Co s maturitními propadlíky?

Hlavní zprávou z maturit je, že si nevíme rady se slabými žáky.

Státní maturitou neprošlo jedenáct tisíc studentů, tedy necelých patnáct procent maturujících. Je to o čtvrtinu méně, než předpokládal ministr Josef Dobeš, nicméně i tak vyjadřuje spokojenost. Je totiž přesvědčen, že více lidí, kteří by dříve usilovali o maturitu, půjde raději na učiliště. To podle něj prospěje jak kvalitě maturitních vysvědčení, tak průmyslu. Je tím ale problém vyřešen? Samozřejmě že ne. Výsledky maturit totiž vcelku očekávatelně ukázaly, že naším hlavním problémem je, že neumíme vzdělávat tu slabší polovinu žákovské populace. Ač je to paradoxní, tak právě ta v budoucnosti rozhodne o pozici našeho vzdělávacího systému v mezinárodních srovnáních. A velmi pravděpodobně i o tom, jestli budeme či nebudeme ekonomicky úspěšná země.

Maturita není pro každého

Dá se předpokládat, že reakce veřejnosti se nebude od prohlášení pana ministra příliš lišit. U nás je vzdělání cosi výlučného až sakrálního, čeho by se nemělo dostat kdejakému hejhulovi. Všeobecné vzdělání, tedy u nás především to gymnaziální, jen pro ty nejnadanější! Maturita není pro každého! Na vysokou přece nemůže chodit polovina populačního ročníku! Proto i dvacet let po převratu platí, že u nás odchází na učiliště třicet procent deváťáků. V tom jsme evropští rekordmani. Bohužel, protože tato skupina pak figuruje i na předních místech v žebříčcích nezaměstnanosti.

Na střední školy s všeobecným vzdělávacím programem jde v Česku jen 22 procent patnáctiletých. I to je rekord, byť z opačného konce. Hůř je na tom jen Turecko a Rakousko. Průměr ve „starých“ zemích EU je 44 procent, v zemích OECD 47 procent, ale třeba v Koreji, Japonsku či Irsku na všeobecně vzdělávací programy chodí až tři čtvrtiny středoškoláků.

Na vysokou odchází v současnosti v Česku zhruba tolik lidí, kolik je obvyklé jinde v Evropě, ale jejich schopnosti jsou často nízké a učitelé jsou z nich zděšení. Proč? Zcela zásadně jim chybí kvalitní všeobecné vzdělání. Čímpak to asi může být?

Pokud ale tato čísla a argumenty předložíte nějakému zastánci „tradičního českého kvalitního vzdělání“, dozvíte se, že naši studenti prostě nemohou následovat evropské trendy. Naopak. Počet maturujících je třeba regulovat a na učiliště musí chodit více lidí, protože sehnat dneska řemeslníka… No znáte to.

Na logickou otázku, jestli je tedy česká populace výrazně tupější a nevzdělavatelnější než je evropský průměr – co jiného z těch názorů vyvodit – už obvykle rozumnou odpověď nedostanete.

Učiliště není vzdělání?

Střední odborné školy na výsledky maturit reagovaly prohlášením, že tedy budou učit více všeobecných předmětů a méně těch odborných. Není to špatně? Budou to pak ještě pořád odborné školy? Neměly by se držet svého kopyta?

Odpověď je tentokrát velmi jednoduchá. Samozřejmě, že by všechny odborné školy měly učit více všeobecně vzdělávacích předmětů. Pokud by tomu tak bylo, byl by to jeden z mála jasně pozitivních důsledků státních maturit. Protože dlouhodobá a celosvětová zkušenost říká, že právě tyto kompetence činí člověka na současném pracovním trhu pružnějším a lépe schopným rekvalifikace, která skoro každého z nás čeká několikrát za život. Pokud do patnáctiletých nahustíme jen znalost jednoho úzce vymezeného řemesla, v podstatě je za nemalé státní peníze (učňáky jsou výrazně nákladnější než třeba gymnázia) odsuzujeme k velmi nejisté a špatně placené pracovní kariéře.

Na celé věci je nejhorší všeobecný pocit, že jsme odsunutím příštích maturitních propadlíků a „nevzdělavatelných“ absolventů devítiletek do hlubin učilišť něco vyřešili. Fajn, nebudou nám kazit novou lepší maturitu, ale jako by nikoho nezajímalo, co a jak se vlastně na těch učilištích naučí. Copak vyučení nebudou potřebovat ke svému profesnímu i osobnímu životu znát cizí jazyk? Nebudou potřebovat praktickou matematiku a psát maily bez hrubek? To dneska v Evropě užije opravdu i každý pokrývač a instalatér.

Kudy vede cesta

Ve skutečnosti je hra na maturitu opravdu jenom hra. Hrajme ji, jestli nás baví. Ale mezinárodní srovnání zkoumají vždy celou populaci. Bez ohledu na to, komu přiznáme právo na maturitní vysvědčení. Podstatný problém tedy je, jak zacházet s tou částí žáků a studentů, kteří jsou hůře vzdělavatelní. Jak to udělat, abychom je dotáhli co nejblíže průměru. Jak motivovat ty, kteří z rodiny píli a usilovnost neznají. Klidně i na učilišti bez maturity. To je to, co řeší už tak deset let ty prozíravější vzdělávací systémy. Proto jsou v mezinárodních šetřeních a především v ekonomické soutěži úspěšné. My se zatím radujeme, že odešleme ještě větší část populace do montoven a černé díry vzdělávacího zapomnění? Svatá prostoto!