity zatraktivnit více než motivace soutěží. Když děláme sport, musíme se naučit konkrétní věci, abychom dosáhli požadovaného sportovního výkonu. Když chci skákat přes překážky, musím skákat vysoko a běžet rychle. Protože když půjdu pozadu, tak budou padat překážky a já nebudu první. V uměleckém kontextu se těžko jednoznačně říká, co je dobré a co špatné. Když někoho napadne, že bude žonglovat nohama, tak proč ne? Element kreativity přináší nové kvality, možnosti a potenciál rozvoje pohybového vzdělávání. Umělecký přesah přináší i tanec, který je v kurikulu daný jako možnost pro tělesnou výchovu. Je ale hodně svázaný stereotypy a spousta dětí tancovat prostě nebude.

„Když někoho napadne, že bude žonglovat nohama, tak proč ne? Element kreativity přináší nové kvality, možnosti a potenciál rozvoje pohybového vzdělávání.“ (c) Kateřina Lánská

TěloCIRK už jste zkoušeli jak na druhém, tak na prvním stupni. Jak se odbourává to, když starší děti začnou TěloCIRK hejtovat? 

Jedna z věcí, které nechceme a nemáme za cíl, je, aby všechny hodiny tělocviku byly cirkusové, to vůbec ne! Zejména u starších dětí na gymnáziích. Tam se ukázalo, že jim chybí ten tradiční obsah typu fotbal či basketbal a podobné soutěživé sporty. Především v chlapeckých třídách. Mladší děti byly daleko přístupnější něčemu novému.

A jak to prostředí reaguje, když je „zdravé“? Tedy tam není žádný kastovní systém nebo soutěživost mezi dětmi. 

U prvostupňových dětí cirkus funguje, protože nemají zajeté koleje. Když máte každou hodinu tělocviku sport, kde soutěžíte s ostatními a pak přijde někdo, kdo vám dá míčky a můžete s nimi žonglovat, je to skok. Měli jsme hodinu jednou za 14 dní, bohužel jsme to rozjeli během covidu, takže jsme to měli trochu trhané.

Prvostupňové děti, když se u nich začne brzy, reagují mnohem lépe. Cirkus pro ně vytváří bezpečné prostředí, kde chyba nevede ke znemožnění, ale je součástí procesu. Protože co si budeme povídat, naučit se žonglovat není jednoduché a obnáší to chybovost. Je to přirozené, bez toho to nejde. Jeden výzkum z finské univerzity v Tamperee se zabýval tím, jak cirkus pomáhá vytvářet toleranci vůči chybě. Výsledkem bylo, že cirkus umí práci s chybou dětem zprostředkovat tak, že je naprosto běžnou součástí procesu učení, je to součást cesty k úspěchu, a ne jeho protiklad.

Během těch 20 minut, co jsme spolu žonglování zkoušeli, byla práce s chybou značná. Mladší děti jsou tedy schopnější ji přijmout? 

Neřekl bych, že mladší děti jsou vůči chybě tolerantnější. Práce s chybou je výzva pro všechny a podobně jako každá schopnost vychází ze zkušeností. Chyba je esenciální součástí cirkusových umění. Naučit se žonglovat se zkrátka nedá bez toho, aniž by vám upadl míček. Zrovna tak mnohokrát skončíte na žíněnce při prvních pokusech chodit po laně. Díky tomu, že je v procesu učení cirkusových disciplín chyba všudypřítomná, stává se jeho přirozenou součástí. Studenti díky vědomí toho, že chybují všichni (někdy i lektoři) a pořád, jsou méně kritičtí k vlastním chybám a získávají potřebnou toleranci a zkušenost.

Teď si řekněme, že jsem ředitel školy nebo zřizovatel, přečtu si náš rozhovor a řeknu si „ha, to bychom u nás mohli zkusit“. Co mám udělat? 

