„Dobrý den, já jsem rodič …“

Publikujeme komentář Libora Kočího, manažera značky Rodiče vítáni, který reaguje na vlnu zvyšování bezpečnostních opatření ve školách. Svůj text pojal jako komentář z pohledu rodiče.

Ano, takto se budeme ohlašovat do mřížky komunikátoru zvonku u dveří školy, kam chodí náš potomek.  Škola je uzamčena, zajišťuje bezpečnost svých dětí a učitelů. Je to tak dobře.

Toho, že se škola stará o zajištění bezpečnosti všech, kteří se v ní vzdělávají nebo v ní pracují, si vážím. Je to správné. Zamčenou školu zkrátka chápu. Ovšem pouze za předpokladu, že škola má pochopení i pro mne, rodiče svých žáků, který chce mít přeci jenom poněkud odlišné postavení než osoba cizí.

Budu spokojený, když budu vědět, že škola sice chrání bezpečí mých dětí, ale zároveň se snaží vyjít vstříc mojí potřebě participovat na školní docházce mého dítěte a se školou spolupracovat.

Nevím, jestli je takový přístup vlastní všem rodičům, ale určující by mělo být, že tomu tak být může. Když chci jako otec jít do školy, mám k tomu jasný důvod a nejdu tam přeci jen tak, pro nic za nic.

Aktuální opatření na některých školách mi připomínají epizodu z románu Josepha Hellera Hlava XXII. Je to sice román válečný, ale hlavně satirický. Jedna z postav knihy, důstojník major Major Major, se vždy proplíží do své kanceláře oknem. Ten, kdo se s ním chce setkat, se od služby dozvídá, že major v kanceláři není, a když už tam je, tak že zásadně nikoho nepřijímá. Důvodem, proč se major Major skrývá před lidmi, je jeho chorobný strach z nich. Škola by se však rodičů svých žáků bát neměla.

Pravda, úvod tohoto příspěvku jsem pojal poněkud konfrontačně, ale aktuální praxe na některých školách k tomu svádí.

V uvedených souvislostech, jsou na tom nejlépe školy malé, nejčastěji malotřídky. Jejich přehledné kolektivy a prostředí jim umožňuje zaručit bezpečnost dětí, personálu a majetku veskrze v osobní rovině. Pedagogové mají o dětech a dění ve škole přímý přehled, zpravidla jsou schopni mít pod kontrolou i přístupové cesty ke škole, a když někdo zazvoní, stačí vyhlédnout z okna nebo návštěvu přivítá paní kuchařka či uklízečka.

Čím větší škola, tím systémovější a byrokratičtější opatření většinou zavádí. Školy vydávají směrnice a pokyny, ustavují funkce a dozory. Bohatší školy zřizují recepce, instalují turnikety, kamerové systémy. Odvolávají se na doporučení školní inspekce, ministerstva, někdy zřizovatele. Argumentují nemožností jedince znát všechny rodiče a příbuzné žáků, a tím danou neschopnost, roztřídit návštěvníky na ty s relativním právem vstupu a ty opravdu cizí. O schopnosti roztřídit návštěvníky na ty dobré a zlé ani nemluvě.

Nejvíce mi vadí, když škola v rámci zaváděných opatření paušalizuje a do skupiny nespolehlivých a potenciálně nebezpečných osob zařazuje i rodiče. Směrnicemi a turnikety je drží za hranicí, kam již nikdo nesmí, a když smí, tak za předpokladu, že projde lustračním procesem, který je zhusta tak komplikovaný a složitý, že rodiče odradí, je-li prakticky vůbec zvládnutelný – písemné ohlašování návštěvy předem s dodržením patřičné lhůty, limit přesných časů a termínů vyhovujících systému školy, vícestupňové doprovodné asistence, vyhrožování restrikcí za neoprávněný vstup na půdu školy a podobně.

Vím, že dochází k událostem neblahým a tragickým. Vím, že je velmi obtížné takovým situacím předcházet a že nikoho nelze ochránit zcela. V žádném případě neříkám, že bychom tak neměli činit. Je třeba to ale dělat s rozmyslem a s ohledem na další hodnoty, které máme.

Vzájemná důvěra a pochopení by neměly být zahozeny jen pro odškrtnutí položky v „úkolovníku“ nebo pro bezpečí vlastních zad.

Na mnoha školách to naštěstí platí. Přesto, že řada z nich má při zajišťování bezpečnosti značně komplikovanou situaci, dokáží vytvářet nejen prostředí bezpečné, ale i prostředí kvalitní pro spolupráci a dobré vztahy s rodiči. A často toho bývá dosaženo velice jednoduše. Podpoří-li škola komunikaci na té nejzákladnější úrovni, mezi učitelem, žákem a jeho rodičem, je tím vyřešena drtivá většina potřeb a problémů všech zúčastněných. Při takovém pojetí má učitel obecnou důvěru od školy i rodiče, přebírá zodpovědnost za komunikaci a její kvalitu, je to samozřejmou součástí jeho práce a nemá problém s tím, že výjimečně mohou nastat situace, které od něho vyžadují mimořádnou přidanou hodnotu nad běžný rámec výuky. Mají-li rodiče a učitelé vzájemnou úctu, k dispozici kontakty na e‑mail, mobilní telefon a jasně dohodnuto, že mail se píše den předem a že když nehoří, tak se telefonuje o přestávce nebo píše SMS, tak se dá mnoho věcí snadno vyřešit a všem je lépe na světě. Může-li k tomu ještě být učitel sám manažerem svého času, snadno si s rodiči dohodne potřebnou schůzku, konzultaci, návštěvu ve výuce. A nakonec se všichni budou cítit i bezpečněji.

Na druhou stranu, zavede-li škola pro komunikaci s rodiči systém takzvaně přes „ústředí“, kdy se do komunikace zapojují osoby a mezistupně, které na jejím výsledku přímo neparticipují a často jen demonstrují svoji nepominutelnost nebo význam, nemůže to dobře fungovat.

Učme naše děti dbát o svou bezpečnost, ale neučme je, že bezpečnost lze zajistit byrokratickými opatřeními.