Co byste vy učili v hodinách češtiny?

Moc se o tom nepíše, ale ministerstvo školství minulý týden publikovalo ukázky z nových doporučených osnov pro základní školy. Původně jsem se obával, že budou povinné pro všechny školy a kvůli tomu veškeré, i tak dost váhavé, reformní snahy minulých let půjdou do kopru. Ale ministerstvo se dušuje, že povinné nebudou, tak zatím nebudu střečkovat. Alespoň jsem tedy nahlédl do nitra těch osnov, abych věděl, co vlastně odborníci nejčerstvěji doporučují učit. A upřímně řečeno, moc mě to nepotěšilo. Co bych třeba v hodinách Českého jazyka učil místo toho já? A co vy?

Kde beru tu drzost něco takového navrhovat? V jiných disciplínách bych se držel zpátky, ale češtinu na pražském peďáku jsem kdysi navštěvoval a mám za to, že ze své profesní zkušenosti vím docela přesně, čím by měla škola vybavit někoho, kdo se chce živit psaním. Vyzkoušel jsem v tomhle směru jako autor i editor skoro všechno, od novinářství přes knížky po scénáře. Snad kromě beletrie, ale to je stejně jiná kategorie dovednosti, to vás ve škole tak jako tak nenaučí.

Co bych tedy jako potenciální „zaměstnavatel“ chtěl od absolventa střední školy?Vezmu to podle důležitosti:

• Především bych chtěl, aby byl tvořivý a nenechal se svazovat školními představami, jak vypadá „správný“ fejeton, vyprávění, reportáž nebo něco podobného. Doba čistých žánrů je dávno pryč. Ty existují už jen v hodinách školního slohu, kde jejich vnucováním przní učitelé studentům styl.
• Chtěl bych ale, aby byl schopen jasně strukturovat text a věděl, proč něco píše zrovna sem a něco jiného zase tam. Odborně se tomu říká umět vytvářet myšlenkové mapy. Kdo totiž dovede strukturovaně přemýšlet, dovede obvykle i strukturovaně, tedy přehledně a srozumitelně, psát. Nebo k tomu má alespoň dobrý základ.
• Je dobré, když ovládá pravopis bez chyb, ale není to úplně zásadní. Naprostá většina autorů, včetně těch starší generace, dnes dělá chyby, nejčastěji v interpunkci. Ale pořád lepší tvořivý autor s chybami, než sterilní s dokonalým pravopisem.
• Byl bych rád, aby to byl člověk, který hodně čte a dobře rozumí i složitým textům. Na druhou stranu není příliš důležité, jestli se vyzná v literární historii a úplně jedno je, jestli ovládá literární teorii. Těch pár nutných pojmů – fabule, motiv, kompozice atd. se snadno naučí za provozu.
• Stejně tak je mi jedno, jestli ovládá jazykový rozbor a umí pojmenovat vedlejší věty předmětné a přívlastky neshodné. Ano, znát strukturu věty se někdy hodí právě kvůli interpunkci, něco využijete při zdolávání cizích jazyků, ale obecně mám za to, že ve škole ztratíme spoustu hodin nesmyslným jazykovědným tréninkem a nemáme čas učit se vnímat a psát texty. Já jazykovědnou i literárněvědnou pojmologii ovládal s přehledem, ale nestal jsem se literárním vědcem (asi je nás takových většina), takže jsem z toho nepoužil prakticky nic a postupně to všechno spokojeně zapomněl.

Když s tímhle názorem na věc nahlédnu do nových vzorových osnov (najdete je ZDE), mám pocit, že zhruba do páté třídy to jakžtakž jde, ale na druhém stupni nastoupí všechny ty jazykové a literární rozbory, zařazování děl do historických období, slohový dril a učitelsky kožené představy o literárním světě. Jako by naše základní školy neměly vychovat člověka schopného číst s porozuměním a dobře se písemně i ústně vyjadřovat, ale kultivovaly jakousi pitoreskní zmenšeninu jazykovědce.

Ta moje základní výhrada zní – učíme děti prakticky vždy text dřív pojmenovávat, než ho vytvářet. Takže děláme rozbory souvětí v době, kdy se děti ještě skoro výhradně písemně vyjadřují v jednoduchých větách, nebo naopak jednou dlouhou větou, která nikde nezačíná ani nekončí. To přece nemůže fungovat! Nejdříve musíte začít složitěji přemýšlet, pak složitěji psát a teprve potom můžete mít sem tam potřebu ty složitosti umět pojmenovat metajazykem jazykovědců. Dřív než na střední škole k tomu podle mě dojít nemůže.

Sám jsem všechen tenhle dril absolvoval, dokonce s hezkými známkami, ale stejně jsem ty podstatné gramatické, pravopisné a interpunkční záludnosti začal objevovat až ve chvíli, kdy jsem sám začal psát složitější texty. A samozřejmě, že to nebylo ve škole. Tam pro všechny ty metonymie, doplňky, Jirásky a synekdochy na psaní a přemýšlení nebyl čas.

Jenže to bylo někdy začátkem osmdesátých let, kdy složitější čtení a psaní byla vcelku běžná dovednost. To ale dneska dávno není, ten rozpor mezi tím, jak děti vnímají svět a co se jim škola snaží nacpat do hlavy, je od té doby pořád větší. Fakt mám pocit, že by stálo za to změnit taktiku. Ale ani ty nejnovější školní osnovy nic takového nenaznačují. Tak se pak tomu úpadku nedivme. Ano, jsem přesvědčený o tom, že právě tyhle nesmyslné jazyko a literárněvědné nároky, uplatňované na děti příliš brzy, zapříčinily ten permanentní propad funkční gramotnosti. Studenta, který nerozumí ani návodu na vlastní empétrojku, znalost definice funkčních vrstev jazyka (učivo deváté třídy!) nespasí.

P. S. Vlastně jsem nedořekl, co bych na základce učil já. Literární historii a teorii bych vynechal úplně, stejně tak jazykovědu. Na to je dost času na střední, kdy už je u všech děti rozvinutá schopnost abstraktního myšlení. Snažil bych se děti co nejvíc motivovat ke čtení (čehokoli) a nutil je hodně do psaní. Čeho? Třeba návodu, jak hrát Člověče, nezlob se. To byste neřekli, jak je těžké napsat to přehledně a srozumitelně. Nebo popsat, jak se dostanou ze školy na fotbalové hřiště. To taky není nic snadného. A hlavně bych je nutil přemýšlet a vymyšlené zapisovat. Zpočátku bez ohledu na pravopis. Co vy na to? Máte jiný návrh?