Co se musí změnit – děti, nebo česká škola?

Publikujeme text Oldřicha Botlíka, autora projektu Kalibro (ZDE). Svým příspěvkem reaguje na debatu, která proběhla pod článkem, který představil desetiletého Američana Rhyse. Ten vymýšlí a vytváří vlastní počítačové hry v programu Gamestar Mechanic. Zmíněný článek a následnou diskusi o tom, v čem spočívá prohlubující se nesoulad mezi českými žáky a školou, můžete číst ZDE.

Kdykoli se začtu do nějaké internetové diskuse českých učitelů, musím se potom nějakou dobu vzpamatovávat z toho, kolik z nich vyjadřuje (1) hluboké znechucení z dnešních mladých lidí, (2) naprosté nepochopení příčin, proč škola nefunguje, a (3) do očí bijící bezradnost při uvažování o východiscích ze současné situace. Stav je – až na lokální výjimky – opravdu katastrofální. O tom už dnes není pochyb.

V čem pak tedy vlastně spočívá ono pedagogické vzdělání, na jehož poskytování si chtějí i nadále udržet monopol pracoviště, která ho měla doposud?

Ti, kteří jejich monopol v nedávných debatách hájili, argumentovali mimo jiné srovnáním s lékaři: „Nikdo soudný se přece nenechá operovat od člověka bez diplomu z medicíny.“ Mě na tom srovnání zajímá něco úplně jiného: Obtěžují snad lékaři veřejnost neustálými stížnostmi na to, že za nimi chodí lidé, kteří jsou nemocní? Zato stížnosti učitelů, že mají vyučovat žáky chodící na jejich školu, by se daly přehazovat vidlemi. Zbyla těmto stěžovatelům vůbec ještě nějaká profesionální hrdost?

Škola je pro děti a podle toho má vypadat 

Oldřich Botlík

Chci, aby bylo zřejmé, že žáky nehodnotím a nehledám příčiny toho, proč jsou takoví, jací jsou. Z jednoho prostého důvodu. Stát jim ukládá povinnost chodit do školy, a má proto naopak jasnou povinnost zajistit, aby prostředí, do něhož je posílá, s nimi bylo „kompatibilní“. Aby pobyt dětí ve škole vůbec mohl plnit cíle, kvůli nimž škola existuje. Za to, že náš stát tohle nezajistil, nesou kolektivní politickou vinu všechny české parlamentní politické strany. A že už jich je pořádný zástup! Odbornou vinu pak mají – až na pár výjimek potvrzujících pravidlo – právě vysokoškolská pracoviště připravující učitele.

Vím, že pro hodně rodičů je posílání dětí do školy zhruba totéž jako zaparkování auta do garáže nebo uvázání psa u boudy. Pro takové rodiče je nejdůležitější, že jejich děti jsou část dne pod dohledem. Bylo (a bude) to tak vždycky. Ani to však stát nezbavuje povinnosti pečovat o soulad školy s tím, jaké děti do ní chodí. Soulad přitom vůbec neznamená, že škola má dětem ve všem ustupovat, tolerovat všechno, co dělají, přistoupit na jejich „pravidla hry“.

Základka, co se vyrovná gymnáziu

Mluvil jsem nedávno s ředitelem jedné základní školy, která nic takového nedělá. Není „výběrová“, ale přesto v malém městě úspěšně konkuruje místnímu víceletému gymnáziu. Po skončení páté třídy v ní žáci zůstávají, nejsou s nimi žádné kázeňské problémy, děti se ve škole hodně naučí a baví je to. Ředitel této školy ovšem už přes 20 let velmi cílevědomě pracuje s učiteli, zajímá se o nové metody práce s dětmi, zve do školy různé lektory a sám přednáší jiným. A například také, jako jeden z mála ředitelů základních škol v ČR, pravidelně rozdává žákům dotazník Kalibro, ve kterém děti anonymně hodnotí své učitele. Žáci k tomu podle jeho slov přistupují velmi zodpovědně.

Tento ředitel má vynikající renomé u svých kolegů ředitelů i u učitelů jiných škol. Není zde prostor, abych se zabýval detaily jeho úspěšného působení. Sleduji ale jeho práci už velmi dlouho – někdy z dálky, někdy bezprostředně, občas prostřednictvím spolupráce s učiteli na jeho škole. Jedno však napsat můžu: na samém začátku jeho úspěšné cesty byly pochybnosti o dogmatech, o něž se tradiční česká škola opírá. Opatrně, opravdu velmi opatrně (pamatuji se na to) začal platnost těch dogmat postupně ověřovat a také je postupně opouštěl. Dělal to velmi rozvážně, protože (1) nechtěl ublížit žákům, (2) ta dogmata mu byla vštěpována i během jeho vlastního pedagogického studia. Má z nich státnici.

Naposledy mi řekl, k jakému závěru dospěl: „Na tom, co přesně se děti učí, moc nezáleží. Důležité je, aby se zabývaly něčím, co je zajímá, odpovídá jejich schopnostem a umožňuje jejich spolupráci a růst. Když škola dokáže zařídit tohle, jsou všechny ty osnovy, RVP, ŠVP, standardy, plošné testy a zkoušky jen zbytečným balastem.“

Znovu opakuji: jde o docela velkou základku v malém městě, která si nevybírá žáky. Patří k účastníkům projektu Kalibro a dlouhodobě v něm dosahuje nadprůměrných výsledků. Prostě když se chce, tak to jde. Ale nejde to postaru.

Jak to vypadá, když žákům zachutná matematika

Nedávno jsem se zúčastnil setkání s asi třiceti učiteli – účastníky projektu Matematika s chutí, který jsem pomáhal připravit. Projekt byl založen na tom, že žáci víceméně sami (učitel byl spíše moderátorem jejich aktivit než zdrojem moudra) zvládali problémy, které souvisely s předmětem jejich zájmu (a také trochu s matematikou, případně s dalšími předměty). Zajímalo je například tohle: jak připravit třídní expedici do Krkonoš, jak vybrat nejlepší vyhlídkový let jako třídní výlet, jak zorganizovat návštěvu ZOO pro mentálně postižené klienty domova, s nímž škola spolupracuje, jaké geometrické obrazce a tělesa jsou na stavbách kolem nás, jak vypadá jejich ideální pokoj, co potřebuje spočítat kuchař, jak funguje lanovka v jejich městě.

To setkání mi přineslo jeden z nejkrásnějších zážitků, které jsem za posledních 25 let ve školství měl. Bylo nádherné poslouchat učitele velmi upřímně líčící své počáteční pochybnosti i to, jak jejich pochybnosti postupně roztávaly, když se začínala projevovat zvídavost a nápaditost žáků. Učitelé například přiznávali, že o mnohých si mysleli pravý opak. Postupně se osmělovaly i velmi bázlivé a odstrkované děti a ostatní je začínali „brát“, protože oceňovali jejich přínos společné práci. Žáci se spontánně dožadovali hodin „s chutí“ a řada z nich trávila nad projektem spoustu času i doma – aniž by musela. Protože je to zajímalo, oni sami chtěli a byla to pro ně přiměřeně náročná výzva.

Jinak řečeno: Určitě to jde, ale cesta rozhodně nevede přes návrat ke škole z první poloviny 20. století. I proto, že do ní chodí děti žijící v první polovině století jednadvacátého. A za těch sto let se opravdu změnilo skoro všechno.

Ovšem kromě dogmat české školy.