Daniel Štach: Janička je úplně mimo realitu

Tento příběh je inspirován skutečnou praxí. Chci upozornit na to, co mnozí pracovníci v pomáhajících profesích samozřejmě znají. Za chováním (ne jen u dětí) se skrývají i pocity a emoce. Ty všelijak dáváme najevo, ale mnohdy také ne. Ze strachu, že vyvoláme konflikt, že se okolí nebudeme líbit, že to „pak bude ještě horší“ atd. A tak si to někdy jen myslíme. Přesto se „to neuvědomované“ nebo jen myšlené, ve vztazích uplatňuje a působí. Funguje to jako kletba v pohádce. Dokud kletba trvá, nemůžeme nic změnit. Každý vidí svou realitu, a nerozumíme, proč se nám „to děje“. Proto mají u dětí takový úspěch příběhy o malých čarodějích a čarodějkách. Pomocí správných kouzel totiž prolamují kletby a odhalují různá tajemství. A na to už dávno většina dospěláků přece nevěří…

Co se tím vlastně myslí? Janička je skutečně „nemocná“, diagnóza pravdivá? Nedělá, co se po ní chce? Není schopna se něco naučit? Vadí to všem? Co brání tomu, aby se věci zlepšily? Někdy je to prostě tajemství… a výchovná opatření mají jiné cíle. O žádná tajemství nestojí.

Janička mi povídá „No a když už paní učitelka křičí, dělám, že je všechno v pořádku. Ona by tomu stejně nerozuměla, kdybych to řekla. Nevím proč se na mě zlobí, když se mi tady nechce být.“

Janička si myslí, že je hodná. Paní učitelku ale „nemá ráda“. To jí však nemůže říct. Má strach, že by se paní učitelka určitě zlobila ještě víc. Je to takové „tajemství“, které kdyby věděla, bylo by prý všechno ještě horší. Když se má Janička do něčeho zapojit, dává to „najevo“ – úšklebkem, mlčením, nespoluprací. Paní učitelka ale není tříhlavý drak. Hlavu má jen jednu. A do jedné hlavy se vleze méně než do tří. I když… kdo ví, jestli tady platí dračí matematická pravidla. Přirozeně po mnoha nezdarech i paní učitelka své emoce dává nakonec do slov, „Janička je úplně mimo realitu!“

Ptám se druhý den ráno maminky, jak jí to jde doma s Janičkou?

Maminka říká, „paní učitelka vůbec neposlouchá, co jsem jí minule řekla. Dokonce jsem jí to napsala! Přece ví, že chodíme k psychiatrovi a bere léky. Prej nespolupracuje, a ještě se u toho schválně na ni šklebí. Měla bych se zaměřit na její výchovu. Tak mi to řekla. To jako za to můžu já, že dcera nepracuje? To nepochopíte, paní učitelka je úplně mimo realitu!“

„Učitelka taky?“s nadsázkou si pomyslím. Ptal jsem se sice na Janičku, ale to nevadí. Třeba budeme mít příště víc času.

V poledne odchytávám za běhu paní učitelku: „Jak to jde s matkou Janičky, domluvily jste se na něčem?“

Paní učitelka povídá: „Jani? Ty úšklebky, ty by u ní rozhodně měly přestat. V jejím věku to už není normální. Jenom provokuje a chce na sebe stáhnout pozornost. Když chce, tak poslouchat umí. Ostatní děcka se přidávají, a pak je to jak v cirkuse. Měla by respektovat autoritu. To si myslím, že je u ní problém. Na tom s ní nějak zapracujte.“

Na to jsem se sice neptal, ale i toto jsou informace. Snad budeme mít příště víc času…

Jdu do třídy a spolužák Jirka říká: „Janička je divná a nemám ji rád. Paní učitelku jo, tu mám rád.“ Zároveň ale dalším dechem dodává: „Katka má hrozného taťku, takového bych nechtěl.“

„Jirka se na mě někdy tak blbě usmívá. S ním nekamarádím. Někdy mám chuť mu dát facku,“ říká zase Franta u okna.

„Franta jen lže a provokuje… a k tomu je nejmenší ze třídy, tak ať si nevyskakuje,“ říká Adéla.

„Adéla je mentál úplně. Neumí ani psát,“ říká Katka.

No, cirkus.

„Co si o tom všem myslíš?“ ptám se Janičky na dalším setkání. „Já se v tom úplně ztrácím a nerozumím tomu.“

A Janička mi dává kapky: „a to jste psycholog ve škole, a nerozumíte tomu? To jsem ještě neslyšela. Vy jste divnej dospělák. Dyť všichni všechno už ví …a nikoho nezajímá to tajemství, kterým chráním paní učitelku před ještě větším zlobením.“

„Z toho už jsem, Janičko, úplný jelen. Před ještě větším zlobením?“ dodávám.

„A nejste mimo realitu? Proč byste měl být jelen? Já jen občas neposlouchám. Není to pořád, no… někdy mám takové myšlenky, když se paní učitelka na mě tak šklebí… a je to tak, že… pak každý dělá to svoje.“

Tak se zase ptám: „Že jako pak ty, Janičko, posloucháš, plníš úkoly a paní učitelka je spokojenější?“

„Proč by měla být paní učitelka spokojenější? Nechápu. Proč to říkáte?“

Janička se chvíli odmlčí a já jen hloupě koukám.

„No, dělá to společný pořádek tady,“ říká po chvíli a oba u toho hledíme na plyšáka, co sedí na třetí židli. Ten chudák vypadá dost mimo realitu, pomyslím si pro sebe a trochu se začnu smát.

„Pořádek?“ říkám už nahlas, a dávám najevo údiv. „Myslíš něco ze školního řádu?“

„To neee, jiný pořádek. Takový, že já budu dál nemocná a dělat to schválně – beru na to i cucací léky, to už mamka určitě říkala. A pani učitelka si může myslet, že mě učí a vychovává. Škola nás tak všechny spojuje, víte? I když nejsem teď ve třídě, nebo v té digitální… když si na paní učitelku vzpomenu, jakoby tu byla vedle mě.“

„Hmmm, Janičko, asi bychom to museli víc probrat – škola spojuje, to zní rozhodně zajímavě. A nezlob se, že se usmívám. Přijde mi to trochu srandovní.“

„No, lepší než kdybyste se hroutil. Vám se to dalo říct, a to je strašně fajn. Vypadá to, že jste v pohodě. Bude to naše tajemství.“

A tak mi Janička vysvětlila, že jsme všichni tak trochu mimo realitu, ale škola tyto reality tajemně propojuje. Ještě chvíli jsem sám zíral na plyšáka. To zas budou v noci děsivé sny…

Daniel Štach: Mým rodným krajem je Valašsko. Pamatuji krásné a tuhé zimy, velké závěje, oheň v kamnech, dědovu harmoniku a babiččiny koblížky. Základní školu jsem nastoupil ve Vizovicích a matně vzpomínám na kreativní paní učitelku ve druhé třídě, která nám neposednějším umožnila realizovat potenciál – na léčebnu jsme ještě nebyli a psychofarmaky a diagnózami se na dětech šetřilo. Průmyslovku jsem ukončil na Slovensku. Jednooborovou psychologii pak na UP Olomouc. Zkušenosti jsem postupně získával v oblasti psychiatrie, krizové intervence, manželského a rodinného poradenství. Aktuálně kruh uzavírám  ve speciálním školství, které mě donutilo v minulém roce i publikovat. Je mi blízký psychoanalytický přístup.