Emoce a volby a „psycho-vzdělání“(?)

Tři skutečně vyřčené výroky. První: „Drahoše jsem nevolil/a za prezidenta, protože nosí brejle, ale nemusel by …“. Druhý: „Babiše volím, protože tak statečně čelí všem útokům proti sobě.“ Třetí: „Zemana volím, protože je takový starý …“. „Iracionální“, řekne si nepochybně některý ze čtenářů. Tak ‒ připusťme, že slovo iracionální je na tyto příklady politického rozhodování skutečně aplikovatelné. Jenže vyvstává otázka, nakolik jde o racionalitu. Ti racionální řeknou, že o ni rozhodně jde. „Faktickou realitou“ lidského rozhodování je však i to, co reprezentují ony tři výroky. Rozhodování se zvýrazněným vlivem emocí.

Není jednoduché to vyložit. V rozměru blogu budu v následujících řádcích zjednodušovat (někdy velmi) a poctivě na to upozorňuji (na zdroje odkazuji). Nuže: V podstatě existují tři přístupy. Jeden říká, že po setkání s podnětem se rozjedou emoce a ty následně ovlivní rozum. Další naopak: Nejprve „kognitivně“ (řekněme rozumem) bleskově vyhodnotíme podnět a teprve návazně se dostaví emoce. Poslední přístup přináší různé varianty toho, že obě entity tak či onak fungují společně, paralelně nebo propojeně apod.

V analýzách chování voličů či obecně řečeno lidí reagujících na „veřejný politický prostor“ se v poslední době často hovoří o přístupu prvním.[1] Projevuje se různě. Třeba tím, čeho si všiml jeden americký psycholog. „Lidé, možná zdánlivě, hlasují proti vlastním zájmům: chudí lidé podporují kandidáta, který vlastní velké majetky, nebo přistěhovalci podporují kandidáty, kteří jsou proti imigrantům.“[2] Nebo tím, že někoho volím, protože je starý, což nemusí mít s reálným prospěchem vlasti (ani voliče samého) ale vůbec nic společného.

Co za tím tedy je? I tady se názory výzkumníků různí.[3] Začnu ale vlastní nevýzkumnou empirií (byť opřenou o tzv. dramaturgickou analýzu [interakcí]). Zdá se mi, že ve hře jsou: obava z budoucnosti v tom smyslu, že „něco bude jinak, než to je“; obava z jinakosti vůbec, z diverzity, z toho, že ostatní jsou jiní, že nesdílejí moje hodnoty a moje (pevná) schémata vidění světa; ale též obava, že „něco nebude jinak, než to je a než chci, aby to bylo“. Strach nebo úzkost[4] (o „existenční úzkosti“ v politickém rozhodování hovoří na základě empirie i český zdroj[5]) se mi jeví jako emoce klíčové, byť třeba i překryté jinými emocemi a jejich vnějšími projevy. Může jít o nespokojenost nebo třeba o hněv (vůči těm „jiným“) či naopak sympatii k někomu, s kým se identifikuji nebo kdo mi nabízí řešení (bez ohledu na to jestli ho má) a slibuje, že zařídí něco, co já (jak si myslím) nemohu změnit.

Autoři textu o teorii tzv. afektivní inteligence (vztažené k politickému rozhodování; Marcus et al., 2019[6]) poznamenávají, že k takovémuto výkladu úlohy strachu/úzkosti (operují s obojím) se přiklánějí jak učenci, tak novináři či politici. A na důkaz odkazují např. na blog B. Deterline „United States of Anxiety“ (Spojené státy úzkosti).[7] Autorka tu kromě jiného předkládá charakteristiky „úzkostného mozku“: hledání bezpečí; zaměření na já/my (ne na ty/vy); tunelové vidění (bezkontextové vnímání situací); cítění nejednoznačnosti jako nebezpečné až nesnesitelné; „buď a nebo“ (jiné možnosti nejsou …); jednoduchost poznatkových schémat; bezpochybné vlastnictví správných odpovědí; černobílé myšlení: já/my o. k. ‒ vy/oni ne o. k.; důležitost a bezpečí vlastní skupiny; neměnnost stavů, situací (lidí); nutnost, aby se všichni shodli a pak byli loajální.

Jenže, jak jsem poznamenal výše, názory se různí. Takže (k Deterline odkazující) Marcus et al. současně upozorňují, že tyto charakteristiky mohou být směle považovány spíše za charakteristiky lidí „naštvaných“ (než úzkostných). A jejich poslední výzkumy je přivedly k následujícímu: „Zdá se, že hlavním zdrojem požadavků na pomstu, omezení imigrace, zvýšenou bezpečnost a autoritářskou vládu není úzkost. Je to hněv.“ (Marcus et al., 2019, s. 130) Strach naopak v jejich šetření vyšel jako něco, co vyúsťuje do „antiautoritářského“ chování voličů.

