Co přinesl týden 7. 10. – 13. 10. 2019
Krátce:
Výrok týdne: „Ve škole mám pět nebo šest učitelů, kteří vystudovali speciální pedagogiku, ale ani jeden speciálního pedagoga nedělá. Normálně učí. Speciálního pedagoga na půl úvazku si platím z šablon. To je ale nesystémové. Až mi šablony skončí, naše speciální pedagožka zase přejde na normální úvazek učitelky na prvním stupni a pedagogické intervenci pro integrované děti se dál věnovat nebude.“ Jiří Kyliánek, ředitel základní školy v Čelákovicích, vede školu, která má pověst, že si poradí s každým dítětem. Tohle nicméně dodává k praktickému provedení inkluze (Rodiče vítáni).
V souvislostech:
Ministerstvo školství ještě před novým školním rokem schválilo Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky na období 2019–2023 (DZ), který konkrétněji rozpracovává cíle Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020. Jeho třemi hlavními prioritami je více peněz za kvalitní práci pedagogů, dokončení revize kurikula a podpoření implementace inovovaných RVP do škol a zlepšení řízení škol a školských zařízení zefektivněním spolupráce centra a středního článku řízení (krajské úřady). EDUin se věnuje zhodnocení dlouhodobého záměru, a to i z pohledu historického nenaplňování jak strategií vzdělávací politiky, tak dlouhodobých záměrů, které ministerstvo připravuje.
Předmluva celého materiálu, který uvozuje obecné kapitoly analyzující stav, je strukturována dobře, upozorňuje na nejdůležitější cíle strategie 2020 a akcentuje důležité – zanedbávané – oblasti, zejména výchovu a vzdělávání k udržitelnému rozvoji a občanské vzdělávání. Výchozí analýza reflektuje skutečnosti důležité z hlediska meritorního i z hlediska horizontu DZ: vývoj investic do vzdělávacího systému v poměru k vývoji HDP (s upozorněním na klesající procento), regionální rozdíly a jejich specifika (výsledky vzdělávání, předčasně ukončené vzdělávání), vývoj pracovního trhu a jeho regionální detail, předčasné odchody ze vzdělávání s odhadem příčin, digitalizaci. Ministerstvo v nejširších úvahách předpokládá, že úspěšné vzdělávací systémy by „měly být východiskem pro tvorbu priorit, cílů a opatření vzdělávací politiky jak z pohledu centra, tak i z regionálního pohledu.“
Lze ocenit, že se dosažení 130 % průměrné mzdy a její udržení dostalo i do DZ. Slíbené tempo navyšování platů je závazek, který by měl být hodnocen jako daný a jenž pouze doplácí část dluhu, ale neřeší problém (analýza České spořitelny o dluhu 500 mld). Slib udržování na 130 % průměrného platu je planý, jelikož nespadá do mandátu této vlády. Stejně tak představa o tom, že se tím ovlivní kvalita pedagogů. Ministerstvo nenabídlo žádný hmatatelný nástroj, kterým by toho mohlo být dosaženo.
Dokončení revize kurikula a podpoření implementace ve školách, tedy druhý hlavní cíl, dostalo políček zejména aktem zániku kurikulárního ústavu NÚV, čímž se celý proces revizí zdrží a oslabí, jakkoliv procesně může vznik NIDV+ dávat smysl. Je třeba trvat na kurikulárních odbornících, pouhá účast učitelů z praxe nezajistí patřičný nadhled a vzájemnou propojenost a vyváženost jednotlivých oblastí – což bylo slabinou prvního RVP. Na druhé straně je třeba trvat i na zapojení odborné veřejnosti a co nejotevřenější diskuzi, kterou ovšem budou moderovat kurikulární experti. Usilovat je třeba o vytvoření kontinuálních procesů, které neskončí vydáním konkrétního RVP, ale odborníci se budou věnovat agendě dlouhodobě. Sporné jsou i modelové ŠVP – může to přinést naprostý opak, než si tvůrci slibují. Namísto přenesení myšlenky moderního kurikula si naopak učitelé odškrtnou úkol jako splněný, formálně bude podmínka naplněna, ale za dveřmi třídy vše v poklidu pojede nadále podle osnov.
Střední článek řízení: takto jsou v DZ označeny krajské úřady, což ovšem v praxi neodpovídá realitě. V nejdůležitějších agendách s největším vlivem na výsledky vzdělávání a kvalitu soustavy je odpovědnost vágní, nenaplňovaná nebo naplňovaná formalisticky a často neodborně a v oblasti kvality pedagogického procesu v podstatě zcela chybí. I tak se ukazuje, že kraj jako jednotka je pro toto příliš velký a většina světa má své výkonné distrikty jakožto střední článek řízení menší (přeneseně na naši realitu zhruba na úrovni okresu).
Další cíle ministerstva v jednotlivých úrovních vzdělávání jsou většinou navázány na konkrétní kvantitativní nebo kvalitativní indikátory, což lze jednoznačně ocenit. Ovšem některé zásadní cíle nejsou rozpracovány: v základním školství žádný konkrétní návrh nekoresponduje v kapitole věnované základnímu školství s žádanou desegregací, natož s integrací žáků s jiným mateřským jazykem. Ve středním školství chce ministerstvo inovovat strukturu škol, ale později předkládá jen informace o navázání na aktuální stav pracovního trhu. Vyššímu odbornému školství by zase prospělo převedení na bakalářské studijní programy ve spolupráci s VŠ. V neposlední řadě chybí zlepšení hodnocení žáků (portfolia, celostní hodnocení formálního a neformálního). EDUin se DZ bude dále podrobněji věnovat, a to z pohledu jednotlivých úrovní vzdělávání.
Inspirace z (a do) praxe:
Výběr z EDUkalendáře: