Deník Referendum: Není odborník jako odborník

Publikujeme text Jana Michalíka (UPOL), který reaguje na komentář Stanislava Štecha: Jde nám skutečně o rovné šance dětí ve vzdělávání? a polemizuje s názorem, který Stanislav Štech vyjádřil v textu, že by se diskuse o paragrafu 16 novely školského zákona měli účastnit pouze odborníci, psychologové. Pod textem uveřejňujeme část komentáře Jana Černého, který již dříve reagoval na text Stanislava Štecha (ZDE) . Oba texty, jak text Jana Michalíka (ZDE), tak text Stanislava Štecha, vyšly na stránkách Deníku Referendum.

V závěru loňského a na začátku letošního roku se při projednávání novely školského zákona strhla rozsáhlá polemika nad vhodností nově pojaté zákonné úpravy vyjadřující „posuzování mentálního postižení“. V prosinci 2014 na tomto místě Stanislav Štech, poradce premiéra, psycholog, profesor, publikoval názor, který, zjednodušeně řečeno: a) horuje pro novou právní úpravu b) vylučuje z diskuse „odborníky“, kteří nejsou psychology, a tak se k tomu nemají vyjadřovat.

Celé by to nestálo za řeč. Motivy, důvody, ale zřejmě i dopady navržené novely, resp. její předmětné části tj. § 16a5) jsou rozebírány na desítkách dalších míst. A šlo by to odbýt starou římskou parémií Cui bono? Co však stojí za zamyšlení, je úvaha Stanislava Štecha o odbornících a „odbornících“. Setkáváme se ve veřejném diskursu s obdobným pojetím odborničení, jak jej předložil ve svém článku, dosti často.

Jednou se ozývají lékaři – a necítí se dobře, pokud jim někdo (pacienti, politici, zdravotní pojišťovny) mluví do oboru. Často zaznívá podobná úvaha z řad (některých) učitelů vůči připomínkám laické veřejnosti: „učils někdy? – neučil – tak o tom nemluv“. A mohli bychom pokračovat.

Malá vsuvka: už téměř třicet let úzce spolupracuji s vynikajícími lékaři, skutečnými esy svých oborů. Udělal jsem za tu dobu následující zkušenost: čím větší kapacita a odborník, tím více je ochoten naslouchat a vnímat nuance názorů zdánlivě neodborných. Názorů pacientů a jejich rodičů.

Pojetí odborničení, jak jej předkládá v předmětné věci pisatel Stanislav Štech, lze pochopit, byla-li by řeč o nějakém úzce vymezeném čistě psychologickém aspektu dané vědní disciplíny, kdy výstup příslušného snažení – metodiky, řešení, terapie (lze dosadit cokoliv) zajímá možná několik výzkumníků zoufale bojujících o výstupy v RIVu (pro neznalé – metodika hodnotící výsledky publikační a odborné činnosti akademických pracovníků).

Novela školského zákona
Jak je vidět z navrhovaného znění § 16a5) novely školského zákona, jde o mnohem víc. Bude-li takové znění přijato, z právního (a faktického) hlediska umožní rozšířit pojem „mentálního postižení“ na další skupiny dětí a žáků, kterým se dosud takového dobrodiní nedostalo. Tedy znovu zopakujme: diskuse, alespoň ta, jíž jsem se účastnil, se nevedla o tom, jestli „mají pravdu“ psychologové ti či oni nebo naopak psychiatři.

Diskuse se nevedla o tom, jestli má být používán test s názvem xy nebo třeba zž. Diskuse, tak jak jsem se jí účastnil a účastním i tímto příspěvkem, se vede o „vhodnosti a oprávněnosti“ použití zvolené terminologie v zákoně a jejích možných a řadou lidí očekávaných dopadech.

Je to možná trochu otřepaná fráze, ale nejde o nic jiného než o základní právo každého jedince (případně zastoupeného zákonným zástupcem) vyjadřovat se svobodně k tomu, co se jej z veřejných politik týká. Občané se zdravotním postižením, a i s postižením mentálním, mají nemenší právo vyjadřovat se k úradkům mysli a výsledkům činnosti svých „posuzovatelů“. Těmi jsou začasté psychiatři a někdy psychologové. Lze říci, že psychiatři si své „užili“.

Historie jejich přístupů k osobám se zdravotním (nejen mentálním) postižením je přímo děsivá. Zdá se, že se v mnohém poučili. A, byť se jim mnohé zásahy veřejnosti nelíbí (vzpomeňme kauzu klecových lůžek), zvykli si, že chtějí-li vládnout poznatky o lidské mysli, musí více respektovat, že nejen jejich mysl je ta rozhodující…

Kdo je a není mentálně postižený
Není sporu o tom, že oba dva přístupy k daným pojmům a jejich obsahu mají své výhody i nevýhody. První z nich trvá na využívání (v České republice stále platné!) Mezinárodní klasifikace nemoci WHO. Tj. mentální retardace – jako odborný termín, kterým lze lege artis označit osobu, které v příslušných testech daný odborník „naměří“ hranici tzv. IQ menší než 69.

Nově navržený model, jen obtížně a až v posledních týdnech skrývající svou inspiraci modelem amerických psychiatrů nazývaným DSM 5 (v ČR neplatí, není ani upraven pro naše podmínky), umožní tuto hranici „prolomit“ a zmíněnou nálepku mentálního postižení přiznat i dalším tisícům osob. O tom, že umožní de iure, nemůže být sporu, vyvěrá to jasně ze znění samotné normy. V jaké míře se tak stane fakticky, lze nyní jen spekulovat.