Jsme na „edukačním“ webu, takže se ještě zastavíme u toho, co Deterline (vycházejíc z názorů různých odborníků) doporučuje jako cvičení odvážných reakcí pro odvážný dialog (fungovalo by i proti „marcusovské“ hněvivosti?): identifikujte náročné situace jako příležitost k posilování vlastní „společenské“ odvahy a nevyhýbejte se jim; vše má potenciál změny ‒ nevyhýbejte se spolupráci s odlišnými lidmi; zkuste účastenství (compassion) s těmi, kteří to vidí jinak; vybavte si, kdy jste byli odvážní; strach zabíjí schopnost představit si, že je možná jiná cesta ‒ berte odvahu vážně; procvičujte jednání v takových situacích; nesnažte se vyhrát argumentaci ‒ hledejte bod empatie. Osobní občanská odvaha a ono lidské porozumění (pro bytosti odlišného politického názoru) jsou tu zřejmě svorníky toho všeho. Myslíte si, že takováto cvičení nemají ve škole co dělat? Já ne. Klidně je vyměním za vědění o tom, kdy se Rudolf II. nastěhoval do Prahy.

A co naši tři voliči ze začátku blogu? Hněv, strach? Možná ne, ale emoce za tím rozhodnutím budou. Je to vážně složité. „Afektivně motivované usuzování“ či rozhodování s primaritou emocí (apod.) samo o sobě není nenormální. Vlivu jeho některých podob na chod světa se ale můžeme skutečně i obávat. Takže co s tím? Máme vůbec právo uvažovat na tomto poli o nějakém úsilí měnit cosi ve způsobu rozhodování lidí?

Nu, tak jako tak se to děje. Ve vlivových a formativních segmentech veřejného prostoru ‒ jak v dobrém tak ve zlém. A škola? A formální vzdělávání? Jestli dovolíte, možná bych alibisticky neuvažoval jen o „změně“. Uvažoval bych o šanci nabídnout volbu, nabídnout možnost vybrat si své vlastní reagování a ne jen do něj „spadnout“. Hodně se v této souvislosti mluví o „kritickém myšlení“. Ale co emoce?[8]

Nedávno vyšel v Deníku N rozhovor, jehož jeden mezititulek zní „Matika je důležitá, ale umět krotit emoce taky“. Hlavní zpovídanou je K. Dvořáková (vedle ní pak ještě psychoterapeut Kulhánek a též já). Kolegyně pracuje na jednom z edu-programů NUDZu a je členkou skupiny zabývající se pod gescí NÚV v rámci současné revize RVP právě tématy osobnostního a sociálního rozvoje. Mám skupinu na starost z hlediska odborného. Jedním z našich cílů je zjevně i to, aby děcka dostala ve škole šanci zkoušet porozumět vlastním emocím, a to pod vedením odborníka. Opakuji, není cílem změnit (a už vůbec ne „zglajchšaltovat“) něčí rozhodování. Ale je cílem učit rozumět lépe sobě a svým osobním volbám vč. jejich důsledků nejen pro sebe samého. Instrumenty, jak na to, máme. O větší prostor pro podobná témata v „novém“ RVP usilujeme.

Doufám, že se právě někdo nenaštval …

[1] Podívejme na titulky čistě mediálních či i odborných příspěvků z netu (a pozor, nejde o žádný aero…): Volby vyhrávají emoce; Politické kampaně jsou souboj rozumu a emocí (Zprávy z MUNI); V referendu rozhodují především emoce … (HN); V boji o emoce se hodí i 20 tisíc vymyšlených ozbrojených uprchlíků (Hlídací pes); Why Do People Vote Against Their Best Interests? (stručně: Proč lidé volí proti svým zájmům …; Psychology Today); Žijeme v éře globálního narcismu. Čteme zprávy, které potvrzují naši pravdu (Irozhlas). Ad.

[2] Jandourek, J. (2017). Proč chudí volí miliardáře a další vůdce, kteří nezastupují jejich zájmy? Dostupné z: https://forum24.cz/proc-chudi-voli-miliardare-a-dalsi-vudce-kteri-nezastupuji-jejich-zajmy/

[3] Z našich zdrojů lze odkázat zájemce např. na text: Hrbková, L. (2014). Emocionální volič: stav studia emocí v politologii. Acta Politologica 6(1), 39 − 55.

[4] To první je obvykle zaměřené ke známé a současné příčině, to druhé nemá konkrétní podnět a váže se spíše k budoucnu.

[5] Štědroň, B. a kol. (2013). Politika a politický marketing. C. H. Beck, s. 174.

[6] Marcus, G. E., Valentino, N. A., Vasilopoulos, P. & Foucault, M. (2019). Applying the Theory of Affective Intelligence to Support for Authoritarian Policies and Parties. Political Psychology, 40(51), 109 ‒ 139. Výzkumy nezahrnují českou populaci.

[7] Blíže o ní viz https://www.linkedin.com/in/brooke-deterline-428aa7; text viz https://www.huffpost.com/entry/the-united-states-of-anxiety_b_5984c091e4b0bd8232029765

[8] Viz též https://www.eduin.cz/clanky/vyznat-se-v-emocich/