Děti potřebují problémy dobře pojmenovat, umět klást otázky a naplánovat si cestu k cíli, říká Pavlína Moravcová

Naučit se ve škole základy a klidně se je i „nadrtit” je podle prvostupňové učitelky českého jazyka Pavlíny Moravcové důležité. Znalosti jsou pro život potřeba a násobilku nebo pády využíváme každý den. Stejně tak jsou ale důležité i měkké dovednosti, které děti mají znát právě v kontextu vědomostí. „Učit děti spolupracovat je jedna věc, ale mohou se to krásně učit třeba na tom, že ve větě určují členy. Najednou se tedy učí znalosti i dovednosti,” vysvětluje Moravcová, kterou kolegové v nominaci na cenu Global Teacher Prize Czech Republic popsali jako inspirativní učitelku a spravedlivou vůdkyni týmu. 

Při výuce je pro vás důležitá reflexe a symetrická komunikace mezi žáky a učitelem, co si pod tím máme konkrétně představit?

Reflexí pro mě je, když si s dětmi stanovíme a pojmenujeme cíl, což je důležité udělat správně, a ony následně reflektují, jak se k němu přibližují. Mám k tomu různé otázky, buď se ptám úplně jednoduše na to, kdo podle sebe cíl naplnil a cítí se v tom jistě, nebo kdo ho třeba splnil jen napůl. Někdo ho třeba nezvládl vůbec. V rámci reflexe je samozřejmě mnoho dalších možností, ale pro mě je důležité, že si žáci zvědomí sami pro sebe, kde se vzhledem k tomu pojmenovanému cíli nachází, aby si mohli naplánovat kroky pro budoucí činnost.

A probíhá to každou hodinu, nebo jen po nějakém bloku či tématu, které probíráte?

Určitě každou hodinu a někdy hned po činnosti. Stejně jako bychom my rádi věděli hned, co je dobře a co ne, tak děti zrovna tak. V podstatě čím déle učím, tím častěji to zavádím. Dejme tomu, že jim zadám rozhovor ve dvojici a následně ho hned zreflektujeme. 

Co reflektujete?

Buď výukové otázky, nebo jak se jim dařila spolupráce, jak se u toho děti cítily. Možností je hodně a přijde mi to hodně důležité. 

A co je to ta symetrická komunikace? Jazykově to zní jako rovný vztah mezi žákem a učitelem?

Myslím to trochu jinak. Pro mě to znamená, že dětem řeknu, co potřebuji, ale bez nátlaku. Nejdříve děti vedu a řeknu jim například, aby byl klid, abych mohla zadat instrukce, a nechávám na nich, jestli to ony budou respektovat. 

Co když to nerespektují? 

Pak přejdu do řízení. Už konkrétně směrem k jednotlivým dětem. Řeknu jim, že teď je potřeba, aby byl klid. Máme domluvená pravidla, takže je následně vyžaduji striktněji, není to anarchie. Důležité je pro mě dávat dětem prostor nejdřív pro tu symetrickou, respektující komunikaci, kdy je to na domluvě a vycházíme si vstříc. 

U toho je důležitá autorita ve vztahu mezi žákem a učitelem. Na čem ji stavíte a co pro vás autorita vůbec znamená?

Jsou věci, které dětem nabízím, že se ode mě můžou učit. Pokud nějaká pravidla vyžaduji, mám být ta první, kdo je dodržuje a respektuje. Když to tak dělám, můžu to chtít i po nich. Na tom stavím svou autoritu a také na důslednosti. Když se něco děje, vidím ji v tom, že to neopouštím. Řeknu to na příkladu – v případě, že máme jako třída problém s tím, že děti často vykřikují, nepřehlížím to, ale opakovaně se k tomu vracíme, dokud se to nevyřeší. Nebo když dítě neplní zadanou domácí přípravu, tak ho nijak nezastrašuji, že „já jsem ta učitelka a ty budeš poslouchat“, ale pracuji na tom, aby se to naučilo. A nechávám tomu i čas. Jsou to rozhovory s dětmi, naplánujeme práci a takzvaně to „dotáhneme do konce“. Autorita pro mě tedy není zastrašování a využívání moci, ale pravidla, která dodržujeme společně a trváme na nich. 

