V Praze jsou dlouhodobě problémy s kapacitami mateřských škol. Ale i když dítě po třetím roce do předškolního vzdělávání přijmou ve vaší spádové oblasti, ještě nemusíte mít vyhráno. Některé rodiny se totiž stále setkávají s odmítáním, protože jejich děti potřebují speciální vzdělávací podporu.
Kateřina Lánská 1. 7. 2024
Ilustrační foto (c) unsplash.com
Pokud má vaše dítě nějaké zdravotní omezení a potřebuje v některém ohledu speciální přístup, asistenta pedagoga nebo jiné podpůrné opatření, můžete se setkat ještě dnes se snahou o jeho vyloučení z prostředí běžné mateřské školky. Přesně to zažila maminka dnes čtyřapůlletého Lukáška, který má vývojovou dysfázii kombinovanou s ADHD. Po tlaku paních učitelek syna z mateřské školy po třech dnech od nástupu vzala zpět do domácí péče.
Podobné jednání rodina zakusila už před nástupem do mateřské školy v dětské skupině. Tam Lukášek docházel zhruba od dvou a půl let. Už v raném věku bylo zřejmé, že s ním není něco úplně v pořádku, ale určit přesnou diagnózu trvalo nějakou dobu. Pediatrička si v jeho osmi měsících všimla, že zatíná pěstičky při přetáčení a jeho psychomotorický vývoj je celkově opožděný. Proto odeslala rodiče s dítětem na neurologické vyšetření.
Podle slov maminky Lucie následně začal koloběh vyšetření, kdy se rodiče postupně dozvídali podezření na dětskou mozkovou obrnu, nebo autismus. Ani jedno z toho se ale nepotvrdilo. Lukášek nenavazoval snadno kontakt s ostatními a nezapojoval se do skupinových aktivit. Proto mu bylo doporučeno se socializovat, aby si postupně zvykal na kolektiv jiných dětí, a rodiče jej tedy zapsali do dětské skupiny, kterou navštěvoval dvakrát týdně.
Po nějaké době zdánlivě bezproblémového fungování se Lucie od pracovnice dětské skupiny dozvěděla, že tam Lukášek nezapadl: „Řekla mi, že si rodiče začínají stěžovat a že tam ostatní děti kvůli mému synovi nechtějí chodit. Byly tam nějaké konflikty mezi dětmi, ale v tomto věku dost obvyklé, nějaké plácání. Jiné dítě tam třeba ostatní pokousalo, takže jsem to brala tak, že v tomto období se to může stávat, a snažila jsem se synovi vysvětlit, že to nemá dělat,” popisuje Lucie první konflikty.
Lucii se přístup pracovnic dětské skupiny nelíbil. „Myslela jsem, že když se tam něco děje, že by za mnou měly přijít a měly bychom společně hledat řešení. Vždycky, když jsem se předtím zeptala, jak to tam synovi jde, řekly mi, že to bude dobré, že to je otázka adaptace. A místo toho mě pak postavily před hotovou věc,” popisuje své rozčarování.
Přestože byla Lucie původně v dětské skupině domluvená na pokračování synovy docházky, protože mu svědčil menší kolektiv, rozhodla se odtamtud Lukáška po těchto událostech vzít a přihlásit do státní školky, kam nastoupil v září po prázdninách.
Tam se ovšem opakoval podobný scénář, pouze v rychlejším sledu událostí. Po třech dnech synovy docházky do mateřské školy, kam docházel jen dvě hodiny denně, se na maminku obrátila zástupkyně ředitelky s tím, že by bylo třeba, aby syn navštívil pedagogicko-psychologickou poradnu. Lucie souhlasila a syna do poradny objednala.
Tlak ze strany mateřské školy ale neustával. Zástupkyně ředitelky podle slov maminky mluvila o tom, že s nimi chlapec nespolupracuje a že pro něj bude docházka obtížná, a snažila se maminku přesvědčit, aby Lukáška nechala doma. Lucie byla v té době těhotná s druhým dítětem a vzhledem k tomu, že už o jedno těhotenství předtím přišla, nechtěla čelit psychickému nátlaku, ustoupila a syna si vzala zpět do domácí péče.