Cest je několik, pokud jste z Prahy, máte to jednoduché, protože sídlíme v Nuslích. Nabízíme jednorázové ochutnávky, kdy třídy mohou přijít k nám do CIRQUEONu. Což je skvělé, protože nejen že máme vybavené haly, ale je to navíc ve staré textilní továrně, která má své čaro. Funguje tam atmosféra, platí tam naše pravidla, děti se tu hodinu většinou chovají jinak než ve své škole a tělocvičně. V rámci projektu TěloCIRK spolupracujeme kontinuálně se třemi školami, kde působíme v tandemové výuce s třídními učiteli. To jsme nyní na našich lidských kapacitách a víc toho nezvládneme. Pro příští rok jsme ale otevření každé spolupráci.

A v rámci republiky fungujete jak?

Jezdíme po celé republice, ale raději bych odkázal na partnerské organizace přímo v krajích. Za posledních 18 let v České republice vzniklo devět organizací zabývajících se cirkusovou pedagogikou. Seznam je na stránkách Cirkonetu – československé cítě cirkusové pedagogiky. Největší z nich je v Brně a další jsou v Plzni, Českých Budějovických, Ostravě či Olomouci.

Jste i lektor, takže můžu za vámi jako ředitel poslat svého tělocvikáře, aby se cirkusovým uměním naučil? 

Máme pro učitele akreditované kurzy, které se jmenují Základy cirkusové pedagogiky pro pracovníky s mládeží. Tím chci říct, že to není jen pro učitele ve škole, ale pro kohokoli, kdo s dětmi pracuje. Pořádáme je tak dvakrát ročně, nejbližší bude předposlední víkend v lednu 20. a 21. přímo v CIRQUEONu. Nabízíme vhled do principů, přístupů a nástrojů cirkusové pedagogiky. Hodně nám tam chodí tělocvikáři a vždycky je to přijaté s velkým nadšením a bývá rychle obsazený. A kdyby náhodou někdo na kurz k nám nemohl, tak podobný je i v Brně či Plzni. Kdo by to měl daleko všude, tak se online může podívat na naše publikace, které jsou zdarma.

To se dá naučit cirkusu z knížky?

Naše nejnovější publikace „TěloCIRK“ je dedikovaná učitelů tělesné výchovy a nabízí jak teoretické vymezení, tak celou řadu praktických nástrojů a návodů. Máme tam popsaných 20 disciplín, jsou tam didaktické řady a QR kódy s videi na webu, kde se učitelé mohou podívat, jak se některé věci dělají. Knihu si tak může vzít každý a zapojit některé prvky do svých hodin i bez nás. Když si nebude vědět rady, vždycky nás může kontaktovat. Pak máme ještě knihu Základy cirkusové pedagogiky, která je starší a vychází spíše z kontextu neformální výchovy. Člověk si z ní může o cirkusu dotvořit obrázek.

„Neřekl bych, že mladší děti jsou vůči chybě tolerantnější. Práce s chybou je výzva pro všechny a podobně jako každá schopnost vychází ze zkušeností.“ (c) Kateřina Lánská

Oslovují vás učitelé či školy často? 

Řekl bych že ano. Na jednorázové „TěloCIRKy“, k nám jezdí školy z celé Prahy i několikrát do týdne. Akreditovaný kurz děláme pět let zhruba dvakrát do roka. Prošly jím už nižší stovky studentů, kteří jsou s námi i po kurzech často v kontaktu a průběžně s námi sdílí, jak to funguje a nabalují se na ně další učitelé. Myslím, že rozvoji cirkusové pedagogiky ve formální výchově pomáhá nová koncepce tělesné výchovy, která více vybízí k diferenciaci pohybových aktivit a klade důraz na prožitek a pozitivní pohybovou zkušenost.

Publikace máte na webu zdarma, bude mě jako ředitele či zřizovatele něco stát, když k vám na kurz pošlu učitele?

V současné době nabízíme celkem tři akreditované kurzy: Základy cirkusové pedagogiky pro učitele na středních školách a gymnáziích, Základy cirkusové pedagogiky pro učitele na druhém stupni základních škol a Základy cirkusové pedagogiky v multioborové praxi. První dva jsou dvoudenní a třetí zmíněný je jednodenní. Díky akreditaci se učitelům proplácejí v rámci dalšího vzdělávání. Každopádně dvoudenní kurzy stojí necelé 3000 korun a jednodenní zhruba polovinu.