Echo24: Proč budou praktické školy navštěvovat i děti, které by zvládly běžnou školu?

Publikujeme komentář Petra Holuba, který vyšel 8.9. pod názvem Zaostalé děti do praktických škol, navrhuje Chládek na internetovém zpravodajském webu Echo24 (ZDE). Petr Holub v něm komentuje chystanou novelu školského zákona, která zavádí možnost přeřazovat děti do praktických i speciálních škol jako jedno z podpůrných opatření, které mají dětem naopak pomáhat a jejich nedostatky vyrovnávat. K tématu si také můžete přečíst dnešní tiskovou zprávu EDUin, ZDE.

Praktické, dříve zvláštní školy budou zachráněny. Ministr Marcel Chládek plní, co slíbil, když na počátku školního roku prosadil ve vládě změnu školského zákona. Podle nového paragrafu bude znovu možné do praktických škol posílat děti, které mají dost intelektuálních schopností, aby absolvovaly základní školu, které ale vyrostly v zaostalém sociálním prostředí. Jen málo politických rozhodnutí jde tak snadno označit za špatná.

Paragraf kritizují akademici i představitelé vzdělávacích společností, které se snaží o integraci dětí z vyloučených sociálních skupin a především Romů. Je to podle nich návrat k segregaci, kterou Česko začalo odbourávat před třemi lety pod tlakem Evropské unie.

Jádro špatného rozhodnutí se přesto skrývá na hlubší rovině. České školství má sklon děti třídit podle jejich schopností do různě náročných školních tříd. Značné části z nich brání dosáhnout na vzdělání, protože jim v určitém okamžiku zabrání, aby využili určitou část nabídky.

Odesílání dětí do praktických škol je pouze jedním z motivů tuzemské selekce. Po pátém ročníku základní školy smí jen někdo nastoupit do osmiletého gymnázia, po deváté třídě nastoupí další část dětí do učilišť, kde se jejich schopnosti s výjimkou několika technických dovedností přestanou rozvíjet. Ministr Chládek se ve „Strategii vzdělávání 2020“ odvolává na mezinárodní srovnání PISA, podle kterých třídění žáků podle jejich okamžitých výkonů vede ke zhoršení úrovně vzdělanosti jako celku, a slibuje, že zajistí v přístupu ke vzdělání rovnost. Přesto vládě předkládá paragrafy o zvláštních školách nebo přijímacích zkouškách na střední školy, které selekci naopak posilují.

Každá škola potřebuje žáky

Ke stejnému zjištění jako PISA vedou i podrobné statistiky o praktických školách, kam chodí děti s SVP, tedy „speciálními vzdělávacími potřebami“. Vyplývá z nich, že vzhledem k velikosti populace navštěvuje praktické školy v Ústeckém nebo Libereckém kraji dvakrát víc dětí než na Vysočině, případně v sousedních oblastech Jihočeského, Jihomoravského a Pardubického kraje. Nikdo by se neodvážil tvrdit, že lidé na Ústecku nebo Liberecku jsou hloupější než v jižních regionech. Počet dětí v praktických školách ovšem dobře odpovídá společenským poměrům v regionech. Zvláště na Vysočině se udržely kompaktní rodiny, které se nerozvádějí a které neposílají své starší členy do domova důchodců.  Naproti tomu v severních Sudetech je spíše výjimkou, když se udrží úplná rodina. To je do značné míry i případ Prahy a většiny velkých měst.

Vysoký počet míst ve zvláštních školách vede určité kraje k tomu, že se počet jejich žáků drží na stále stejné úrovni. Když mám místo ve škole, pak také najdu psychologa, který mi tam může dodat žáka, zvláště když mu to umožní nový paragraf ministra Chládka.

Úspěšné tažení praktických škol poukazuje na to, že hlavní příčinu třídění tuzemských dětí není třeba hledat v jakýchkoli pedagogických teoriích. Dostatečným důvodem je roztříštěnost vzdělávacích institucí. Existují praktické školy, víceletá gymnázia a odborná učiliště, nebo také vesnické malotřídky, které potřebují naplnit lavice a ministři jim i při nejlepších úmyslech nakonec vždy ustoupí. Často jde o kvalitní školy, jejich zájmy jsou však do značné míry v rozporu se zájmy dětí, které vychovávají i prosperity celé společnosti.

Málo odvážní ministři

Ředitelé praktických škol, ale také gymnázií, učilišť, specializovaných průmyslovek atd. dobře vědí, před čím se brání. Nejúspěšnějším modelem v Evropě jsou dnes tzv. úplné či integrované školy, kam chodí děti dvanáct nebo třináct let. Každá taková škola končí maturitou, na kterou tedy může dosáhnout každý žák, pokud v posledních letech docházky nezjistí, že na těžkou maturitní zkoušku nemá. Ve školách existují specializované třídy pro děti „se speciálními potřebami“, mohou však na jednotlivé předměty přecházet do ostatních tříd. Pokud se udrží víceletá gymnázia, pak jenom v podobě několika málo tříd, které rozvíjejí specifické talenty v matematice nebo sportu. Takové školy vznikají i v Německu, které tradičně své žáky také třídilo. Jedním z argumentů příznivců nového modelu se stal experiment města Jena ve spolkové zemi Durynsko, kde dnes existují pouze úplné školy. Maturitní zkoušku tam absolvují tři čtvrtiny žáků proti polovině ve zbytku spolkové země, přesto jsou jejich výsledky v průměru lepší.

Tuzemští ministři hovoří o rovných podmínkách v přístupu ke vzdělání dost často, přesto ničeho nedosáhnou, protože se neodváží změnit instituce.

Přesto má váhu jeden z argumentů zástupců praktických škol, kteří upozorňují, že integrace problémových dětí do běžných tříd či běžných škol vyžaduje investici do vybavení a do pedagogických asistentů. Pokud se peníze nenajdou, pak se příliv dětí se speciálními potřebami v běžných školách nezvládne. Jinými slovy: Stát nedokáže sehnat peníze, aby zajistil vzdělání dostupné každému.