Digitální technologie v kurikulu předškolního vzdělávání? Stát tím posvětí civilizační neduhy, říká ředitelka waldorfské mateřské školy

Výstřižek části dokumentu RVP pro předškolní vzdělávání. Daná část hovoří o využívání digitálních technologií v mateřských školách.

Nové RVP pro mateřské školy obsahuje i digitální vzdělávání. To vám asi velkou radost neudělalo.
To tedy ne. Samozřejmě jsme nelenili a za Asociaci waldorfských mateřských škol jsme na NPI ČR, tedy týmu, který vypořádává připomínky, zaslali žádost, aby výuka digitálních kompetencí byla nepovinná. K této otázce má veřejnost extrémně rozdílné postoje, od naprosto liberálních po velmi opatrné, a tak si myslím, že v rámci svobody volby vzdělávací cesty by mohla a měla existovat možnost, jak své děti ranému kontaktu s digitálními technologiemi nevystavit. Sílí kritické hlasy neurovědců, ale než se dostanou do mainstreamu, bude to nějakou dobu trvat, a tak by myslím bylo dobré postupovat opatrně, nebo alespoň s větší benevolencí vůči různým perspektivám a s vědomím, že ne vše víme. Obratem mi ale přišla odpověď, že malé děti již technologiemi obklopené jsou a vzdělávání to nemůže ignorovat.

Co na ten argument říkáte?
To asi není něco, s čím se dá polemizovat, protože v rodinách zajisté nezdravé návyky jsou. Je otázka, jak se k tomu postavit. 

Mě zaráží, jak jsou formulované očekávané výsledky učení a následné – byť nezávazné – metodické pokyny. Podle mě nepasují k předškolnímu věku. Píše se tam třeba o tom, že dítě se má učit rozpoznat relevantnost informací, uvědomit si autorská práva a tak podobně. Kdyby mi někdo zakryl nadpis, že jde o předškolní vzdělávání, vsadila bych se, že jde o základní školu. Mezi úkoly se zmiňuje úprava dokumentu nebo vkládání textů do obrázků. 

Nebo je tam, že dítě uvede příklady digitálních technologií užívaných v domácnosti a také:  „Hledá příklady, kdy digitální technologie usnadňují člověku život. Rozpozná různá povolání a jak využívají technologie. Uvede příklad, jak pomocí technologií mohou lidé komunikovat.“

K určování toho, jaké digitální přístroje používají lidé různých profesí, jsou v návodných metodických materiálech použity obrázky ve formě piktogramů, které mi mírou nevlídné abstrakce připomínají socialistickou školu osmdesátek: „Toto je kráva a toto je mládě krávy…“ Vzdělávání založené na principu, že prostě dětem něco vysvětlím. 

Na základní škole digitální technologie a jejich obsah nepochybně fungují jako pracovní nástroj. Je to médium, se kterým se ve škole pracuje, jako se dřív pracovalo s rozhlasovou nahrávkou nebo knihou. Dítě školního věku je ale v úplně jiné vývojové fázi než předškolák.

Moderní pedagogika si bere za vzor Jeana Piageta a jeho důraz na kognitivní vývoj v různých fázích. Do sedmi let se dítě podle něj nachází v takzvané předoperační fázi. To je pro nás období senzomotorického učení. Zatímco podle tvůrců nového RVP dítě „pozoruje svět kolem sebe s využitím digitálních technologií“, podle nás má maličké dítě svět především žít. Když si představím, jak se někdo ptá čtyř nebo pětiletého Pepíčka, jaké mají doma digitální technologie, není mi z toho dobře.

Může to nějak souviset se snahou připravit děti dostatečně na školu, a zejména děti z rodin, kde nedostávají dost podnětů?
Dobrá otázka. Ano, jistě, ale podle mě je volba řešení chybná. Děti, které nejsou doma optimálně rozvíjeny, nejsou rozvíjeny na prvním místě v oblasti senzomotorické, jsou často například neohrabané. A právě ony jsou poměrně často ponechávány „výchovnému působení“ digitálních přístrojů. 

Aby dítě mělo potřebné kompetence v dospělém životě, je důležité podpořit v rozvoji nejprve další složky jeho osobnosti, na kterých pak myšlení staví. Je třeba plně respektovat vývojové potřeby dítěte. Nejen Piaget, ale i Matějček mluví o tom, že předškolní období je obdobím imaginativního myšlení. Dítě vnímá svět v obrazech, ovšem nikoli v piktogramech, ale v určitých bohatých a „barevných“ celcích, které nejsou spojené kauzálně.

