Deník Referendum: Návrh etického kodexu učitele

Problém se obnaží, když si uvědomíme, že jedním z hlavních poslání školství je kultivovat lidské bytosti tak, aby byly schopné obstát v budoucnosti v rámci demokratických vztahů založených na vzájemné rovnosti lidských práv. Pokud totiž nahlédneme pod pokličku onoho nostalgicky bublajícího guláše, s překvapením možná zjistíme, že zdánlivá vůně v sobě nese bující toxičnost a přetrvávající sociální patologii, jejímž symptomem a pointou je přetrvávající a široce rozšířená šikana.

Přestože průkazných výzkumů na téma školní klima v českých školách máme nevelký počet, jisté tendence lze vystopovat například z výročních zpráv školského ombudsmana. Citujeme-li ze zprávy, školský ombudsman zde uvádí „Hlavní příčinou většiny problémů, na které si stěžovali pedagogové, rodiče i žáci, bylo nezdravé (negativní, nepřátelské) klima ve školách. Nedobré vztahy mezi účastníky školního procesu (učitelé, žáci, rodiče) se projevovaly ve stížnostech na vedení škol, jednotlivé pedagogy, vedly i k nevhodnému chování žáků a studentů, k šikaně.“

Ladislav Hrzal dále ve zprávě popisuje, že školy šikanu řeší nedostatečně a zabývají se jí až ve chvíli, kdy propukne ve formě fyzického napadení. Další odborníci se zmiňují o nárůstu agresivity ve školách.

Evidentně zde máme důvod se domnívat, že v řadě škol přetrvává negativní klima, přičemž šikana je důsledkem a nemocí sociálních vztahů ve škole. Základním problémem je podle mého názoru autoritářské prostředí ve škole založené na nerespektujících vztazích v rámci hierarchického systému nadvlády, ve kterém silnější předvádějí svou moc na slabších.

Ostatně v jednom výzkumu samy děti identifikovaly motivaci agresorů k šikaně jako snahu „získat nadvládu nad ostatními“. Pokud ředitel mocensky ponižuje učitele, učitelé ponižují žáky, ti pak zákonitě modelují své chování ve třídě podle okolních sociálních vzorů.

Struktura nadvlády
České školy, vycházejíce z tradic pruských kadetek, připomínají pyramidovou strukturu, na jejímž vrcholu sedí generál ředitel, důstojnickou roli hrají učitelé a vojíny, ať už mazáky či bažanty, zde tvoří žáci, jakožto „ti, kteří jsou nejníže, a tak mají bez ptaní plnit rozkazy“. Na dané téma existuje řada psychologických výzkumů, ať z oboru sociální psychologie či například humanistické psychologie, které poměrně jednoznačně definují takové prostředí jako absolutně nevhodné pro vzdělávání a generující sociální patologii ve vzorcích chování.

Ostatně vědecká zjištění společně s étosem práv a svobod jedince v rámci snahy o výchovu demokratického občana se promítla i do současného nastavení zákonných norem. Podle nich primární povinností pedagoga je respektovat práva žáka a vytvářet pozitivní a bezpečné klima ve školním prostředí.

Proč jsou tyto zákonné normy v některých školách ostentativně obětovány na oltář tradičního systému hierarchické nadvlády, je velká otázka. Nabízí se přitom hned několik vysvětlení. Například zmíněná historická tradice kulminující v autoritářství komunistického režimu. Jinou možností jsou psychologické motivace některých „pedagogů“ léčících si své pocity nedostatečnosti na slabších. Anebo je to už i disciplinující étos kapitalistických vztahů redukujících občana na zaměstnance a toho na vykonavatele příkazů vládnoucího zaměstnavatele.

Odhlédneme-li od hlubinných strukturálních příčin a pokusíme-li se ignorovat přesvědčivost argumentace některých odborníků, že jediná šance, jak radikálně změnit naše školství je zrušit jej a postavit nové na zelené louce, nabízí se otázka, co můžeme udělat v praxi tady a teď. Obzvláště ono „teď“ nás staví do situace bezprostřední hrozby klimatického kolapsu v prostředí bezprecedentně technologicky se rozvíjející společnosti. Někteří dokonce hovoří o tom, že se nacházíme v nejkritičtějším období dějin od počátků civilizace.