Patří do toho i moderace? 

Určitě. V momentě, kdy mají dvě děti konflikt, nabízíme asistovaný rozhovor ve třech. Jsem tam já jako moderátor a nechávám každého nejdřív popisovat, co se stalo. Pak říkají, co u toho prožívaly, proč je potřeba to řešit, a ve třetím kroku je nechám říct, co potřebují od toho druhého. Což je zase v rámci respektující komunikace – oni to vyjádří, ale už je na tom druhém, jestli to přijme a vyjde vstříc, nebo ne.

Mluvíte o respektu jednoho vůči druhému, jak mají dostat prostor se rozhodnout, jestli vyhoví, nebo ne. Co spolupráce mezi dětmi, vyžadujete ji? 

Rozhodně je strašně důležité, aby děti spolupracovaly při výuce. Zařazuju aktivity, kde pracují ve dvojici nebo ve skupině kvůli tomu, aby se do života naučily pracovat s kýmkoliv. Aby to nebylo jen na bázi přátelství, ale aby se naučily spolupracovat třeba s někým, kdo jim není sympatický. Protože to se v životě stává a je třeba je naučit, že mají oddělit rovinu přátelství a profesionalitu. Celkově je to vlastně hrozně jednoduché, protože pořád vycházíme z těch tří zmíněných bodů – učí se popisovat, co se ve spolupráci nedařilo a zároveň říct, jak to potřebují jinak. Učí se to pojmenovávat, což bývá nejtěžší. 

Proč? 

Vědí, že jim to nešlo, že je druhý naštval, ale proč a co by to změnilo, to už tak jednoduché není. Do života se zrovna výbava naučit se pracovat i s tím, kdo vám osobně vadí, ale v práci je jednička, opravdu hodí. 

S tím souvisí i rozvíjení měkkých dovedností oproti memorování dat, jak konkrétně to děláte u dětí na prvním stupni? Přeci jen jsou to malé děti, se kterými se pracuje jinak než s druhostupňovými žáky či středoškoláky.

Komunikace, kterou jsme popsali, je základ. U menších dětí je to v podstatě stejné jako u větších, protože každý z nás potřebuje jasné zadání, aby úkol splnil. Takže umět popsat, co chci – ke spolupráci, k lepšímu výsledku nebo umět říct, co mi vadí a proč. Co jsem ještě nezdůraznila, jsou kroky a jejich plánování. Umět si naplánovat cestu, která povede ke splnění daného cíle. Když se to nenaučí, budou mít sice krásný scénář, ale jen na papíře, protože ho nebudou umět uskutečnit.

To si člověk občas říká, jestli by neměl jít zpátky na první stupeň, aby si to připomenul a zaryl do paměti. 

Je to tak, základy jsou strašně důležité a všechno, co jsme si zatím řekli, je naprosto běžná součást života dospělých. Proto to učím už malé děti a dospělým by občas pomohlo si zopakovat kroky, jak to zjednodušit.

A jak se věnujete umělé inteligenci, která se více a více stává běžnou součástí dnešního světa? Jak ji učíte prvostupňové děti, když se umělá inteligence bude neustále zlepšovat, ač byla ještě donedávna sci-fi?

V hodinách českého jazyka jim vysvětluji, že si sice spoustu věcí mohou vyhledat na internetu a jednoduše vygooglit, ale že je třeba umět zadat otázku a pochopit odpověď. Úplně jednoduše se to dá ukázat na určování slovních druhů. Vysvětluji jim, že když si třeba nejsem jistá, co je to za druh, protože i já se můžu mýlit, stačí si ho zadat do vyhledávače, který najde odpověď. Více s nimi pracujeme od čtvrté třídy, kdy už mají informatiku. Tam se rozvíjí víc.

Jak s umělou inteligencí pracovat, k čemu ji využít?

Na tyto otázky hodně naráží třídní učitel, když s dětmi pracuje. Mluvíme o tom hodně, rozhodně to nijak neignorujeme, řešíme bezpečnost. V rámci preventivních programů se věnujeme pohybu v internetovém prostředí. Na prvním stupni se zaměřujeme hlavně na to, umět se správně zeptat. 

