Dobeš a melouny – Akademická obec každou reformu už léta odmítá

Faktem je, že i při přípravě vysokoškolských zákonů se ministr Josef Dobeš držel osvědčených postupů, které mu za poslední rok získaly mimořádnou míru nepopularity. Tedy příliš kvapná příprava prakticky vylučující kvalifikovanou debatu, ignorování oponentních názorů, neochota odpovídat na kritické dotazy a zdeformování i původně dobrých nápadů do podoby, kdy je nepoznávají ani jejich autoři. K tomu přidal nepřípadné řeči o vyvolávání společenských nepokojů. Z tohoto hlediska jsou protesty akademické obce, které vyvrcholily minulý týden metáním melounů z balkónu právnické fakulty, pochopitelné. Ale v tomto případě je třeba připomenout, že ani druhá strana sporu netrpí přehnanou vstřícností a ochotou domluvit se. Návrhy na reformu vysokých škol odmítá akademická obec paušálně i v případě, že by stály přinejmenším za debatu.

Zatracená Bílá kniha

Asi nejkomplexnějším pokusem pojmenovat, v čem je problém našeho vysokého školství a jak ho řešit, byla takzvaná Bílá kniha terciárního vzdělávání publikovaná v roce 2009 za ministra Lišky. Ta kromě jiného analyzuje příčiny problematické kvality většiny českých veřejných vysokých škol. Těžkopádný a neefektivní systém řízení, minimální konkurence mezi pedagogy, uzavřenost škol vůči okolnímu světu, nízká ekonomická zainteresovanost na kvalitě poskytovaného vzdělání, vysoká závislost na veřejných zdrojích. Dodnes je to jediný komplexnější materiál zpracovávající tuto problematiku. Co udělala akademická obec, když jí byl předložen k debatě? Shodila ho bez diskuse se stolu jako absolutně nepřijatelný. Důvody? Především podezření z možného omezování svobodného rozhodování akademických senátů a posílení úlohy správních rad, které měly na vysoké školy přinést alespoň závan ekonomické reality zvenčí. Dodnes působí Bílá kniha terciárního vzdělávání na akademiky jako červený hadr, i když sami si velmi často na zamřelé prostředí českých univerzit stěžují.

Jak probudit vysoké školy

Paradoxní totiž je, že na nepříliš dobré kondici našich vysokých škol se shodnou skoro všichni, podobně jako na tom, že jedním z viníků je dlouhodobé podfinancování. Ale už se zásadně liší v tom, jak situaci zlepšit. Názor na školné v akademické obci pravidelně kolísá v intervalu možná ano – určitě ne, teď jsme spíš v té druhé amplitudě. Snahy přivést do škol firemní peníze jsou zase vnímány jako pokus degradovat vysoké školy na služku velkých firem a dodavatele prefabrikované pracovní síly. Přitom je jasné, že veřejné peníze na nápravu stavu stačit nebudou, navíc uzavřenost akademického světa a jeho neochota účastnit se veřejné debaty není rozhodně jen věc peněz.

Veřejná shromáždění za akademické svobody sice vypadají impozantně, ale rektoři i akademické senáty budou muset přijít s vlastními návrhy. A to i přesto, že na druhé straně v tuhle chvíli nemají mezi politiky odpovídajícího partnera. Jestliže jsou správní rady (nově rady vysokých škol) nepřijatelné, bylo by na místě, aby akademická obec navrhla jiné způsoby, jak odtrženost, malou konkurenceschopnost a podfinancování vysokých škol řešit.

Křičet hanba nestačí

Některé školy jdou vlastní cestou, například ČVUT se snaží spolupracovat se soukromými investory, ale ucelený, veřejnosti přístupný a srozumitelný oponentní návrh zatím nevznikl. Na včerejší schůzce s ministrem předsedové akademických senátů podmínili jakoukoli debatu stažením navrhovaných zákonů, takže ani tentokrát k prolomení názorových bariér nejspíš nedojde.

Jediná novinka je chvályhodný a přehledný Kritický průvodce „reformou“ vysokého školství, čerstvě publikovaný na síti, ale i to je jen detailnější rozvedení hesel Vzdělání není byznys a Odmítáme politický dozor a komercializaci vysokých škol. Hesla a kritika jsou v mediální komunikaci důležitá, ale asi bychom měli chtít od nejvzdělanější části populace víc.

Všechno platí rodiče

Jestliže akademici například shodili se stolu návrh finanční podpory studentů, měli by zároveň říct, jak jinak řešit zásadní vadu dosavadního systému, který dělá z dospělých studentů děti závislé na příjmech svých rodičů. Dnes všechno, co stát věnuje na vaše studium, jde jako dávky či daňové úlevy rodičům studenta. Proto vznikl projekt půjček na studijní náklady, který navrhuje legislativní změny zajišťující, že státní peníze půjdou rovnou studentovi. Je to špatně? Jestli ano, proč? Žádný realistický návrh jsem ze strany vysokých škol neslyšel.

Devadesát melounů byl nápaditý happening, ale vzhledem k tomu, že tímhle způsobem – metáním z balkónu – studentská a akademická obec zachází s jakýmkoli návrhem na reformu už léta, zase až tak upřímně jsem se nebavil.