Josef Valenta: Co Čech, to pedagog!

Někdy vážně závidím zdravotníkům, jaderným fyzikům, ale taky třeba výtvarníkům. Samozřejmě, nezávidím jim vše a stále. Zdravotníkům nezávidím např. odpovědnost za zdraví a životy druhých, jaderným fyzikům (alespoň některým) to, že pracují s nebezpečným materiálem, výtvarníkům zase tvůrčí muka. A co že jim to tedy závidím? Mám odpozorováno, že když začne někde ve společnosti hovořit sestra nebo doktor, spousta lidí uctivě zmlkne. Jasně, jde přece o takovou komoditu, jako je ono zmíněné zdraví. A doktoři a sestry pocházejí z trochu tajemného světa, kde se to hemží kochleárními implantáty, aneurysmaty či myelomeningokélami, které v řeči zmiňují. Samozřejmě, i tady si občas někdo troufne. Zasloužený monopol zdravotníků narušuje třeba world wide web, neboli internet. A tak se tu a tam objevují tací, kteří se zhlédli kupř. v jedné z tisíců diet, na niž narazili při browse-ní (čti brousení) v některém z koutů světové sítě a nyní cítí příležitost obrátit doktora na svou víru. Úspěšnost je ale nízká … Jaderný fyzik se zase zabývá na výstupu věcmi, kterým moc lidí nerozumí, ale které jsou opředené bipolaritou toho, že nám na jedné straně umožňují každý večer rozsvítit, a na druhé straně nás mohou – při nešetrném zacházení – zamordovat způsobem nikterak vábivým. Jaderný fyzik patří mezi vyvolené. I jeho se tedy patří vyslechnout. Malíř to může mít těžší. Dokud vykládá o chemickém složení barev, jde to. Takové kadmium může být pěkné svinstvo a malíře, obcující s tubami barev kadmiem napěchovanými, posouvá mezi ty, kteří žijí nebezpečně, čímž jsou samozřejmě zajímaví. Jakmile ale přijde řeč na to, co bychom mohli označit jako „estetické soudy“, malířova autorita může blednout. Odvahu projevit se při společném mudrování nad obrazem (jiného malíře!) najde spousta lidí, z nichž opět spousta se vyjádří na škále od „mě se to nelíbí“ až po „to je teda mazanice“. Inu, málokdo píchal injekce či pracoval s cyklotronem, ale kreslil a maloval každý. A dokonce už jako dítě!

A tady se dostáváme k meritu věci. Zabývám se lidským chováním. Behaviorální vědy se tomu někdy říká. Zabývám se lidským chováním v několika jeho „aplikacích“. Jedna se týká komunikačního a zvláště pak „sebeprezentačního“ chování, každodenních performancí probíhajících v interakcích mezi lidmi. Druhou „aplikací“ je „divadlo“ (tedy komunikace komunikací a komunikaci, jak praví jedna z definic). Třetí je „edukační“ chování. Pedagogiku si dokonce dovoluji považovat za vědu zabývající se do značné míry právě chováním (… a pokud snad náhodou někoho z kolegů akademiků teď svrbí brk, by mi napsal, jak hluboce se mýlím, prohlašuji, že je to marný, je to marný a ještě jednou: je to marný; o opaku už mne nikdo nepřesvědčí …). Nu, a protože jsme na webu EduIn ‒ chci psát právě hlavně „k té“ pedagogice.

Vám, kteří se jí zabýváte, se to možná taky stává. Když kdekoliv ‒ ve vlaku, v parku, na nějaké schůzi, na obědě u známých, na srazu spolužáků, na dovolené se spolustolovníky u oběda, na brigádě, v hospodě, na výletě se známými (všech těchto darů se mi hojně dostává!) ‒ vznikne debata o vzdělá(vá)ní a já se do ní neopatrně zapojím, vesměs hned dostanu na frak. Tedy, ne ode všech! Ale expertů na edukaci je mezi lidmi úctyhodné množství.

Oblíbená jsou např. takováto témata: „dneska děti nemají znalosti ‒ oni neví, kde je Čikágo (kdo to byl Karel Kramář atd.)“, příp. generálně: „vzdělanost tady upadla!“; „co to je za blbost, nedávat známky“; „ale ta inkluze je špatná!“ (a ti, kteří potřebují, aby za ně myslel někdo jiný, dodávají: “říkal to Zeman, tak je špatná“); „to je hrůza, vnučka přešla na jinou školu a musela dohánět látku, mělo by to být přece všude stejné“; „učitelé dneska nemají žádnou autoritu“; „cikáni jsou nevzdělavatelní“; „děcka neumějí ani lézt po stromech, jen mobilují, s tou generací to špatně dopadne“.

Výroky bývají sdělovány obvykle s jistou suverenitou. V alikvotních tónech výrazu, či chcete-li „paralingvistiky“, těchto promluv lze někdy cítit přítlak na to, abych si bez prodlení začal myslet totéž, co mluvčí, jindy je to řečeno jaksi normálně a někdy zase s jistou shovívavostí (jakože se automaticky předpokládá, že budu mít popletený názor, neboť akademici žijí ve světě teorie a nevědí nic o skutečném životě …).

