Co škola nikoho nenaučí

Čtyřicetiletí byznysmeni žádají po mladších odpovědnost, cílevědomosti a odolnost Nabízím malé nahlédnutí do procesu, který se odehrává mezi současnými generacemi a který bychom mohli nazývat generační dialektika. Jde v něm o to, jak současná „exekutivní“ část populace, tedy ta, která má moc konat i za všechny ostatní (obecně produktivní část populace), vnímá své nástupce a jak se to shoduje s tím, jací jejich nástupci skutečně jsou. Tento vzájemně se ovlivňující vztah stojí v pozadí seriálu bouřlivých změn 20. století, v němž účinkovaly válečné a poválečné generace (baby boomers) a dále generace reprezentující lidi narozené v určitých dekádách, tedy generace X (ročníky z rozmezí 1965–1985) generace Y (1985–1995) a Z (od poloviny 90. let dodnes).

Měl jsem možnost zúčastnit se coby panelista konference, kde jedním z diskusních témat byl „job snů nastupující generace“. Vstupní otázka zněla asi takto: jaké představy mají současní nastupující (řekněme do věku 25 let) o své budoucí práci, co je asi čeká a jak jsou na to připravováni. Bylo zajímavé slyšet, co si myslí a co očekávají lidé středního věku z byznys sféry. 

Vědomosti bleskově zastarávají
Zdá se, že znalosti, které absolventi mají, je netrápí. Jsou buď postačující, nebo snadno doplnitelné. A taky zastarávají. V řadě případů, hlavně v technologických oblastech, platí, že než student dostuduje pětiletý vysokoškolský obor, podstatná část znalostí získaných studiem už neplatí. Doplňování znalostí se s internetem radikálně změnilo: žijeme v době informačních zdrojů, co jsme dříve získávali dlouhodobým studiem, je dnes dosažitelné v řádu vteřin. 

Mnohem více jsou postrádány vlastnosti, které se rodí od raného věku, největší vliv na ně má rodina a mnoha představitelům generace Z chybí, alespoň podle názoru generace X a starších. Netrápí je příliš matematika ani biologie. V drtivé většině případů se jednalo o úvahy dotýkající se charakterových vlastností a souvisejících dovedností: vůle, odpovědnosti, cílevědomosti, odolnosti, pracovitosti, schopnosti reálných představ. A pak toho, zda k nim jsou současní a budoucí absolventi vedeni. Zajímavým paradoxem toho zjištění je, že byznys sféru sice daleko více než matematika a biologie trápí jiné nedostatky, což se ale na celospolečenské diskusi o vzdělávání příliš neprojevuje. Tam vládne matematika…Je nepochybně nevyhnutelné, že starší generace ovlivňují ty mladší. Způsob, jakým je ovlivňují, vychází z jejich vlastní zkušenosti a snahy o jistou projekci. Naše životy jsou formovány zkušeností, kterou tak nějak automaticky považujeme za směrodatnou i pro ty, kdo přijdou po nás. To se pochopitelně týká našich doporučení stran úvah o budoucnosti života, o vzdělání, kariéře, partnerských vztazích, občanské společnosti, doplňte si dle libosti. Nastupující generace se většinou osamostatňuje tím, že se v rámci vlastní, rodící se identity proti starším generacím vymezuje. Způsob vymezení tvoří rozdíl mezi generacemi a jejich uvažováním. 

Mezigenerační vztahy se bortí
V diskusi o „jobu snů“ na zmíněné konferenci tento rozdíl popsán nebyl, protože tam chyběli lidé, kteří by mohli přinést zkušenost „druhé strany“. V průměru čtyřicátníci a starší mohou jen stěží „snít“ za generaci Z. Jejich sny se rodily v úplně jiné době a úplně jiným způsobem.

Je třeba si uvědomit, že sny členů současné generace jsou diametrálně odlišné od snů jejich rodičů a prarodičů. 
Všechno se točí okolo fenoménu autority a jeho proměny v průběhu posledních dekád. Jak ukazuje řada výzkumů věnovaných těmto tématům, v průběhu 20. století se zbortil kdysi skálopevný princip zajišťující starším generacím jistá bezvýhradná práva. Slovo „otce“, ať už v doslovném, nebo přeneseném významu v podobě jistého řádu věcí už není déle nezpochybnitelným požadavkem, který lze pouze následovat. Svět se v tomto ohledu neuvěřitelně proměnil a „otcové“ (starší generace) bojují často jen za to, zachovat si nějakou důstojnost, natož autoritu. Svět, v němž vyrostli, zmizel v nenávratnu a je daleko těžší nacházet styčné body než v době, kdy se zkušenosti a znalosti předávané z generace na generaci považovaly za nejdůležitější rodinné stříbro. Mnohdy už ani nelze mluvit o jednom světě obývaném různými generacemi, ale o různých světech, které jsou v mnohém odlišné. Chce-li současná generační „exekutiva“ vědět víc o snech mladých, musí se jich ptát, pozorovat je a diskutovat s nimi o tom. Rozhodování z mocenské pozice je slepá cesta, na které se současné generace jen stěží sejdou. 

Vládcové světa mladým nerozumějí
Mnoho starších lidí se stále domnívá, že jejich děti a děti jejich dětí budou následovat sny svých rodičů, jak tomu ještě nedávno bylo. Nebudou. Svět se mladým mění před očima rychlostí, na kterou si jejich rodiče a prarodiče jen stěží zvykají. Oni se v tom kalupu ale vyvíjejí a přirozeně se snaží adaptovat na věci, které starší generace často programově odmítají.

Současným „vládcům světa“ to sice může znít nesmyslně, ale jde-li jim skutečně o dobro generací příštích, musejí mezi ně. Nejde o to, hrát si na mladé, jde o to, jim rozumět. Teprve pak mohou nepřenosné zkušenosti získané věkem sehrát nějakou důležitou roli v jejich vývoji. V opačném případě budou po zásluze ignorovány. 

Současným „vládcům světa“ to sice může znít nesmyslně, ale jde-li jim skutečně o dobro generací příštích, musejí mezi ně. Nejde o to, hrát si na mladé, jde o to, jim rozumět.

Text vyšel 7.11. v Lidových novinách