Na pracovních poradách se občas tzv. tmelí tým pracovníků, či se klade taková řečnická otázka: „jsme všichni na jedné lodi?“ Dovolil jsem si trošku zafantazírovat, co to pro mne znamená.
Každá loď má kapitána. Ten by měl vědět, co takovou posádku a členy v podpalubí může trápit. Bývají „svedeni“ na loď z různých důvodů. Někdy námořníci nejsou k mání, dá je dohromady nouze, shoda okolností nebo kapitán svým výběrem. Dobří námořníci přesto nešílí z každé vlny kolem. Umí držet směr a mohou se na sebe spolehnout. Jednoduše řečeno – něco vydrží. Kapitán bez dobré posádky je k ničemu. Posádka bez zkušeného kapitána jen proplouvá vodami.
Společný cíl
Námořník potřebuje poznávat moře a porozumět zákonitostem plavby, vrtochům počasí, navigaci, astronomii, větru, mapám, sobě samému. Přes všechny nabyté vědomosti a zkušenosti by sám stejně loď řídit nezvládl. K tomu je potřeba celý tým. Tedy za předpokladu, že existuje společný cíl. Někam doplavat, udržet loď nad hladinou, zvládat krizové situace a nakonec také umět nabrat síly i v průběhu plavby.
Každý pracovní den něco přináší a v každém z nás něco zanechává. Někdy je to dobrý pocit, jindy naštvanost i zklamání. Posádka ví, že silný vítr k plavbě patří. Ten správný dokonce žene loď k novým obzorům. Každý si může položit otázku, co se může dít, pokud společný cíl nemají? Když chybí smysl celé plavby. Příroda nás začne zkoušet. Známkovat určitě nebude a náš úspěch z akademie ji nezajímá. O pěkných ostrovech a slibovaných pokladech se časem nikdo nechce ani bavit. Jako bychom zapomněli, kde ty poklady jsou a jak vypadají.
Krocení příšer
Moře je živel a dokáže potopit jakoukoliv loď. Žádná zdravá posádka se nepožene do vln „po hlavě“. V takovém případě hrozí i smrt. V některých situacích s žáky je to podobné – stáhnou nás nenápadně do svých vln a bouří.
Chtít po bouři (když už jsme do ní sami vjeli), aby nebyla – je naivní. Někteří mají dokonce představu, že by je mělo moře poslouchat. To může chtít turista na projížďce u pobřeží, ne námořník. Ten ví, že existují síly, které ho přesahují. Proto se učí číst v mapách a později poznává proudy, které nejdou jasně vidět. Dají se ale cítit. Když máme dobré počasí, všechno krásně šlape a příď lodi prolamuje vlny. Když je „blbej den“ a navíc se něco v práci pokazí, je to jako „krocení mořských příšer“. To však vyžaduje dovednost, jak nejlépe ovládnout ty své. V průběhu plavby hrozí spousta věcí. Dojdou síly, zásoby, přijde strádání. Včerejší radost se rozplyne dřív, než vyjde slunce nového dne. Nemusíme vnímat nakonec nic, co nás spojuje.
Přes to všechno i já se cítím být členem posádky, a být na jedné lodi spolu s ostatními pro mě znamená:
Školní flotila
Na plážové vývěsce rekrutačního střediska „U palmového listu“ se ve větru líně pohupuje transparent „požadujeme odbornost, odolnost, týmového ducha, vítáme odvahu a dobré srdce – nabízíme dobrý základní plat, profesní růst a podíl na nalezených pokladech“. Dlouhé plavby mohou být únavné. V podpalubí občas dochází ke ztrátě orientace i víry, že stále existují neprobádané prostory, výzvy a překvapení. A ty přicházejí – globalizace, inkluze, koronavirus. Technologie a posttotalitní společnost urazila zase kus cesty a mocipáni státní plavební jako kdyby chvílemi koukali z věže do bohatých polí, užívali si banketů, a lodě kotvily někde v Zátoce buřtů. Možná je to jinak, ale mé fantazie jdou v tomto období ještě trochu hlouběji, a nástrahy „úplného bezvětří“ odrazují k dalším průzkumným plavbám. A plachetnice se dávno proměnily v parníky. Parníky v motorové lodě, ponorky a kosmické stanice. Přesto jakoby konzumovaly samy sebe a oceán digitalizace byl do téhle chvíle pro běžné námořníky příliš vzdálen a nebezpečný.
Někteří se plaví za dobrodružstvím a poznáním. Někteří proto, že musí živit rodinu, jiní v tom vidí poslání. To vše se časem může navzájem prolínat. Postupně objevujeme vše potřebné pro svou plavbu. Ta vyžaduje od posádky jiný přístup v dobrém počasí a jiný, když se zvedne vítr. A jiný zase, když se na obzoru objeví bouře. Posádka totiž ví (nepotřebují o tom stále diskutovat), že jsou na společné lodi a jedině tak mají šanci přežít a někam doplavat. Moře má sílu námořníky někdy „přikovat“ k palubě a donutit je k akci. A kdo ví, možná objevíme svůj poklad na místech, kde bychom to nečekali. Chápeme náš pobyt (i dočasný) na školní lodi podobně nebo to zůstane jen výkřikem ve tmě, který odnese vítr? Hledat na to odpovědi je pro mě zajímavé a důležité. Věřím, že při pedagogické práci jde i o život a zdraví. A věřím, že většina z nás chce být členem silné posádky, i když cítíme, jak se loď houpe na vlnách kovidového počasí.
V prostorách škol pád přes palubu či smrt utonutím většinou fyzicky přímo nehrozí. Když vycházím ze své kajuty poradenského pracoviště kolem zeměpisných map, myslím někdy na utonutí psychické. To má možná hororovější následky – tělo je v takovém případě stále na palubě, ale ta „duše“ už někde hluboko pod hladinou… (u rumu) s partou „nemrtvých“ kapitána Barbossy. Proto k další plavbě neprobádanými vodami nejen speciálního školství přeji nám všem hodně sil, dobrý vítr a odvážnou posádku.
Daniel Štach: Mým rodným krajem je Valašsko. Pamatuji krásné a tuhé zimy, velké závěje, oheň v kamnech, dědovu harmoniku a babiččiny koblížky. Základní školu jsem nastoupil ve Vizovicích a matně vzpomínám na kreativní paní učitelku ve druhé třídě, která nám neposednějším umožnila realizovat potenciál – na léčebnu jsme ještě nebyli a psychofarmaky a diagnózami se na dětech šetřilo. Průmyslovku jsem ukončil na Slovensku. Jednooborovou psychologii pak na UP Olomouc. Zkušenosti jsem postupně získával v oblasti psychiatrie, krizové intervence, manželského a rodinného poradenství. Aktuálně kruh uzavírám ve speciálním školství, které mě donutilo v minulém roce i publikovat. Je mi blízký psychoanalytický přístup.