Domácí vzdělávání neškodí

Doma své děti vzdělávají ti nejaktivnější rodiče a nemá smysl je omezovat

Ministr školství Marcel Chládek se rozhodl nezařadit do novely školského zákona domácí vzdělávání na druhém stupni základní školy. Má o něm pochybnosti. Vzorek dětí, na němž se ověřovalo, je prý příliš malý a požadavky na vzdělání rodičů příliš nízké – stačí, když jsou bakaláři, kdežto každý učitel musí být magistr. Ministr proto připustí pokračování projektu a další ověřování, ale domácímu vzdělávání na druhém stupni nefandí.

Pokud nevíte, co to je domácí vzdělávání, jde o systém, kdy rodiče učí své dítě doma a za pomoci přátel a mimoškolních institucí, jako jsou kroužky, skaut či sportovní oddíl. Dítě chodí do školy, kde je registrované, jednou za půl roku na přezkoušení. Tahle „domácí škola“ u nás funguje od roku 1998 na prvním stupni. Nejdříve jako experiment, od roku 2005 podle zákona. Bez problémů.

Od roku 2007 se experimentálně ověřuje totéž na druhém stupni. Loni vydaná závěrečná zpráva konstatuje, že přes drobné nedostatky se domácí vzdělávání i tady osvědčilo. Výsledky dětí jsou přinejmenším srovnatelné s těmi školními a je možné ho pustit do ostrého provozu. Ověřování se účastnily všechny děti, které se vzdělávají doma. Nejde tedy o malý, ale naopak o kompletní vzorek. Proto ministr Fiala připravil návrh, který by domácí vzdělávání na druhém stupni uzákonil. Ministr Chládek se na základě stejné zprávy rozhodl jinak. Má za to, že by mohlo škodit, protože děti by nevyrůstaly v kolektivu vrstevníků, a navíc by ho mohli zneužít rodiče sektáři a blázni, kteří chtějí dítě izolovat od vnějšího světa.

Oponovat tomuto názoru je poměrně snadné. Domácí vzdělávání se ukázalo jako výborná alternativa pro rodiny, kterým na vzdělávání hodně záleží a chtějí se dětem věnovat víc, než je běžné. Řádově se na prvním i druhém stupni jedná o pouhé stovky dětí, přitom v každém populačním ročníku je jich přes sto tisíc. Jde tedy o způsob vzdělávání, jež systém neohrozí, a rodičům i dětem, kteří ho využijí, prospívá.

Výhoda je, že přístup rodičů může snadněji respektovat, co dítě umí a neumí. Dítě talentované na matematiku doma zvládne látku mnohem rychleji a může volný čas věnovat jiným věcem, v nichž je slabší. To v běžné škole často možné není. Tam je třeba se přizpůsobit většině.

Obavy z izolace a nevhodné indoktrinace se za léta ověřování i ostrého provozu nepotvrdily. Rodiče, kteří své děti vzdělávají doma, jsou obvykle nadprůměrně vzdělaní, informovaní o tom, jak vypadá moderní vzdělávání, angažovaní jsou často i společensky v rámci místní komunity. Takže tohle jsou naopak děti, které se pohybují v daleko širší skupině, než jsou pouze jejich vrstevníci.

Dnes je už mnoho absolventů domácího vzdělávání na středních a vysokých školách, aniž se vyskytly nějaké problémy. Individuální zneužití systému je samozřejmě možné, ale dítě chodí na pravidelné půlroční přezkoušení do kmenové školy, kde je snadné takový problém odhalit. Navíc pokud má škola podezření, že rodina na domácí vzdělávání nestačí, nemusí ji přijmout. Takové případy se stávají.

Pokud domácí školu omezíme, a pokračování experimentu je prvním krokem tímto směrem, jen naštveme právě ty rodiny, které se dětem nejvíce věnují.  Pro domácí vzdělávání se rozhodly často proto, že nemají ve svém dosahu školu, která by vyhovovala jejich nárokům. Místo toho, abychom byli schopní zlepšit školy tak, aby tam své děti dát chtěli, zakážeme jim alternativní cestu, pro niž se rozhodli, i když je obtížná a nákladná.

Proč to děláme? Co tím získáme? Jen obrátíme tu nejaktivnější část rodičů proti současnému školství. Staráme se, zda rodiče „nepokazí“ několik set dětí v domácím vzdělávání, které se osvědčilo, aniž bychom udělali něco podstatného pro desetitisíce dětí, které často chodí do problematických škol, jež se dlouhodobě neosvědčují. Jistě, tohle napravit je daleko složitější než jen něco nepovolit.