Dobrý výklad od tabule?

Které rysy by mělo mít vysvětlování, aby přinášelo žákům užitek? Podám soupis vlastností, které by nám mohly pomáhat. Z nich možná vyplyne i to, co všecko za výklad považujeme. A navážu otázkami směřujícímu k tomu, jak takovou výuku zařídit a řídit. Možná někdo naváže svými dobrými zkušenostmi (Stesky se najdou jinde.)

Čtvero způsobů výuky

Odpradávna lidé učili své bližní trojím způsobem: 1. hodit do vody – a plav, 2. podívej, jak to dělám, 3. vysvětlím ti to.

Čtvrtý způsob předávání poznatků a moudrosti je nepřímý, kulturní – skrze umění a náboženství.

Postup první – hodit do vody – je dodnes rozšířenější, než si kdo myslí. Spousta zadání, cvičení, otázek v učebnicích i ve výuce má tu povahu, i když si to učitel nepřipouští. Pro žáka je leckdy předchozí průprava tak neúčinná, že úkol plní právě jen zkusmo: k trvalému porozumění souvislostem ještě nedošel, a už aby poznatky aplikoval (v matematice se snaží odhadnout, který ze známých vzorečky by pasoval, v češtině riskuje fifty fifty, zda tvrdé či měkké i nebo zda mu projde v „charakteristice“ vyprávění… atp.). Pokusem a omylem však se učíme pomalu, za školní docházku se tak dá dojít leda k spíše primitivním poznatkům nebo dovednostem. Pokusů a omylů pro poučení si děti natropí dost i bez školy.

Postup druhý – podívej, jak já – je ve všeobecném vzdělání spíše vzácný. V abstraktních předmětech jako dějepis, biologie, čeština, matematika není co vidět v učitelových rukou, pod jeho dlátem nebo dratví. A dovednost modelovat pro žáky své duševní pochody, té se mnozí učitelé obvykle teprve sami učí. Naštěstí rádi, a rádi vidí, jak účinně to dětem pak pomáhá.

Častější je však jen podávání vlastního příkladu: „Máte si ujasnit, proč je mezi politiky tolik neshod a protivných seskupení. Dám vám příklad: za první světové války byli odbojoví politici rozptýleni v řadě zemí, i za mořem, a rychlost komunikace (dopisů) byla nízká. Vznikly tak samostatně působící skupiny s poněkud odlišnými představami. Najděte své příklady z novější nebo starší doby…“

Modelující učitel by říkal: „Mám hledat protichůdné skupiny politiků a promýšlet, proč se neshodli. To by bylo dobré v nějaké převratné době, kdy se ty zájmy a snahy vyhranily, takže budou dobře vidět. Kterou dobu a zemi vybrat? Já cizí poměry tolik neznám, o pradávných dobách se toho zase tolik neví, tak radši z domácí historie. Že by husiti? Ale tam je politika schovaná za náboženskými spory, tak radši novější dobu – obrození? Nejlíp to ale bude doložitelné na převratě v roce 1918. Mám o tom dost informací a byly tam rozličné grupy na různých místech.“ Učitel modeluje, jak se myslí, jak se uvažuje a postupuje, kdy se hledá a volí příklad…

Postup třetí – vysvětlím ti to – je asi nejčastější, protože nejsnadnější pro učitele: jak ty objasňující informace dostal, tak je předává. V horším případě takto: Na fakultě mu za studií řekli, jak něco funguje, které jsou principy, jak se to jmenuje – a tak to řekne dál. Nastudoval je z knihy, tak je předčítá/přeříká studentům. V lepším případě to, co je na řadě podle osnov či ŠVP, nastudoval, teď si to srozumitelněji „přeloží“ a pak žákům popisuje nebo vypráví. Ovšem pro žáky tohle nejsnadnější není – je pro ně snadné to odsedět, pilní si dělají zápisky, ale mnoho učení při tom neprobíhá. Vlastně by se žáci museli učit tomu, co ve škole naposlouchali, doma nad svými zápisky a učebnicí. To už je těžší, a doma jsou jiné zábavy.

Jistě jsou učitelé, kteří svůj výklad dokážou vést tak, aby byl účinný, aby z něho žák co nejvíce pochopil rovnou, během výkladu. Protože jen na pochopených informacích zase narůstají ty navazující poznatky. Nepochopené informace se nestávají poznatkem, ale jdou druhým uchem hned ven. Ale pro žáky je taky důležité, aby je informace a vysvětlení zaujaly – i výborně odhalované souvislosti jim uniknou, když v žákovi nevznikne zájem. Jak zájmu žáků dosáhnout, to se dá naučit, například v kursech Čtením a psaním ke kritickému myšlení, nebo v jiných s konstruktivistickou pedagogikou.

Výčet rysů dobrého výkladu

Někde na síti jsem našel několik výčtů s rysy, které by měl mít dobrý výklad. Můžeme posoudit, jak dobře sami vykládáme látku, a ovšem také jestli považujeme výklad vůbec za účinný a potřebný, a rovněž co vlastně jako výklad označujeme – je to přednáška, anebo průběžně a individuálně podávané objasňování, nebo učitelova minilekce vřazená do samostatné práce studentů? Neptám se, jak je výklad definován v některé příručce nebo encyklopedii, to si každý chytře přečte sám. Ale jak ho každý z nás osobně chápe a provádí. S tím pak je užitečné porovnat, co se podle průzkumů mezi studenty i učiteli cenívá. Přidávám k tomu i otázky, které to navozuje a na které třebas mnozí napíšete dobrou odpověď, jež by pomohla ostatním:

Kdo chce podat dobrý výklad, měl by:

1. přizpůsobit výklad posluchačům – čím vším?

