Co vás v alternativní škole nenaučí

Může absolvent waldorfské školy vystudovat medicínu?

Obstojí absolventi všech těch nových alternativních škol v reálném životě? Jsou vůbec schopni dostat se na víceleté gymnázium? Vystudovat nějakou náročnější vysokou, třeba medicínu nebo techniku? Nejsou všechny ty školy jen nepřípustný experiment na dětech?

Pokud chodíte na nějakou školu, kterou okolí považuje za „alternativní“, nebo tam posíláte děti, odpovídáte na takové otázky pořád dokola. Hezkou ukázku takového rozhovoru můžete najít na DVTV, kde si Daniela Drtinová povídá se zakladatelkou jedné z nich v pražských Čakovicích.

Ve skutečnosti na všechny ty otázky existují jasné odpovědi. Z prostého důvodu. Školy waldorfské, montessori, přírodní či jinak alternativní, případně jen obyčejně „jiné“, tu existují často i přes dvacet let, takže se můžeme zeptat přímo jejich absolventů. Takový večírek proběhl nedávno v pražském Divadle Kampa. Sešlo se jich tam asi deset z různých škol. Pokud máte tu trpělivost, můžete se podívat na celý dvě a půl hodiny dlouhý záznam. Pokud ne, nabízím stručné shrnutí.

Zaujalo mě, že jsou to všechno zjevně sympatičtí a přiměřeně sebevědomí lidé. Čímž nechci říct, že absolventi tradičních škol jsou divní a nesympatičtí, ale míra pozitivního naladění a ochoty převzít zodpovědnost za svůj osud u nich byla nadprůměrná. Když jsem se jich ptal, co jim „jiné“ školy přinesly (na záznamu to najdete na minutě 21:50 – 39:00), nejčastěji zmiňovali lepší vztah ke škole a vzdělávání, sebevědomí, kritický vztah k autoritám, schopnost organizovat si sám svůj čas, dělat se zaujetím to, co mě opravdu zajímá –  a hlavně rozlišit, co pro mě v životě je a není prospěšné.

Ti z nich, kteří jsou profesí učitelé, krom toho říkali, že jim tyhle školy daly víc než všechno další studium včetně vysoké – protože vědí, jak to udělat, aby děti vyučování zajímalo.  A asi podstatná je zmínka jednoho absolventa základní a střední waldorfské školy, který dnes končí studium medicíny, že dřív měl ze školy i hodně emocí a zážitků a díky tomu si věci lépe pamatoval. Kdežto teď jako by na přednášky chodila jen jeho hlava. Což je podstatný postřeh. Tradičně vedená škola bývá především intelektuální příprava na život, který teprve přijde, kdežto alternativní škola chce být už tím reálným životem. Proto děti víc baví.

Všichni zpovídaní už měli za sebou přechod na jiné, tradičnější školy, často i přechod do zaměstnání. Takže bylo zajímavé ptát se i na to, kde měli problém a čím je alternativní škola nevybavila (na záznamu 45:00 – 60:00). Nejčastěji zmiňovali nereálná očekávání od škol, do nichž nastoupili, a světa vůbec.

Prostě předpokládali, že i všude jinde to bude tak zajímavé a podnětné a lidé komunikativní. Což se často nestalo. Důsledkem bývá, že třeba opakovaně vybírají a zkoušejí další a další vysokou školu, protože nejsou s její úrovní spokojeni, než jim dojde, že prostě svět je jiný, než si představovali, a je třeba se s tím nějak reálně srovnat a poprat. Tenhle život ve výjimečné bublině, to je zjevně častý problém „jiných“ škol.

Ti účastníci diskuse, kteří chodili na alternativní školy krátce po jejich založení v devadesátých letech a patřili k první vlně absolventů, často zmiňovali, že jim při přechodu na gymnázia, případně vysoké školy, chyběly „tvrdé“ znalosti a schopnost učit se nazpaměť v zásadě cokoli. A někteří by uvítali i lepší znalost cizího jazyka. Je ale fakt, že v tomhle směru se jednotlivé školy hodně liší a hlavně se liší poměry z přelomu tisíciletí a dnes.

Jestliže jedna z otázek v úvodu se ptá, zda nejde o nepřípustný experiment na dětech, jak by zněla odpověď? Na to mohou být velmi různé názory. Můj závěr je, že jde o lidi, kteří jsou připraveni se vzdělávat celoživotně, jsou si vědomi svých kvalit i nedostatků – a pokud narazí na to, že něco nevědí, jsou schopni si to rychle doplnit, protože ke vzdělávání obecně mají pozitivní vztah. Mimochodem to, co absolventi zmiňují jako hlavní přínos „jiného“ studia, je fakticky totéž, co jsme si do zákona a dalších dokumentů napsali jako hlavní cíl vzdělávání ve všech školách. Jako výsledek „experimentu“ mi to nepřijde špatné.

vyšlo na stránkách Týdeníku Respekt (ZDE).