Nechci ‒ na webu EduIn! ‒ nositi sovy do Athén či dřevo v les, ale když už jsem u těch teorií … Diskutéři, které mám na mysli, staví svá tvrzení na tom, co se v psychologii i pedagogice označuje třeba jako subjektivní, laické, folkové (míněno obecně jako lidové, tedy bez banja) teorie. Ty máme skoro na všechno. Jsou pro náš život nezbytné. Umožňují nám porozumět jevům vůkol nás i nám samým. Porozumět „dobře“, ale stejně tak i „špatně“ … Někdy se shodují s objektivně či více zobecnitelně doložitelnou realitou, jindy ale vycházejí jen z úzké (a tedy v řadě situací ne adekvátně použitelné) osobní zkušenosti nebo dokonce jen z cizího, mnohdy rpvněž laického, názoru. Často v nich hrají velkou roli emoce (ve smyslu: „leká mne svět elektronických médií = děti mají mobily = děti jsou ztracené …“) a nikoliv fakta. A navíc ‒ subjektivní teorie jsou nezřídka formulovány tak, aby současně působily na svého nositele jako faktor jeho vlastního sebepotvrzování a zvyšování hodnoty jeho vlastních zážitků či života vůbec. Nu ano, to – bez jakékoliv ironie − potřebujeme všichni

Vraťme se ale na chvíli na začátek. Málokdo doopravdy operoval, málokdo doopravdy rozbíjel atom, nejspíš všichni ale občas malovali, a to už jim dodává váhu experta … Pokud jde o témata edukační, za nejvýznačnější kvalifikaci se považuje faktum, že dotyčná-ý chodil-a sám osobně celá léta do školy, příp. že do školy chodí/chodily jeho děti či vnoučata (a někdy i to, že manželka je učitelka, což ale expertství jejího muže, při vší úctě k chotím-učitelkám, rovněž zdaleka nemusí zakládat).

Jistě, osobní zkušenost rozhodně něco znamená! Dokonce hodně znamená. Ale pořád platí, že je vázána na jedincovo subjektivní prožívání pobytu v jistém edukačním prostředí s jistou edukační koncepcí. Existují však i „objektivizované“ zkušenosti výzkumné, existují i jiná edukační prostředí, existují různé edukační přístupy. Subjektivní teorie je buď neznají (není s nimi zkušenost), nebo je odmítají („hm, pěkné, ale neznám to a myslím si něco jiného, tak tohle nemůže fungovat“). Je to vlastně něco podobného, jako kdyby člověk, který stále jezdi jen autobusem a v životě nejel vlakem, ba dokonce se vyhnul i nezávazné návštěvě nejbližšího nádraží, tvrdil skálopevně, že vlak nestojí za nic, že se v něm skoro nedá jezdit, že s ním jezdí divní lidé (psali to na internetu!) a vůbec, že je vlak příšernej. Nebo jako kdybych já kamarádům, technikům-motorářům, začal vysvětlovat, jak mají rozumět vstřikovacímu čerpadlu v motoru svého buldozeru. Kompetenci k tomu mám! Můj auťák totiž (a to je nesporné!) má (taky) motor!

Ne, nezačnu teď vytahovat argumenty z výzkumů atd., jimiž bych zpochybnil výše uvedená vzorová tvrzení. Jsou dohledatelné a jsou tu i nevýzkumně zjištěné soubory zkušeností poukazující na to, v čem se laik trefil, ale i v čem ne. Existuje samozřejmě více úhlů pohledu opět opřených o různé studie a o různá odborná východiska. Všechna modelová tvrzení neplatí absolutně už jen proto, že děti nejsou stejné (jsou děti, které umí lézt na stromy a také tak činí, fakt!). A jen obtížně lze prognózovat katastrofy, které nastanou kvůli tomu, že část dětí čučí do mobilu, místo aby skotačila na nejbližší větvi.

Ale proč tohle píšu … Proto, abych si postěžoval. Nikdo z laických teoretiků se mne prakticky na nic neptá (doktora jo: „Tady mě loupe, co myslíš, doktore?“). Pedagogika jakoby nebyla žádný pořádný obor! To, čím se zabývá, to přece dá zdravý rozum !!! (ano s tímhle mýtem se potýkají i někteří studenti na vejšce …). Čeká se, že vyslechnu, že budu souhlasit a taky, že budu vděčen za radu, kterou je mi nutno uštědřit: „Na to se musíš dívat takhle …“.

Vnímána začíná být pedagogika někdy jen v případech, pokud jde o její (a mou) spoluúčast na edukačních zločinech: „Ta inkluze –  VY TO TAM (roz. na vysoké škole připravující učitele) PODPORUJETE …“.

Nu, přiznám poklesek: Když už mne to hodně nebaví, využiju faktu, že jsem si kdysi opatřil i jisté psychologjcké vzdělání, což nenápadně naznačím, a pak s potutelností manipulátora sleduju u diskutéra jisté zopatrnění … ale na medicínu nemá ani psychologie (snad kromě klinické J). Každý má totiž nějakou tu psychiku, takže je vlastně psycholog …

Třeba by pomohlo, kdyby si pedagogika vzala mustr právě od psychologie a trochu více popularizovala, co ví. Zatím se mi ale zdá (pozor! ‒ subjektivní teorie), že jde cestou spíše opačnou a k široké veřejnosti konzumentů zdejší edukace opravdu příliš nepromlouvá.

Možná je to ale celé jinak. Možná jsem od pohledu chlapík rozumu mdlého, u nějž je jasné, že je třeba ho poučit, vysvětlit mu, jak věci správně jsou a jak jim má rozumět. Vždyť s dětmi a jejich učením je to tak jednoduché, stačí mít selský rozum …