Přitom jasně řekněme, že z hlediska psychologů je svým způsobem pochopitelná nevůle a nechuť k taxativně a rigidně stanovené hranici. Nakonec nemusí být člověk psychologem, aby seznal, že praktický rozdíl mezi osobnostmi lidí získavšími tzv. IQ 68 anebo IQ 72 (když už odhlédneme od nepřesností každé diagnostiky, chyb měření a spolehlivosti měření) je, jak to jen odborně napsat: žádný.

Podíváme-li se však na věc z úhlu pohledu dalších disciplín, ale nakonec i lidí a zájmových skupin, uvidíme, že přesné hranice mají také svůj význam. Ad absurdum je pevná hranice dovedena v dopravních předpisech. Každý ví, že jet v obci rychlostí 48 nebo 51 km/h je fakticky stejné, právně může mít takové jednání následky až fatálně odlišné.

Možná srozumitelnější bude příklad týkající se příspěvku na pořízení auta. Získal jej i rodič dítěte se středně těžkou mentální retardací, tj. v pásmu tzv. IQ do 49 bodů. Srovnání čísel 48 a 52 už opakovat nemusím. A přesto je rozdíl fatální – až dvě stě tisíc korun.

Je proto absurdní, jak se snaží Stanislav Štech dovozovat, že by se diskuse o sporném § 16a odst5 měli účastnit jen psychologové, neboť ti vědí nejlépe, oč jde. Opak je pravdou. Čím víc s některými z nich hovořím, tím víc si uvědomuji, že nevědí vůbec nic. O čem? O historii lidí se zdravotním postižením, o obludných formách diskriminace lidí s mentálním postižením – a to i u nás, o pravidlech a zásadách normotvorby, o funkci právních norem v regulaci lidského chování…

Proti části novely školského zákona existují vážné výhrady
Pro zákonodárce by mělo být varující, pokud nejrespektovanější organizace hájící zájmy osob s daným postižením (Národní rada osob se zdravotním postižením a Sdružení pro pomoc mentálně postiženým), stejně např. jako Člověk v tísni, vidí v novele rizika a ne příležitosti.

Část právníků z oblasti lidských práv (není radno se vysmívat, je to stejně platná specializace jako právo pozemkové nebo zdravotnické…) se domnívá, že vzhledem k tradici České republiky, k tomu co nám tato tradice přinesla na našem i mezinárodním poli, je zařazení navrženého znění § 16a5) nebezpečné a kontraproduktivní (více o tom ve velmi pregnantním stanovisku veřejné ochránkyně práv).

Část speciálních pedagogů se domnívá, že navržené znění § 16a5) je zoufale zastaralé dříve, než bylo přijato. Zdánlivě otevírá dveře k poskytnutí podpory dětem, které dříve byly nuceny opustit ZŠ praktické, ale na základních školách se jim podpory nemohlo dostat (nebyla na ně zákonná kolonka).

Právě ministerstvo školství připravilo rozsáhlou a velmi podnětnou novelu celého § 16, který opouští nálepkování dětí přívlastky všech možných postižení a znevýhodnění – a přináší pojem (a doufejme časem i obsah) podpůrných opatření. Na určitý stupeň podpůrného opatření pak dosáhnou i žáci, kteří se pohybují v tzv. hraničním pásmu (nepřesný – leč praxí užívaný pojem). A dosáhnou na potřebnou podporu i bez toho, že jim zákon na čelo nalepí známku „mentálně postižený“.

Vrátím se znovu k odborničení. V Evropě, v její tzv. vyspělé části, bývaly lídrem školské integrace lidí s postižením sociálně demokratické vládní proudy. Kdo sleduje stenozáznamy diskuse v Poslanecké sněmovně, je vystoupeními mnoha poslanců tohoto myšlenkového proudu u nás zděšen. Ale nebudu je proto z diskuse vylučovat jako neodborníky. Mají na svůj názor právo. Byť podle mého mínění se v dané věci mýlí.

Dvacet pět let poslouchám stesky desítek a stovek rodičů dětí s nejtěžšími postiženími, jaká si umíme představit. Kolikrát už mám na jazyku zásadní názor či dokonce rozhodnutí… Vždyť já přece tu cestu prošel, já nejlépe musím vědět, „co je pro ně dobré“. Místo názoru se snažím polknout – a poslouchat.

Rodiče dětí se zdravotním postižením jsou pro mě (co se týče jejich dětí) většími odborníky než nejvěhlasnější psycholog. Ostatně – ti skutečně věhlasní (Matějček, Dunovský, Šturma, Koluchová a desítky dalších) by se za odborníky prohlašovat nepotřebovali.

—-

komentář Jana Černého:

Chodí se tu dva měsíce okolo horké kaše.

V zmíněné formulaci zákona jde primárně o na tuto formulaci navázaný projekt doktorky Jany Zapletalové za 270 000 000 korun, Projekt prošel schválením poradou vedení MŠMT, tedy ještě vyrobit tu legislativní nutnost ho realizovat:

Jednotlivé klíčové aktivity a objemy prostředků:

42 000 000 Kč Ověření standardů kvality ve školských poradenských zařízeních
40 000 000 Kč Integrace podpůrných opatření navrhovaných ve školách se systémem podpůrných opatření navrhovaných školskými poradenskými zařízeními
158 000 000 Kč Diagnostika a intervence (nové testy)
25 000 000 Kč Vzdělávání pedagogických pracovníků škol a školských poradenských zařízení
5 000 000 Kč Vyhodnocení parametrů kvality poskytovaných služeb a nastavení jednotného standardu pro školy a školská poradenská zařízení

Více v komentářích ZDE.