„Pokud nějaká pravidla vyžaduji, mám být ta první, kdo je dodržuje a respektuje. Když to tak dělám, můžu to chtít i po nich.“ (c) Kateřina Lánská

Cítíte se vy jako učitelé v tomto tématu pevní v kramflecích? AI se rozvinula před pár lety, na pedagogické fakultě se nic takového neučilo.

Nemůžu mluvit za všechny, ale za sebe ano. Dětem můžu předat svůj postoj, dát jim prostor na dotazy a hledat odpovědi. Ale že bych se tomu intenzivně věnovala, to nemůžu říct. Co se týká metodické podpory, když člověk chce, sežene ji. S přibývajícím časem se tématu umělé inteligence bude muset škola věnovat víc a víc. Změny budou nyní přicházet rychle, bude potřeba reagovat pružněji a podle mého by se tomu mohl věnovat celý předmět.

Mělo by se to stát součástí revize RVP, na které se teď pracuje?

Osobně na to v současné chvíli neumím odpovědět, protože nejsem odborník na umělou inteligenci a nevím, jak rychle a kam se může vyvíjet. Důležité ale je a bude, aby tomu učitelé byli otevření. Bude s ní třeba pracovat napříč předměty. Rozhodně bychom neměli toto téma opomíjet. Už z toho důvodu, že je to obrovská živná půda pro kyberšikanu a bezpečné prostředí ve škole je nesmírně důležité. 

Jak ho ve škole zajišťujete? 

Když odhlédnu od internetu, tak například tím, že děti nedostávají známky, ale slovní hodnocení. Nehodnotíme také, jak se vyjádří při už zmíněné reflexi, což vede k tomu, že se nebojí projevit. V každé třídě také věnujeme prostor takzvané třídní intervizi, kde si děti pravidelně vyříkávají, co se ve třídě děje. To je minimálně jednou do měsíce, ale záleží na tom, jestli si to děti nevyžádají častěji.

Věnujete se tomu i na druhém stupni, nebo tam je to komplikovanější? 

Děláme to i na druhém stupni. Zařídili jsme to tak, že tam třídní učitel učí ve své třídě etickou výchovu. Intervizi máme pojatou jako třídnickou hodinu, což znamená, že se v ní věnujeme tématům vztahů a postojů. Je na to daný jasný postup, aby se to nezvrtlo v napadání se, nebo že se třída vrhne na jedno dítě, protože se jim něco nelíbí. 

Vy jste v Náchodě vedoucí odloučeného pracoviště trutnovské školy a chtěli byste do budoucna být samostatně. Proč? 

Výhoda samostatnosti je například v tom, že máme všech devět tříd, takže by bylo fungování školy jednodušší. Nyní všechno komunikujeme společně s trutnovskou školou a nemyslím to vůči ní negativně, protože jsme jim hrozně vděční, že nás takhle vzali pod sebe. Ale myslím si, že by se to výrazně zjednodušilo. Ať už v rozhodovacích procesech, počítání úvazků, počtech hodin, výpočtech PHmax a podobných administrativních záležitostech. Dál by to bylo třeba plánování školního vzdělávacího programu. Takhle je to sladění se a komunikování náročnější, i vzhledem k velké vzdálenosti. Na druhou stranu máme oporu v programu, můžeme konzultovat, radit se, sdílet, učit se od sebe navzájem. Má to svá pro i proti. 

Proč jste vůbec tak daleko? Náchod a Trutnov je od sebe nějakých 40 kilometrů, není to tedy vedle ve vsi. Proč nejste rovnou pod Náchodem či aspoň jinou školou ve městě?

Ze začátku jsme fungovali jako paralelní třída na základní škole Tomáše Garrigue Masaryka. To trvalo tři roky, ale po dvou letech se vyměnilo vedení a nová paní ředitelka už nám nechtěla otevřít další třídu s programem Začít spolu. Bylo nám nabídnuto, abychom s první a druhou třídou „dojeli“ do páté a pak skončili. Ale rodiče, kteří už měli v mé třídě děti, do školy chtěli dát i jejich sourozence.

Takže stáli o pokračování?