2. vybrat si jedno užší téma a nesnažit se pokrýt celou problematiku v jedné lekci – takže se mnohé neodvykládá?

3. připravit si náčrt s 5-9 hlavními body pro jednu lekci – máme na to čas v přípravě?

4. dobře body seřadit, aby byla jasná návaznost – chápeme ji sami dost jasně?

5. vyhledat vhodné příklady, ilustrace – napadají nás pohotově nějaké dnešní, čerstvé?

6. předkládat více než jedinou stránku věci a stále mít v patrnosti odlišné náhledy – jak to předložit, aby nevznikl guláš?

7. opakovat hlavní body pokaždé, když je to nutno – budou ti nejpomalejší žáci zdržovat ty bystřejší?

8. podávat poznatek, řešení, objasnění po krocích, ne celé najednou – a kdy dostanou „shrnutí“?

9. vyhledávat takové stránky tématu, které pomůžou v učení, chápání nebo řešení (odhalovat obecnější vzorce souvislostí, které stojí za konkrétním problémem) – máme k tomu někde hotovou didaktiku svého oboru?

10. poznání nabízet, nikoli cpát to do nich jako šišky do husy – a co přiměje žáky, aby se opravdu snažili a učili?

11. všímat si reakce svého posluchačstva: číst z tváří, odhadovat očekávání a potíže, představit si sebe na jejich místě, a reagovat na to – jak to zorganizuji při 32 žácích ve třídě?

12. prokazovat zaujetí, nadšení pro svou věc (to neznamená být „bavič“) – ale co když už jsem unavený?

13. chápat, jak se lidé učí – že nejlepší cestou v učení je odhalovat poznatky sám – mají znova objevovat Ameriku?

14. podávat nejen informace, ale také know-how a svůj postoj k věci a účinné postupy v myšlení – jenže co když jsou žáci tak nevyspělí, že na úroveň prostých informací vůbec nedosáhnou?

15. nechávat je, aby se učili odhadovat – jak převést divoké trefování v usuzování?

16. nechávat je, aby se učili dokazovat – kde brát jim přiměřené úkoly?

Co oceňují studenti na dobrém vyučujícím:

• je spravedlivý

• je ochotný věnovat studentovi čas i mimo hodinu výuky

• vysvětlí každý detail vysvětlovaného řešení

• rozumí látce důkladně, ví a ukazuje co, jak a proč

• odkazuje na novější aplikace poznatků – jak, proč a kdy se poznatky používají

• podává látku zajímavě, pomáhá studentům, aby se zapojili už při výkladu

Některé průzkumy tvrdí, že účinné výklady podávají spíše ti učitelé, kterým to myslí, kteří jsou pohotoví. To studenti poznají a o učiteli vědí.

Jak to zařídit, aby se studenti (žáci) zapojili do výuky, a to i do výkladů?

Snadný a stálý kontakt: Co a jak zařídím, aby mezi žákem či studentem a učitelem byl snadný a stálý kontakt? Jakými metodami a úlohami rozvíjím kooperaci mezi žáky/studenty? Jak to dělám já

Aktivní učení: Jak rozumím tomu, co je aktivní učení? Počítám s tím, že ve výuce a zvláště při výkladu má být aktivní každý můj žák? A kterými principy se řídím, kterými postupy tu aktivitu navozuji?

Zpětná vazba: Podávám k učení každému dost zpětné vazby? Umím podávat popisnou zpětnou vazbu (referuji o rysech práce, které vidím), nebo rovnou hodnotím (říkám, co má žák dobře-špatně)? Má moje reakce na žákovu práci ukazovat, že se žák má zlepšit, anebo jak a čím se má zlepšit?

Hospodaření s časem: Vědí žáci předem, jak dlouhý bude výklad? Stanovil jsem si sám trvání a dodržím ho? Je každému jasné, co po ten čas má dělat on?

Vysoké nároky: Ukážu posluchačům, že se pustíme do něčeho náročného? Aby věděli, že se mají účastnit od samého začátku. A čím je ujistím, že tuto náročnost zvládnou, aby to předem nevzdali?

Respekt k rozmanitosti nadání a způsobům učení: Dává můj výklad pro danou skupinu (třídu) dost podnětů těm z nich, kdo dokážou chápat věci snadno a hluboce – jako já? Bude dávat dost pomoci těm, kteří zvládnou spíše jen základní kostru souvislostí? Podám látku a poznatky tak, aby každý mohl zapojit ten styl učení, který je mu blízký? (Pro oko, pro ucho, pro pohyb, pro abstrakci…)

Ne v každé hodině je možné uspokojit všecky tyto nároky – ale není možné některé z nich ignorovat po celý týden.

Starší již videostudie TIMSS z počátku století ukázala, že u nás učitelé tradičně opravdu hodně stojí u tabule a vykládají. Ale jak moc je to účinná výuka – když odevšud slyšíme tolik o úpadku vzdělávání? Anebo se to tak rychle změnilo?