Když se dětem vypráví pohádka, obrazy v jejich mysli ožívají. Mimochodem, v těch podpůrných materiálech jsou i pohádky. Vznikly ve spolupráci s Národním úřadem pro kybernetickou bezpečnost. Vycházejí z klasických českých pohádek, ale do příběhu jsou implantovány digitální technologie s cílem jakéhosi poučení. Je tam ta o nezbedných kůzlátkách, ve které vlk překonal zabezpečení jejich domu. Nebo o Budulínkovi a vychytralé lišce a škodlivém kódu. Nebo o tom, jak Petr o heslo ke spoření přišel. Je to celé pedagogicky špatně. My dospělí pozorujeme a komentujeme svět, jsme schopni vycházet z abstraktních představ a pojmů, ale pokud jej takto chceme komunikovat dítěti, bereme mu dětství, svět, jakému rozumí.

Co se děje třeba v pohádce o nezbedných kůzlátkách, ať si to umím představit?
Maminka šla na nákup a kůzlátka zůstala doma sama. Hrála polštářovou bitvu, streamovala na internet a dávala k tomu různé hashtagy. A v důsledku toho je našel vlk. Obstaral si jejich adresu, zjistil si bezpečnostní kódy, a dostal se do domu. Jakou tohle má hodnotu, kromě poučovací? Klasická pohádka byla připravena o své kouzlo a zneužita pro mentorování. Kromě toho, že to je návodné a dětem to ukazuje, že je běžné streamovat. Nebo že je normální, že se ke mně chce dostat cizí člověk.

Tohle je ale podle většiny lidé správně, ukazovat dětem zavčas různá rizika a nebezpečí. Jde to proti principům waldorfské pedagogiky?
Ano, my si myslíme, že aby se dítě mohlo správně rozvíjet, musí mít v prvním sedmiletí důvěru ve svět a v dospělé. Navíc se tam mluví o něčem, co spousta dětí reálně nezažila a nezná, s čím spousta pětiletých nemá žádnou zkušenost. Přidaná hodnota tam tak vlastně není žádná.

Směřujeme ke světu s umělou inteligencí a prorostlého digitálními technologiemi. Jsou a budou součástí našeho života. Musíme na to děti připravit. Co je tedy ta správná příprava?
Ano, v tom, co je správná příprava, se s autory konceptu digitálních kompetencí v RVP právě rozcházíme. Oni mimo jiné kladou důraz na kritickou reflexi dítěte. Je tu snaha ho učit kritickému myšlení. To je pro nás něco, kam míříme až na druhém stupni základní školy. Reflexe je proces vyjasňování významu prožitku nebo zážitku ve svých vlastních pojmech. Pracuji s nějakým prožitkem, mám určité spektrum zkušeností, a ty dokážu propojit a nějak vyhodnotit. Kritická reflexe vyžaduje odstup, ten malé dítě nemá, to žije plně v přítomném okamžiku. Kauzální myšlení, jak je zřejmé z mnoha vývojových teorií, nastupuje později. 

Co byste tedy doporučovala místo poučování?
Aby dítě dospělo v člověka se zdravou kritickou reflexí, je třeba ho podpořit v tvořivých činnostech, v tom, aby mělo možnosti prožít sebe, zanítit se pro nějakou aktivitu, která souzní s jeho potenciálem, nasbírat zkušenosti. V pozdějším období svého vývoje má pak tendenci upřednostňovat tvořivé nebo sportovní aktivity, které sytí jeho touhu poznávat, setkávat se s druhými a světem kolem sebe. Věnovat svůj volný čas tomu, co ho naplňuje. To vše je samo o sobě přirozenou prevencí proti „plandání“ na internetu. 

S technologiemi si zkrátka nejlépe poradí psychicky a fyzicky zdravý a odolný člověk, k jejich používání přirozeně doroste. Naopak někoho, kdo je zatížený nejistotou a problémy, které ho oslabují, technologie snáze přemůžou, vstupují totiž do jeho samotné integrity. Příkladů nezdravého vývoje dětí, poruch v emocionální a sociální oblasti jejich osobnosti, máme v současné praxi víc než dost, pedagogicko-psychologické poradny jsou zahlceny dětmi, které vykazují vývojové obtíže.  

