Drilování versus učení

Když se diskutuje o zapamatování školních faktů či o drilování a učení nazpaměť, myslí se na okamžik a proces, kdy se informace do paměti ukládá. Bohužel se jako protiklad ke drilování staví nikoli proces, kdy se informace ukládají skrze jejich hledání, zpracování a promýšlení, nýbrž okamžik, kdy se o nějakých již získaných nebo právě nezískaných, nenadrilovaných informacích přemýšlí. Tak porovnávat ale nemůže vést k ničemu užitečnému. Je to jako porovnávat sázení mrkve s jejím využitím v zdravé stravě.

Text Martina Macháčka na Aktualne.cz (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/martin-machacek.php?itemid=22167), na který odkazuje článek p. Feřteka Co vy si myslíte o učení nazpaměť? zde na Eduin, je moc dobrý – totiž podnětný k uvažování, ne že by obsahoval mnohé důležité informace k zapamatování. V diskusích o zapamatování však bývá ten rozdíl v intelektuálním potěšení dost ignorován. Někoho silně těší, kolik si toho dovede zapamatovat, a jiného těší, že nad tím, co vidí kolem sebe, dovede soudržně, strukturovaně přemýšlet.

Oba typy lidí patři k těm, kdo vyznávají důležitost vzdělání, a nemá cenu, aby si to vzájemně upírali. Obojí typ je ve společnosti důležitý, je však potřeba, aby se lidé doplňovali. Když je na fakultách, středních školách i základkách převaha těch, kdo vidí hodnotu v zapamatování, snadno se stane, že děti ve škole nedostanou dost času na to, aby se učily myšlení, uvažování. Proto pak vzniká to nesmyslné učivo a cíle, které známe ze špatných učebnic, osnov, TESTŮ, škol… Nebylo dost kolegů, kteří by ty nerozumné (jak jim ohleduplně říká M. Macháček) zabrzdili. A nebylo dost takových, kteří by to naučili budoucí učitele.

Ale je i druhá důležitá věc, kterou u nás kdekdo docela opomíjí, a která o zapamatování rozhoduje:

Co a jak se děje, když si člověk ukládá informace do paměti. O tom je dnes k dispozici hodně dobrého vědeckého poznání (psychologického i neurologického, a ve světě už i pedagogického – u nás se to pomaličku také objevuje).

Jenomže tohle neberou autoři ani diskutéři ve veřejné diskusi obvykle v potaz. Ani zastánci „nezbytného drilu“, ani zastánci „přemýšlení“. Prý musíte přece některé fakty znát, abyste nad nimi mohli přemýšlet. (Každé „přece“ nás má varovat – ukrývá neobhájená a obvykle neujasněná východiska.) Ale jak jste do sebe ta fakta k „znání“ nasoukali? Dril funguje jenom u části vrstvy lidí vzdělaných. U většiny dětí a mládeže budí odpor. Historicky, ale jen v Evropě, a to té Střední, germánské, bohužel škola na tom drilu je postavena. Dřív dril stačil, jenže tehdy cílem nebylo mít národ vzdělaný, ale poslušný a použitelný pro pány a vládu.

Náklonností k drilu je i u některých lidí vzdělaných mnohdy přehlušena zodpovědnost za to, že se nemáme vzdávat přemýšlení, že tomu je nutné vyučovat. A že učení se přemýšlet je mnohem pomalejší a namáhavější než dril. Čili ve škole mu má být dáno mnohem více času než drilu. (Asi sem nebudeme plést cizojazyčná slovíčka, protože víme, že znát a umět cizí jazyk je něco docela jiného než znát a umět třeba matematiku, dějepis nebo češtinu).

Dát víc času ve škole k přemýšlení, to není nic, co by mělo likvidovat školní znalosti (ty rozumné, jaké Macháček uvádí příkladmo: „Paměťová vědomost o tom, že Božena Němcová napsala Babičku, není vůbec zbytečná, i když si za ni chleba nekoupíme. Tato vědomost jejího vlastníka spojuje s ostatními vlastníky téže vědomosti neviditelným poutem; souhrn všech těchto pout pak tvoří kulturní dědictví národa…“).

