E15.cz: Jak se postavit k mediálnímu vzdělávání, když je kontroverzí srovnatelné se sexuální výchovou?

Publikujeme krátkou reportáž z tiskové konference k výsledkům Analýzy stavu mediálního vzdělávání v ČR, na které se podílel Michal Kaderka (EDUin). Text přináší základní shrnutí, celou analýzu najdete ZDE. Reportáž vyšla 15. 3. na zpravodajském webu E15.cz.

Michal Kaderka (rozhovor s ním pro TST zde) 8. března představil na tiskové konferenci výsledky Analýzy stavu mediálního vzdělávání v ČR. Na konferenci upozorňoval na slabá místa českého školství a na to, jak se odrážejí v mediální výchově.

Jeden z nejvýraznějších pedagogů mediální výchovy nám rozdává materiály. „Víte, tím, že je mediální výchova průřezové téma, stává se často ‚problémem někoho jiného‘. Takže to nakonec neučí skoro nikdo.“ Zároveň upozorňuje na to, že je sice hezké, že se veřejnost začala o mediální výchovu zajímat (především kvůli obavě z dezinformací), ale výchova se nemůže redukovat jen na fake news. Studenti mají umět kriticky posoudit informaci a mít přehled o mediálním trhu a úloze veřejnoprávních médií.

Nedostatečný prostor pro kontroverzní mediální výchovu

„Když chceme navýšit dotaci hodin mediální výchovy, automaticky musíme přemýšlet, kde jinde ty hodiny škrtneme. Není možné stále jen prodlužovat seznam znalostí, které do sebe musí žáci dostat. Obzvlášť velký je tento problém u učilišť – pokud se tam třeba ZSV učí jen jeden rok jednu hodinu týdně, je jasné, že na mediální výchovu čas nezbyde.“

Kromě obtížného hledání volného prostoru na mediální vzdělávání Kaderka upozorňuje i na to, že „mediálka“ je v současné době pro mnoho rodin svou kontroverzí srovnatelná se sexuální výchovou za komunismu. „Rozdělení společnosti v současné době probíhá mimo jiné i na základě toho, kdo jakým médiím věří a jestli věří vůbec nějakým.“ Pokud pedagog bude například v hodinách mluvit o nezastupitelné roli veřejnoprávních médií, těžko se zabrání tomu, aby to určitá část rodičů neviděla jako nevyžádanou indoktrinaci. Každá rodina chce své děti sama vychovávat k tomu, jakým médiím lze důvěřovat.

Digitální technologie jsou základ

Zároveň Kaderka upozorňuje, abychom nezapomínali na komplexnost mediální problematiky. Předně jedním faktorem pro úspěch mediálního vzdělávání je jazyková vybavenost – znalost cizích jazyků při ověřování informací z různých zdrojů je naprosto klíčová. Bohužel výuka cizích jazyků je další oblastí, která se (s ohledem na její potřebu v globalizovaném světě) v českém školství zdá být poněkud podhodnocena.

Žáci se také nebudou orientovat v současných médiích, pokud nebudou dostatečně digitálně gramotní. (A abychom si to ujasnili – digitální gramotnost nezahrnuje jen práci ve Wordu a umění stáhnout si „appku“.) Větší znalosti moderních technologií považuje za prioritu i Ministerstvo školství. Proto si v roce 2013 stanovilo za cíl aktualizovat vzdělávací systém tak, aby reflektoval současné požadavky informačních technologií. To je shrnuto v dokumentu Strategie digitálního vzdělávání do roku 2020. Bohužel plnění této strategie má, jak je v českém školském prostředí zvykem, zpoždění. A vzhledem k tomu, že nyní se už píše rok 2018, nastává nebezpečí, že strategie bude splněna tak říkajíc za deset minut dvanáct.

Kaderka také vysvětluje, že moderní vzdělávání netkví jen ve vyučovaném obsahu a jeho didaktickém způsobu předání, ale i v technologiích, které by se přirozeně měly účastnit procesu. Pak s ironickým úsměvem dodává, že těmi technologiemi nemá na mysli jen oblíbené powerpointové prezentace. Tento vývoj reflektuje i Strategie digitálního vzdělávání, která v dokumentu uvádí například organizaci Otevřené vzdělávání nebo taktiku Bring your own device, kdy žáci v hodinách využívají vlastní digitální přístroje.

Řiďme se reáliemi

Jako největší problém Kaderka ale vidí, že většina školských reforem se v současné době provádí na základě emocí namísto toho, aby změny byly podloženy daty a výzkumy. Jako příklad uvádí návrh na zavedení branné výchovy na školách, který prosazuje ministryně obrany v demisi Karla Šlechtová. Tato výchova mu připadá z hlediska toho, jaké dovednosti budou děti v budoucnu potřebovat, naprosto irelevantní.

Opodstatněné školské reformy by měly být podloženy pedagogickým výzkumem. Avšak instituce, která by toto pro stát zajišťovala, v současné době chybí. Do jisté míry výzkumnou funkci plní pedagogické fakulty, ale je otázka, zda by se národní zájem měl nechat jen na jejich bedrech, která už tak jsou dost přetížená. Není proto divu, že je aktuálně směřování školství motivováno spíše než faktickými čísly strachem a emocemi.

Konference končí otázkou jedné z novinářek: „Je vůbec cesta ven z tunelu?“ Michal Kaderka se unaveně usměje.