Jak konkrétně tedy děti na digitální svět připravujete vy, vaše mateřská škola?
Realizujeme něco, co nazýváme „věž k digitální svéprávnosti“. Vypadá to podobně jako Maslowova pyramida potřeb. Základem zdravého vývoje dítěte je pro nás péče o hlubokou senzomotorickou integraci, tedy dostatek podnětů, vjemů a smyslových zkušeností. Druhým stupněm je rozvoj vnímavosti a empatie, tedy posilování toho, co naopak technologie prokazatelně oslabují nebo minimálně nijak neposilují. Na rozvinuté schopnosti vnímání pak navazujeme kompetencemi ke schopnosti komunikace. Z předchozího logicky vyplývá, že právě vnímavost je pro správnou komunikaci podmínkou. Jako lidé se dorozumíváme i neverbálně – pohledem, postojem, gestem – a tím jsme také posilováni proti budoucí možné manipulaci vytvářené pomocí IT. 

Zážitek skutečného lidského setkání má ve výchově nepřekonatelnou hodnotu. Čtvrtým stupněm v této věži je tvořivost, schopnosti hledat neotřelá řešení. Kritické myšlení stojí na samém vrcholu této věže a je pro nás výslednicí předchozího lidsky zdravého vývoje. Myslím si, že tento pohled je v souladu s vývojovými potřebami dětí a novým Rámcovým vzdělávacím programem pro MŠ by neměla být jeho realizace znemožňována. Nám jako předškolním pedagogům by v tuhle chvíli mělo jít v první řadě o to, doprovodit a stabilizovat vývoj dětí, ne ho uměle akcelerovat, protože jsme sami v panice z toho, že se svět řítí vpřed. Už Zdeněk Matějček upozorňoval na to, že dětství má svou vlastní jedinečnou hodnotu. Není a nemá být jen „přípravkou“ na dospělost.

Na úrovni předškolního vzdělávání je pro dítě vývojově nezbytné, aby při učení byly co nejvíce oslovovány všechny jeho smysly. Přesně tento proces posiluje rozvoj kognitivních funkcí, mozek má dostatek vjemů a může je ukládat v komplexně protkaných a trvalých vazbách. Když ochutnám čokoládu, vnímám, jak vypadá, voní, chutná, rozpouští se a podobně. Když se na ni podívám na obrázku, pouze vidím. Získávám jen informaci.

To, že do RVP přibyly technologie, je jedna věc. Ono to ale zároveň znamená, že něco ubude.
To je přesně ono. Digitalizace vytlačuje ze vzdělávacích programů něco, co dnešní civilizace považuje za méně podstatné, což jsou třeba umělecké nebo rukodělné aktivity. Ty jsou ale v dětském věku nezastupitelné. Jistě můžu mamince nahrát přání, jak se uvádí v materiálech NPI jako příklad již zaváděné praxe v oblasti zacházení s digitálními přístroji. To je hotové hned. Podle mě je ale daleko přínosnější jí přáníčko vyrobit. 

Vím, že waldorfská škola pracuje s myšlenkou, že by se dítě mělo seznamovat jen s věcmi, jejichž fungování dokáže pochopit. Přístroje, které nemůže dítě myslí obsáhnout, mohou být zdrojem nepohody? 
Ano, i waldorfská základní škola zůstává dlouho u analogové reality, a to proto, že mechanismy a procesy jsou v této realitě relativně „průhledné”. Cílem je, aby dítě nabylo důvěry, že světu a sobě rozumí. Pak může lépe psychicky čelit i složitému světu virtuální reality. I principy algoritmizace se dají učit analogově.

Jak vás to jako waldorfské školky zasáhne, až RVP vstoupí v platnost?
Není možné počítat s tím, že někdo (třeba ČŠI) přimhouří oko, i když se to asi může stát. Je to zcela jiná situace než mít možnost volby. A když to běžné školky začnou zavádět, a podle mě mnohé poměrně aktivně, stane se to normou. Což je velká škoda, protože kritické hlasy v neurovědě sílí a proti tomu, aby se dávaly mobily, tablety nebo počítače do rukou předškolním dětem, jsou i mnozí lidé, kteří jinak technologie mají rádi a hojně je využívají i ve vzdělávání. To rozhodnutí mi zkrátka přijde málo poučené. Jediné, čeho dosáhneme, je, že bude posvěcena špatná praxe. Tedy to, že jsou děti vystaveny vlivu technologií příliš brzy. Bude to signál, že to tak je správně.