Mezitím objednala syna ke klinické psycholožce a s vyšetřením od ní se pokusila znovu objednat do pedagogicko-psychologické poradny. Tam ale narazila na neochotu se situací zabývat. „Pán z pedagogicko-psychologické poradny se ptal, když jsem volala poprvé, co se seběhlo, a řekl nám, ať navštívíme klinickou psycholožku a s tou zprávou potom přijdeme k nim. Když jsem tam ale pak volala, byla jsem odmítnuta jeho kolegyní s tím, že nerozumí tomu, co a proč jsme si domluvili. On byl v té době v nemocnici, tak jsem to vzdala,” popisuje situaci Lucie.
Nakonec vyhledala pomoc rané péče, kterou rodinám v nouzi nabízí například Diakonie ČCE. Ta podporuje rodiny dětí, jejichž rodiče mají obavy o jejich vývoj a provází je v období od narození či zjištění potíží až do sedmi let. „Rodiny u nás na běžné poskytování služby čekají poměrně dlouho, třeba i déle než pět měsíců. Když jsme si s rodinou domluvili schůzku, nebylo nejprve zcela jasné, co se vlastně ve školce a v pedagogicko-psychologické poradně stalo, proč byli odmítnuti po telefonu. Myslím, že to bylo celé nejasnou komunikací, ale v jistém smyslu jde o selhání systému. Když má být dítě, které potřebuje podporu, začleněno do předškolního kolektivu, je užitečné mít doporučení ze školského poradenského zařízení – speciálně pedagogického centra nebo pedagogicko-psychologické poradny. Pokud vše běží, jak má, nastupují děti do školky již s doporučením podpůrných opatření. Maminka dostala ve školce zřejmě jen část informací a až potom, co se objevily potíže. Tento postup nedělá dobře nikomu. V dnešní době se na všechny služby dlouho čeká, mezitím může růst nepochopení a nevole pedagogů,” popisuje začátek spolupráce s rodinou poradkyně rané péče pražské pobočky Diakonie ČCE.
S kolegyní pak rodinu navštívila a od té doby Lucii pomáhá konzultacemi s řešením její situace, ale i s péčí o syna. „Pracovnice rané péče mi doporučila, ať se obrátím na speciálně pedagogické centrum logopedické, protože syn má potíže i s řečí. A musím říct, že tam měli úplně jiný přístup. Když zjistili, jakou má syn diagnózu, hned mi nabídli, že nám pomohou s výběrem školky,” popisuje Lucie změnu přístupu.
Rodina podala žádost o zápis syna do tří logopedických školek v Praze a jedné běžné, kde si domluvili, že by v případě nástupu chlapce školka na základě Doporučení SPC Lukáškovi zajistila asistenta pedagoga. Nyní čekají, jak zápis dopadne. Zároveň rodiče věnují mnoho pozornosti tomu, aby se chlapcův stav zlepšoval a on rozvíjel své dovednosti. Navštěvují pravidelně logopedii, chodí na ergoterapii a využívají senzorické integrace.
Moc stojí o to, aby se Lukášek mohl začlenit do předškolního vzdělávání, zanedlouho bude navíc předškolák. „Všichni jeho kamarádi, děti našich kamarádů, jsou ve školce, jen on jediný ne. Často se mě ptá, jestli tam už půjde taky. Nevím, co mu na to mám říct. Nemůžu mu přece vysvětlovat, že ho tam nechtějí,” říká Lucie.
Nejvíc ji mrzí, že jí a jejímu synovi ve školce, kterou navštěvoval, nedali ani šanci. „Kdyby mu dali alespoň to adaptační období a pak byli ochotni situaci řešit, ráda bych s nimi spolupracovala. Místo toho na nás ale tlačili, ať ho ze školky vezmeme s tím, že v menším kolektivu by mu určitě bylo lépe,” vzpomíná na reakci v mateřské škole Lucie a doufá, že tentokrát se jim již podaří Lukáška do předškolního vzdělávání začlenit.
Jména maminky a jejího syna byla na přání rodičů změněna. Text vznikl pro organizaci Spoluškola. Další příběhy rodin si můžete přečíst tady.
Autor článku:
Kateřina Lánská
Editorka, Analytička, EDUin.