Učitelé předstupují před žáky, chtě nechtě, symbolicky jako zástupci generace či lidstva, které svým jednáním ohrožuje samo trvání sociálního řádu. Samozřejmě, že je nesmyslné a nespravedlivé obviňovat jednotlivé příslušníky starší generace z toho, že „mladým zničili planetu“, protože individuální možnosti každého z nás jsou drsně limitovány nastavením společenského systému.

Na druhé straně může fakticita současného stavu přilít poslední kapku benzínu do ohně napjatého a stále napjatějšího vztahu mezi dětmi digitální éry a tradiční českou školou. Jak zabránit vyhrocení konfliktu? Jedním z možných pomocníků pro zdravější klima v našich školách by podle mého názoru mohl být otevřeně deklarovaný etický kodex učitele.

Tohle přece není možné
Když jsem na zkoušku procházel desítky školních řádů dostupných na webu škol, všiml jsem si, že v „zákonících škol“ často jsou explicitně vypsány v odrážkách povinnosti žáků, zatímco jejich práva jsou zmíněny jenom někde a povinnosti učitelů jsou často zredukované jednou krátkou větou ve stylu zákonné formulace „učitel respektuje práva žáků“. V praxi to pak často vypadá tak, že zatímco povinnosti žáků, konkrétně a podrobně rozepsané, jsou nesmlouvavě vyžadovány, učitelova povinnost respektovat žáka se mlhavě vejde skoro do jakéhokoliv chování.

V autoritářském prostředí některých škol pak žáky-vojíny rozhodně nenapadne hodnotit chování důstojníků-učitelů, protože je jim zcela jasné, jak takoví „práskači“ dopadají a msta ze strany nerespektujících učitelů může být opravdu nevybíravá. Sám jsem byl ve své učitelské praxi svědkem takových donebevolajících zneužití nadřízeného postavení ze strany učitelů, že mi někteří ani nevěřili, když jsem svou zkušenost popisoval.

„Tohle přece není možné,“ říkali mi. „Máme inspekci, zákony, lidská práva, dávno nežijeme ve středověku, proč si, prosím tě, vymýšlíš?“

Praxe některých škol, obzvláště mimo velká města, však často opravdu připomíná ono vězení či kasárny diktátorských režimů. Příběhy učitelů, například mocensky zabavujících žákyním mobily a posměšně předčítajících před třídou jejich milostné smsky, aby je „spravedlivě potrestali“, jsou jenom špičkou ledovce.

Jak by mohl vypadat etický kodex učitele?
Není cílem tohoto článku někomu diktovat etiku. V ideálním případě by vytvářeli etický kodex autonomně sami učitelé jednotlivých škol. Utopickou představou by pak bylo vytváření společných univerzálních pravidel společně žáky a učiteli.

Spíše si povězme, jak by mohly vypadat některé z principů etického kodexu?
Jako učitel:

• Vztahy se studenty zakládám na vzájemné důvěře a respektu. Nekřičím, neironizuji, neponižuji, nedávám najevo nadřazenost, nezneužívám svého postavení.
• Respektuji odlišnosti a unikátnost jednotlivých studentů. Žáky před třídou nesrovnávám, normativně nehodnotím, přistupuji ke každému individuálně. Nejsou lepší a horší žáci. Jsou jen žáci, jejichž kompetence a dovednosti jsou z různých důvodů na různých úrovních.
• Jednám čestně a férově. Přiznám svou chybu a omluvím se. Svou vlastní chybu reflektuji a považuji ji za důležitý indikátor, který mi umožní posunout se dál. Vím, že nejsem dokonalý, vím, že dělám chyby, a vím, že je to v pořádku.
• Snažím se, aby mé hodiny byly zábavné, motivující a intelektuálně podnětně. Hlavní aktivita v hodinách připadá žákům. Respektuji jejich názory, akceptuji jejich emoce.
• Jsem profesionál. Udržuji si hranice mezi žáky, které nikdy nepřekročím. Jedná se o hranice fyzického kontaktu i nevhodné komunikace. Rádoby vtipné poznámky nemusí být vždycky vtipné.

Řada dobrých učitelů bude považovat podobné zásady za samozřejmé. Mám však za to, že v situaci funkční mocenské nerovnováhy ve škole a komplikované krizové společenské situace by podobný etický kodex, vytvořený učiteli a vyvěšený na stěny tříd, mohl hrát roli důležitého podnětu ve snaze transformovat české školní klima z kasárenského na respektující, podporující a partnerské.