Jde o to, aby se znalosti dostaly do paměti přirozeným způsobem učení – a tím není dril, ale operování s informacemi: získávání, porozumívání, porovnávání, vztahování k sobě samému a k souvislostem, které už znám, vyhodnocování toho, jak důležitá ona informace je a pro koho …

Možná jde o maličkost – o to, jak se ve škole vyučuje:

Zda se informace dětem řeknou, anebo zda je děti UTVÁŘEJÍ z toho, co je k dispozici zevně i zevnitř. Jenomže tahle maličkost je hodně náročná pro učitele a školu: nevyučovat sice rychle – říkáním (výkladem, pamětním učením sledu informací a pouček), ale bez účinku na většinu dětí (proto máme těch 20 % chlapců v 15 letech, kteří si nedokážou s porozuměním přečíst jednoduchý krátký text, a proto mají i lidé v diskusích na webu takové potíže s pochopením toho, co říká článek, k němuž diskutují).

Anebo zda se informace i jejich význam ve škole dobývá, a to v nějaké souvislosti, která žákovi dává sama představitelný a přijatelný smysl.

Naštěstí jsou děti od pánaboha zvídavé, takže by stačilo to v nich neutlouct. Chtějí se dozvědět, a tak berou informace hlava nehlava. Ani se moc neptají, zda potřebují se to či ono dozvědět. V dětinném věku je okruh informací úzký a všecky jsou životně důležité. Jenomže po čase ve škole jim svitne, že pro některé školní informace nevidí použití. Tam by škola měla pomáhat: Použití není všecko, důležitější a NADŘAZENÝ je smysl informace pro člověka s společnost. A tady je zakopaný pes. Bez ohledu na smysl škola chce dětem vecpat mnoho informací, které možná mají hodnotu, ale u kterých jim nedopřává se dobrat smyslu. Například: Když jsem nedospělý, nepotřebuji informace o průběhu těhotenství – ale jednou dospělý budu a využiju jich. Škola ví, že je dobré, aby se dítě dozvědělo různé zásadní i detailní informace dřív, než do toho spadne. Asi proto moje dcery nosily v šesté třídě po dobu 1 měsíce všude s sebou (ve škole i vně školy) panenku ve velikosti a váze kojence), a musely ji opatrovat: krmit, přebalovat, hlídat. Pak si každý rozmyslí lehkovážné jednání, až na to přijde.

A je ve škole bohužel také mnoho informací, které smysl nedají, protože přišly z úzkého profesního pohledu několika odborníků, kteří vědí hodně o vstavačovitých nebo o větněčlenských vztazích, ale málo o dětech a o učení. Je to zakopáno v pojetí vyučovacích předmětů, a školské dokumenty to dost jasně prozrazují.

Obojí informace – ty se zakrytým smyslem, i ty beze smyslu, utloukají zájem dítěte o učení a školu, a posilují nudu a nenávist (u nás podle PISA přes 50 procent dětí v 15 letech).

Na utlučení zájmu o učení pracuje u nás i mnoho rodičů ještě před školou, protože sami ve škole nepoznali, co to je cenit si zvídavosti. Dnes je důležité, aby na obecné škole učitelky dobře rozuměly souvislostem mezi informacemi a dětmi, a aby rozuměly přemýšlení o informacích. Ty které to umějí, by měly být mnohem víc uctívány doma i veřejně.

Ve skutečnosti tedy nejde ani tak o „nazpaměť“ versus „přemýšlení“, ale o to, jak škola pomáhá dětem, aby uměly informace získávat a ukládat. I když se shodneme na tom, že znát Babičku od Boženy Němcové je pro národ cenné, ten hlavní rozdíl je v tom, jak k tomu náš žák došel (anebo jaktože nedošel).