Děti nadané, handicapované a “normální” v jedné třídě? V Americe to jde.

Co by se stalo, kdyby děti nadané, handicapované a “normální” společně absolvovaly základní vzdělání v jednom typu školy? ”To by byla zkáza našeho školství!” varují ředitelé. “Náš Pepíček by se mezi těmi blbci nic nenaučil!” děsí se rodiče. Mně osobně se tento nápad ze začátku také moc nezdál, a tak jsem se rozhodla na vlastní oči přesvědčit, zda to může fungovat.

Protože studuji v USA, kde děti “normální” většinou chodí na základní školu se svými nadanými a handicapovanými vrstevníky, nemusela jsem takovou školu hledat dlouho. Dohodla jsem se se speciání pedagožkou Emily, která pracuje na jedné základní škole poblíž Chicaga, že ji budu týden pozorovat při práci.

Emilina škola byla obyčejná veřejná základka, která se nijak nezaměřovala na podporu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Proto mě překvapilo, že měla tato škola o velikosti 700 žáků celkem 8 speciálních pedagogů, 9 asistentů učitele a více než 130 žáků – slabších i nadaných – jimž se věnovala speciálně. Každá dvojice tvořená speciálním pedagogem a asistentem učitele měla na starosti 15-20 žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Tyto žáky Emily a její asistentka většinou doprovázely do běžného vyučování, ale někdy s nimi pracovaly individuálně ve své vlastní třídě. Škola měla také svou vlastní sociální pracovnici, psycholožku, logopedku a učitelku angličtiny pro cizince.

Ve skupině, se kterou Emily a její asistentka pracovaly, byli žáci mimořádně nadaní, žáci s poruchami učení a chování, či žáci z chudých imigrantských rodin, kteří měli problémy s angličtinou. Pro každého žáka vypracovala Emily ve spolupráci s dalšími pracovníky školy a rodiči individuální vzdělávací plán, který určoval, na které hodiny bude chodit se svými vrstevníky a v jakých oblastech bude potřebovat individuální pomoc.

Emily se pravidelně scházela s učiteli, aby zjistila, jaká látka se bude probírat a jaké projekty mají žáci vypracovat. Učební materiály, úkoly a testy pak pro děti ve své skupince přizpůsobila tak, aby pro ně byly náročné a zároveň zvladatelné. To znamená, že pro dítě se sníženými rozumovými schopnostmi a autismem vytvořila zcela jiné materiály, než pro inteligentního chlapce s poruchou učení. Učitelé pak žáky známkovali na základě těchto přizpůsobených úkolů a testů, takže například i méně nadaný žák měl šanci dostat dobrou známku.

Na většinu hodin chodili žáci z Emiliny skupiny spolu se zbytkem vrstevníků a Emily v těchto hodinách fungovala jako asistentka učitele. Obcházela třídu a pomáhala všem dětem, které potřebovali v něčem zorientovat, ať už to byly děti z její skupinky, nebo ne. Když děti pracovaly ve skupinách, Emily je nabádala, aby pomáhaly svým vrstevníkům a nějak zapojily každého člena týmu. Mimo vyučování pak Emily pomáhala učitelům plánovat hodiny tak, aby byly uzpůsobené pro různé typy žáků a pomáhaly tak všem dětem nějak se rozvíjet.

Nezdálo se mi, že by děti z Emiliny skupinky, z nich většina by v Čechách zřejmě chodila na ‘zvláštní školu,’ snižovaly kvalitu výuky ve třídách, nebo že by vyrušovaly nějak více, než zbytek dětí. Přirozeně zapadly do třídy, takže jsem zpočátku nedokázala rozlišit, komu se dostává speciální podpory, a komu ne.

Překvapilo mě, jak spolu děti dokázaly přes svou odlišnost efektivně spolupracovat. Například když se na hodině fyziky děti učily formulovat hypotézu o tom, jak rychle spadne jejich padák z papírového ubrousku, hned si mezi sebou rozdělily úkoly a vrhly se do práce. Někteří žáci se pustili do spekulací o tom, zda bude padák s menší plachtou padat rychleji, jiní kamarádům vysvětlovali, co že je to ta hypotéza a proč se dělá, a další mezitím navrhovali a vyráběli padák, podle kterého se hypotéza ověří. Děti se tak neučily jen o hypotéze, ale také o tom, že každý člověk je v něčem dobrý a že při vzájemné spolupráci spolu něco dokáží.

Ani na této škole nebyli všichni učitelé schopni a ochotni učit stylem, který by umožňoval dětem z Emiliny skupinky plně se rozvíjet. Například paní učitelka na sociální vědy vždy celou hodinu monotoním hlasem diktovala, co si mají děti zapsat do sešitu, a každou chvíli je okřikovala, ať zmlknou. V jejím případě byla třída občas skutečně nezvladatelná. Během takových hodin si Emily brala některé své žáky k sobě do třídy a tam s nimi stejné učivo probrala nějakým zajímavějším způsobem.

Při sledování Emiliných žáků jsem přemýšlela, co brání nám Čechům v tom, abychom začlenili žáky se speciálními vzdělávacími potřebami do běžného vyučování podobně, jako to dělají v Americe. Je to jen otázka peněz? Někteří lidé tvrdí, že naši učitelé by to s tak širokým spektrem žáků prostě neuměli. A asi mají pravdu. Jenže ani na Emilině škole neuměli všichni učitelé hned od začátku připravovat hodiny pro tak různorodou třídu dětí. Někteří, jako paní učitelka na sociální vědy, to neumí dodnes a učit se to ani nechtějí. Většina učitelů se to ale s Emilinou podporou a s přibývajícím zkušenostmi postupně naučila. Proč by to nešlo u nás?

V zájmu zachování Emiliny anonymity jsem její jméno pozměnila a jméno školy vypustila.