Hodně. V podstatě to vzešlo z potřeb rodičů i učitelů, já jsem v tom také chtěla pokračovat. Takže jsme spojili síly a hledali, kdo by nás zaštítil. V Náchodě jsme nikoho nenašli, až pak pana ředitele v Trutnově, který do toho s námi šel.

„Někdy mi dochází trpělivost, vidím, že jde snadno ustrnout. Najdete si nějaký způsob, který funguje, tak ho neměníte a zakrníte. Tomu se snažím maximálně vyhnout.“ (c) Kateřina Lánská

A změnila se situace ze strany Náchoda?

Náchod nás teď nechce jako samostatnou školu, protože nemají naplněné kapacity na stávajících školách, takže nemají důvod zakládat nebo dovolit vznik školy nové. Ale loni nám nabídli návrat na školu Tomáše Garrigue Masaryka, kde je to tedy ještě trochu složitější, než že bychom si řekli hurá.

Jak to?

Už dopředu nám řekli, že by třídy nemohly fungovat vedle sebe v současném nastavení. A to je pro nás důležité, aby to šlo, abychom mohli spolupracovat. Takže jsme měli strach z toho, že by program Začít spolu zanikl a návrat jsme odmítli.

Podílíte se také na směřování školy. Co je pro vás důležité, jak by měla ideální škola vypadat?

Jsou to čtyři principy. Bezpečné prostředí ve třídách, abychom se tam cítili všichni dobře. Pak program Začít spolu, kde máme prostor učit se měkkým dovednostem. Ale zdůraznila bych, že neopovrhuji znalostmi a memorováním. Znalosti jsou důležité, děti mají umět pády, násobilku, to se prostě musí naučit a memorovat. Jen zdůrazňuji, že se na nich měkké dovednosti jdou učit. Pokud se děti učí nějakou látku, mohou se současně učit i spolupráci. Jen není tolik prostoru pro klasické drilování. 

A zbytek z těch čtyř principů?

Pak máme ještě Hejného matematiku, kde vidím principy hodně podobné. A poslední je respektující přístup. Je důležité, aby všechny principy dodržoval tým a vycházelo to z toho, že tým pedagogů má nastavenou určitou kulturu, jedná jednotně, a to pak může předat dětem. Důležité je o kulturu neustále pečovat. Jednou z mých zásad je hodně věcí konzultovat s kolegy. Máme metodičku pro první i druhý stupeň, takže se neustále snažím věci s někým sdílet a probírat, aby to nebyla jen má rozhodnutí, ale abychom všichni cítili, že jsme součástí toho směřování.

Vás do GTP CZ, nechci říct jako jednu z mála, protože častěji nominují studenti, nominovali kolegové. Je to pro potvrzení toho, že to děláte dobře? Dá se to nazvat odměnou, nebo něčím jiným?

Pro mě to bylo úplně pohlazení a zpráva, že se tady kolegové cítí dobře. Že jdeme správným směrem. Strašně mě to potěšilo.

Teď jste zástupkyně ředitele, chtěla byste někdy být ředitelkou? 

Chci zůstat v kontaktu s týmem a dětmi. V momentě, kdy by se podařilo se osamostatnit, umím si představit být v roli ředitelky. Ale s tím, že bych nepedagogické věci mohla svěřit někomu jinému. Zůstat v kontaktu s lidmi, s praxí a s dětmi prostě chci, nechci mít jen manažerskou pozici. 

V hodinách sedíte s dětmi i na zemi a učíte se, ale za pomyslnou katedrou máte praxi velmi dlouhou. Vnímáte někdy, že byste spadla do rutiny? 

To víte, že se mi to stává. Někdy mi dochází trpělivost, vidím, že jde snadno ustrnout. Najdete si nějaký způsob, který funguje, tak ho neměníte a zakrníte. Tomu se snažím maximálně vyhnout. Tím, jak učíme děti mluvit, nedají mi usnout na vavřínech. Pokud bych něco zanedbávala, tak si myslím, že dostanu hned zpětnou vazbu. A abych nevyhořela, snažím se hlídat si osobní čas, hýbat se, sportovat, věnovat se rodině a opravdu práci a volno oddělit.