Co se za dvacet let v našem školství zlepšilo

Mediální konzument musí mít za poslední rok dva pocit, že vzdělávací systém v České republice se propadl na samé dno. Kritických článků jsou desítky a nepamatuji se, že by naše školství taky někdo chválil. Ostatně kdybych se sebekriticky podíval na seznam svých blogů a článků, nedopadl by konečný součet lépe. Takže se protentokrát soustředím na výčet toho, co je za posledních dvacet let v našich školách lepší. Takové věci určitě existují, i když občas jsou poněkud paradoxní.

• Už víme, že máme problém. Ten první paradox je nejzajímavější. Za nesporný posun k lepšímu totiž považuji samotný fakt, že jsme k našim školám tak kritičtí. Pokud to není srozumitelné, doporučuji si vzpomenout na devadesátá léta, kdy byly všechny reformní snahy obvykle odbyty s tím, že naše tradiční školství nemá ve světě konkurenci a cokoli na něm měnit je holý nesmysl. To už dnes opravdu neuslyšíte. To, jak to na školách funguje, kritizují prakticky všichni a hádají se spíš o to, čím je to způsobeno a jak to napravit. Pro začátek dobré.
• Umíme problémy pojmenovat. Alespoň některé. Od roku 1990 se způsob vzdělávání na většině našich škol skoro nezměnil. Když nahlížím svým dětem přes rameno, vidím často prakticky to samé učivo a metody, které jsem absolvoval já na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Dlouho jsme se domnívali, že je to tak dobře. Dnes už alespoň víme, že učit stále stejně v permanentně se měnícím světě k dobrým výsledkům nevede. A umíme pojmenovat konkrétní nedostatky. Například, že je problém, když se školy nevěnují výcviku čtenářské gramotnosti (proto se zhoršujeme), nebo když nevedeme studenty ke schopnosti vyjadřovat svoje názory a kvalifikovaně je obhájit. Definovat slabá místa je nutný krok ke zlepšení.
• Vzniklo mnoho velmi různých škol. Liberalizace systému a existence různých škol je často zmiňována jako problém, ale možnost dělat některé věci jinak a zkoušet, to je podmínka dalšího vývoje. Proto jsou tak důležité třeba waldorfské a montessori školy a nejrůznější vzdělávací programy, byť v celkovém množství škol je experimentátorů jen pár desítek. Bez „genetických odchylek“ není možný další vývoj. To platí všude, včetně školství.
• Reforma umožnila dýchat dobrým školám. Autonomie škol a možnost dělat si věci po svém je důležitá, pokud se vůbec má něco změnit. V roce 2007 započatá reforma (to jsou ony Rámcové vzdělávací programy a Školní vzdělávací programy) sice reálně změnila způsob vyučování v minimálním počtu škol, ale jednu podstatnou věc zajistila. Ty dobré školy, které už dávno zkoušely, jak poskytovat dětem lepší vzdělání, mohly konečně vystoupit z poloilegality a oficiálně dělat, co se jim osvědčilo. Právě díky nim máme dnes od koho opisovat.
• Přibylo ředitelů, kteří vědí, co chtějí. Pro každou školu je klíčová osoba ředitele. Změnit se může jen tehdy, když tomu ředitel přeje a ví, jak na to. Žádný ministr změnu školství zařídit nemůže, stejně tak ho nezmění samotní osamělí učitelé. Ředitel(ka) je v tomto smyslu klíčová postava a těch dobrých, vzdělaných a cílevědomých přibývá a jsou ochotní vrhnout do zlepšení své školy až neuvěřitelné množství energie.
• Rodiče a veřejnost vzdělávání zajímá. To je také podstatná změna. Když jsem jako novinář začal o školství psát na začátku devadesátých let, bylo to zcela okrajové téma. Od té doby v postupných vlnách zájem zesílil a dnes v průzkumech najdete vzdělávání spolu se zdravotnictvím a důchodovým systémem jako to, co lidi zajímá nejvíc. Důvod je jasný. Vyšší vzdělání znamená s vysokou pravděpodobností vyšší příjem a kvalitu života. Ještě nejsme v situaci, kdy by školství bylo pro budoucího premiéra hlavní volební téma, jako před nedávnem v Británii, ale posun je to jednoznačný.
• Učitelé jsou ochotní se vzdělávat. Stejně tak je ten tam udiv některých učitelů, že by se měli ve své profesi dál zdokonalovat. Nemám na mysli nové informace z matematiky, zeměpisu nebo chemie, proti tomu ani dřív učitelé nic neměli, ale nová je ochota učit se učit, protože už je jasné, že bez toho se stále chaotičtější atmosféra ve třídách zvládnout nedá. Problém je dnes spíš opačný. Nejrůznějších kurzů je velmi mnoho, jsou různé kvality a učitelé mají spíš problém si z nich kvalifikovaně vybrat a hlavně najít na takové doplňování pedagogických dovedností čas.
• Neziskovky a firmy prošlapaly cestu. Co není na veřejnosti moc vidět, je fakt, že za uplynulých dvacet let se nové „vzdělávací technologie“ rozvíjely především díky nevládním organizacím. Samotný stát neměl až na výjimky čas, zájem či kapacitu, ale v tomhle směru občanská společnost zafungovala. Organizace jako Step by step a program Začít spolu, Kritické myšlení a výchova ke čtenářské gramotnosti, Aisis a osobnostně sociální výchova. A nejspíš desítky dalších organizací a programů, včetně soukromých společností Scio a Kalibro, které zas ukazují, jak se dají výsledky vzdělávání ověřovat. Díky neziskovkám a některým firmám dnes v mnoha oblastech víme, kudy se vydat. A záleží jen na politické reprezentaci, pro kterou z těch nevládkami vyzkoušených cest se rozhodne.

Zatím všechno, co mě napadlo. Je vlastně překvapivé, jak optimisticky se taky dá na současný vzdělávací průšvih nahlédnout. Samozřejmě, nejspíš se najde dost těch, kteří zrovna tyhle změny označí za příčinu současných problémů. Proč ne, téhle debatě se rozhodně nebráním.