Vnímám jako velkou komplikaci, že spolu učitelé ve školách nespolupracují. Je to velká škoda, říká Petr Mihalco
Pokud se ve třídě dobře učí mně a je v ní dobrá atmosféra, výrazně se zvyšuje pravděpodobnost, že se v ní lépe učí i dětem, míní učitel z brněnské základní školy Labyrinth.
V současném světě je třeba naučit děti pracovat s informacemi, vyhledávat ověřené zdroje a také kriticky myslet. Potřebují získat základ v podobě digitálních kompetencí, které v době internetu a rozvoje umělé inteligence nabírají na důležitosti každým dnem. Právě tak se s žáky snaží pracovat Petr Mihalco z brněnské Základní školy Labyrinth. Na Letní škole Global Teacher Prize Czech Republic s kolegy v rámci workshopu také probíral, jak pomoci dětem s tím, co se jim nedaří, jak rozvíjet zájem o konkrétní učivo a nezabít jejich nadšení nebo jak stanovovat cíle nejen společné, ale také individuální rozvojové a podpůrné.
Jako učitel máte zkušenosti s malotřídkou i s klasickou základní školou. Jak se pomáhá dětem, když se jim nedaří?
Těžko hodnotit, jak to je na klasické škole, protože na ní momentálně nejsem. Jako největší pomoc vnímám to, že společně s kolegy můžeme o dětech více mluvit. V malotřídce, na které jsem čtyři roky působil, jsem byl já a paní ředitelka. Čili možnost sdílet nebo jít do hodiny kolegy tam nebyla, protože máte třídu a nikdo další do ní nevstupuje. Nyní máme ve škole tým, který spolu mluví. Pokud se dítěti nedaří a je potřeba ho podpořit, můžu to s někým sdílet a ten mi s tím může pomoci.
Jde tedy o ten druhý pohled? Případně třetí, čtvrtý, protože máte víc kolegů, kteří vám dají jiný úhel pohledu, který by vás nenapadl?
Určitě to pomáhá, ale hodně to souvisí také s náročností třídy. Když to vezmu konkrétněji, tak ve třídě, kde je žáků hodně, se můžu plošně zaměřit na učivo, kterému nerozumí třeba většina. Pokud je to ale případ jednotlivců, existuje riziko, že je člověk přehlíží. A pak nevytváří podporu a nehledá cesty, protože si říká „u jednoho či dvou dětí je to jedno”. Ale ono není.
Jak tedy pomoci dětem, když se jim nedaří? Je to o jednotlivé podpoře, nebo je v tom ještě něco jiného?
Osobně hodně stavím na tom, že vytvářím příležitosti. Snažím se děti hlavně motivovat k tomu, aby chtěly. Aby samy cítily vášeň nebo ji našly. Důležité je pro mě také bezpečí, kdy se jim snažím vysvětlit, že je v pořádku, když se jim něco hned nedaří. Vycházím u toho z vlastní zkušenosti, protože jsem v některých oblastech sám selhával. A dneska už vím, že jsem nebyl hloupý, ale nedostal jsem příležitost to změnit a měl jsem pocit, že se s tím nedá nic dělat. Ale ono se s tím vždycky dá něco dělat.
Jak?
Hledáme strategie a cesty, jak zařídit, aby to šlo. Konkrétně si vezměme například Google Classroom. Můžeme nahrávat materiály a následně se dětí doptávat – viděl jsi to? Můžeš si pustit video, víš? V něm je to vysvětlené. Zkoušíme věci víckrát, někdy to nefunguje, tak zkusíme něco jiného a další a další možnosti. Na různé děti totiž fungují různé věci a je potřeba najít tu správnou možnost. Někdo potřebuje pohyb. Někomu naopak víc svědčí spolupráce.
Měl jsem třeba žačku, pro kterou bylo náročné sdílet svoje potřeby a myšlenky s učiteli či spolužáky. Měla ale kamarádku, se kterou se jí pracovalo dobře. Snažil jsem se z toho těžit, takže jsem je v hodinách dával do dvojice. Ale je potřeba to probrat také s ostatními dětmi, proč to dělám, aby neměly pocit, že je to nefér a proč ony nemohou být se svým kamarádem. Nechaly si to vysvětlit a mohlo to díky tomu fungovat.
Celý rozhovor najdete na www.eduin.cz.